Pro Teofila – Sue Mayfieldová: Objevování modlitby

Český bratr 6/2013.

Proste, hledejte, tlučte…

„Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky…“ Takový je často evangelický „recept“ na modlitbu. Co si s ním však má počít náš Teofil, který v křesťanském společenství nevyrostl? Který nemá potuchy, co lidé v „komůrce“ dělají? A po pravdě řečeno, nejsme v Teofilově kůži tak trochu všichni – když nás zasáhne nějaká událost, když nás zaplaví pocity, s nimiž si neumíme poradit, když procházíme obdobím bolesti, nemoci, těžkého rozhodování, velké touhy nebo hlubokého vděku? Když jsou sbírky modliteb najednou k ničemu?

Právě pro takto hledající čtenáře napsala Britka Sue Mayfieldová knihu Objevování modlitby. Přestože jsou v ní i zcela praktické rady pro konkrétní situace, není návodem ani souborem technik, díky kterým oblomíme Pána Boha, takže nám takříkajíc půjde na ruku. (Autorka jako první říká, že „kvalita modlitby nezáleží na technice“.) Je spíš prostřeným stolem, z něhož některé pokrmy nejspíš nikdy jíst nebudeme, jiné nám půjdou k duhu – a dalším třeba přijdeme na chuť až časem.

Kniha je rozdělena do dvou částí. První z nich se v devíti kapitolách zabývá tím, co modlitba vůbec je, proč a ke komu se modlíme. Najdeme tu popis základních typů modlitby (oslavování, prosba, naslouchání, žalozpěv, pokání, přímluvy…). Autorka přitom vychází z biblických obrazů a příběhů, jako je Mojžíšovo setkání s Hospodinem v ohnivém keři, Samuelova odpověď na Hospodinovo volání či mnohé pasáže obsažené v žalmech. Každá kapitolka nabízí vlastně několik knížek v jedné. Nalézáme tu stručné, ale vzácně výstižné popisy („Bůh říká Mojžíšovi, aby si zul opánky, protože stojí na svaté půdě. I když jsme do Boží přítomnosti pozváni svobodně, musíme kráčet s bázní a úctou a s vědomím posvátné proměny“). Jsou tu výborně vybrané „myšlenky“ lidí, kteří Hospodina prosili či mu vzdávali chválu před námi („Země je napěchována nebesy, každý keř je zapálen pro Boha: ale jen ten, který vidí, vyzouvá své boty, zbytek sedí okolo a trhá ostružiny.“ E. B. Browningová). A jsou tu příklady modliteb obyčejných lidí, kteří se ocitli v situaci podobné té naší („Jsem rozzlobený, Pane./ Mé ruce jsou pošpiněné./ Mé srdce krvácí./ Podívej se mi do očí/ a řekni mi, že Bůh je láska.“) To vše může být Teofilovi posilou: nezápasí s překážkami jako první, je tu jakási podpůrná síť modlitebníků napříč generacemi i geografickými danostmi.

Druhá část nazvaná Jak se modlit? čtenáře prakticky seznamuje s jedenácti konkrétními podobami modlitby. Zdá-li se vám, že nemáte na modlitbu pro samou práci čas, dočtete se tu, jak se člověk může modlit u mytí nádobí nebo při plavání v bazénu. Jste-li spíš intelektuálně založeni, dočtete se, jak se modlit nad Biblí. („Bible je živá, mluví ke mně; má chodidla, běží za mnou; má ruce, zmocňuje se mě.“ M. Luther). Pokud trochu zapomínáte, můžete použít pět prstů, aby se vám myšlenky nerozutíkávaly. Hudebníci se mohou modlit hudbou, výtvarníci mohou nad hlínou přemýšlet o tom, že jsme všichni uhněteni Hospodinovýma rukama (Iz 64,7). Lidé stojící oběma nohama na zemi mohou při modlitbě zapojit smysly.

A pokud se vás nic z toho netýká, přijdete snad alespoň na to, že víra, a tedy i modlitba, může být tvořivá. Modlíme se koneckonců k Bohu, který nám každou chvíli říká: „Nebojte se.“

Šárka Grauová

MAYFIELDOVÁ, Sue: Objevování modlitby. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009.

Tomáš Bísek: Ohledávání

Český bratr 6/2013.

Memoárová literatura byla vždy populární, avšak v poslední době je podle mého názoru u nás neobvykle oblíbená. Paměti a vzpomínky píší známé osobnosti, spisovatelé, politici, hvězdy zábavní sféry, ale i lidé méně známí. Myslím, že důležitým důvodem této zvýšené popularity je politický a sociální zvrat v listopadu 1989.Druhým stimulem rozvoje memoárů je pro většinu českých memoárových autorů možnost mluvit a psát zcela otevřeně bez obav z nepříjemných následků.Memoáry významných autorů a zvláště dobrých spisovatelů mají velký ohlas a mohou široké čtenářské obci být zdrojem historických poznatků (např. Moje šílené století Ivana Klímy). Naše církev – podobně jako ostatní církve – prožila v nepřátelské atmosféře komunistického období krušnou dobu, její členové – a zvláště faráři – o tom mohou podat autentické svědectví. A měli by to dělat! Do značné míry specifický osud měl farář Tomáš Bísek se svou rodinou; je proto dobře, že o něm vypráví ve své knížce Ohledávání s podtitulem Doma, ve Skotsku a zase doma.

Vyprávění je poutavé a zaujme nejen jeho přátele a známé, ale i další členy církve; lidem mimo církev dává nahlédnout do prostředí, o němž neměli v té neradostné minulosti mnohdy ani potuchy.Jen stručně popíšu život Tomáše Bíska. Když byl jako čerstvý inženýr na vojně, dozrálo v něm rozhodnutí věnovat se duchovní službě, po studiu na Komenského fakultě mohl díky pražskému jaru strávit rok na americkém teologickém učilišti. Po návratu byl zvolen farářem ve vysočinském sboru v Telecím, kde se po nějaké době dostal do hledáčku mocipánů – církevních tajemníků a STB. Jeho statečný postoj měl za následek zbavení souhlasu vykonávat farářské povolání, musel pracovat jako lesní dělník a po několikaletých útrapách přistoupil na nabídku, aby se vystěhoval. Několik let sloužil jako farář ve Skotské reformované církvi a po pádu komunismu se vrátil domů, vstoupil opět do církevní služby – až do odchodu do důchodu pracoval v pražském sboru na Spořilově a významně se podílel na vybudování sborového domu Milíče z Kroměříže na Jižním Městě.Z tohoto suchého popisu životního běhu Tomáše Bíska je zajisté patrno, že nešlo o tuctový osud. Autor jej popisuje velmi barvitě a realisticky. Nevyhýbá se ani problematickým vztahům uvnitř církve, zvláště problémům, které na něj těžce doléhaly, když v různých úrovních církevní hierarchie nenacházel jen sympatie a postrádal více odvahy u bratří a sester. Velmi zajímavě jsou popsány také těžkosti, které jeho i celou rodinu provázely ve Skotsku, i při náročné výstavbě nového sídla spořilovského sboru.Zvláštní respekt si zaslouží, že se Bískovi vždy chovali jako Češi vyhnaní do ciziny, že vždy vychovávali své čtyři děti jako Čechy a že se vrátili do vlasti, jakmile to bylo možné – a to i za cenu částečného rozdělení rodiny. Zachovali si vždy pocit sounáležitosti s vlastí a naší církví, ačkoli za pobytu ve Skotsku neviděli šanci, že by se mohli domů vrátit. Přesto se na rozdíl od mnohých jiných našich občanů i členů církve nechtěli stát emigranty.Memoáry Tomáše Bíska stojí za přečtení také jako svědectví o těžké kapitole života národa i církve a o statečnosti a pevnosti některých na jedné straně a malověrnosti, rezignaci, ba zradě jiných na straně druhé. A znovu opakuji, že jde o čtení poutavé.

Jaroslav Nadrchal

Zlatem k nezaplacení. 450 let Heidelberského katechismu

Český bratr 5/2013.

Jak vzdělávat křesťany ve víře? O čem kázat dospělým? Jak děti vyučovat náboženství? Před tyto otázky postavil zbožný vladař Fridrich III. mladého theologa Zachariáše Ursina. Univerzitní učenec se pustil do díla a brzy panovníkovi předložil výsledek. Křesťanská učebnice pro kostel a školu dostala podle místa vzniku jméno Heidelberský katechismus. Poprvé vyšel na jaře 1563 čili před 450 lety.

„Co je tvým jediným potěšením v životě a ve smrti?“ zní první ze 129 otázek. Na všechny je dána odpověď. Někdy stručná, jindy trochu delší. Díky propracovaným odpovědím se katechismus rychle rozšířil z Falce do jiných oblastí Německa. Velkého uznání došel také v holandských a maďarských církvích; lze jej považovat za nejvýznamnější pojítko mezi reformovanými křesťany. Různou měrou – buď v celku, nebo pouze ve výňatcích – bývá používán jak při bohoslužbách, tak ve výuce náboženství či při konfirmační přípravě.

Heidelberský katechismus je podle reformačních zásad poctivě vystavěn na biblických základech. Odkazů na Bibli obsahuje přes 800! Sleduje jasnou argumentační linii, která je rozdělena do tří kroků. V první části „O bídě člověka“ popisuje lidské odcizení od Boha, z něhož nás usvědčuje Boží zákon a z něhož si sami nemůžeme pomoci. V druhé, nejrozsáhlejší části se píše „O vykoupení člověka“, které přináší Kristus a kterého se my zmocňujeme vírou. Dílo spásy je zde vyloženo podle apoštolského vyznání víry a nejvíce pozornosti tedy náleží Ježíšovi. Sem je také zařazen výklad křtu a večeře Páně, neboť těmito svátostmi se v přítomnosti zapojujeme do díla spásy. Poslední část katechismu „O vděčnosti“ popisuje lidskou odpověď na Boží dobrotu. Řeč je o Desateru a o modlitbě Páně. Řídíme se přikázáními a modlíme se, nikoliv abychom získali Boží přízeň, nýbrž proto, že se v Boží přízni už nacházíme. Jsme zrozeni z Ducha k novému životu.

„Mým jediným potěšením v životě a ve smrti je, že nejsem sám svůj, nýbrž svého věrného Spasitele, Ježíše Krista,“ zaznívá v odpovědi na první otázku. Je zde vystižen hlavní důraz celého katechismu: orientace na osobní vyznání, na osobní osvojení víry. Ježíš přišel právě kvůli mně a právě se mnou Bůh hodlá nyní pokračovat ve svém díle. Víra má člověka těšit. O Bohu se mluví ne proto, abychom se bez konce trápili svými nedostatky, nýbrž abychom se radovali z dobrých Božích darů a z okamžiků, prožitých podle Boží vůle.

„Naši bratři na pevnině mají knížku, jejíž listy nelze zaplatit ani tunami zlata,“ referovali roku 1619 Angličané, kteří se vrátili z návštěvy reformovaných církví v Evropě. Hovořili o Heidelberském katechismu. Z tohoto obrovského pokladu lze s užitkem čerpat dodnes.

Jiří Tengler

 

Kyselé hrozny. Král nemá být knězem, ani císař papežem

Český bratr 5/2013.

Domnívám se, že otázku moci pojímá většinový proud českého protestantského myšlení jako ta liška z bajky. Která, když nemohla na hrozny na zdi dosáhnout, přesvědčila sama sebe: určitě jsou kyselé. Podobně si čeští protestanti jako celek na moc nikdy pořádně nesáhli.

Útlak a moc
Proto, když otevřete obvyklou protestantskou učebnici církevních dějin, můžete se dočíst, že od Konstantina přes Řehoře Velikého, Karla Velikého, Savonarolu a Kalvína to všichni dělali špatně. A špatně to samozřejmě bylo i v Byzanci a Kyjevě. A my to dobře víme, protože my jsme vždy byli ti pronásledovaní, ti utlačení. A nakonec nám z toho vychází, že pro církev je úplně nejlepší, když je (trochu) pronásledována, názor čerstvý i v naší církvi dnes.

Mám však za to, že takový názor stěží máme o co opřít. Myslím, že se často naplňuje ono „útlak i z moudrého udělá ztřeštěnce“. Tak už první církev pod tlakem pronásledování velmi zhrubla zevnitř. Exkomunikovala na roky či na celý život, což po staletích děsilo i poměrně přísného Jana Kalvína. Za Diokleciána téměř zanikla, když pod tvrdým pronásledováním houfně zrazovali i její biskupové; tato selhání jí pak pro změnu odcizila její radikálnější donatistickou polovinu. I Jednota bratrská vydává své nejlepší plody ve chvíli, kdy je jí umožněno existovat na hranici legality. Následné dlouhé období tajného evangelictví je bohaté na silné příběhy – méně však již, přiznejme si, na silné myšlenky a kulturní počiny. V době, kdy v protestantském Německu Bach skládá svou hudbu a v Novém světě puritáni dávají základ pozdějším Spojeným státům, je český protestant rád, když uchrání jednu dvě knížky – ke svému okolí se vymezuje negativně, v neděli nechodí do hospody a na tancovačku, sedí doma.Proto se stavím za myšlenku Ambrože, Augustina i hlavního proudu reformace 16. století: Na základě Starého Zákona je prvním úkolem krále chránit pravé náboženství. Cena za pronásledování je příliš velká a „A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk“. Za jejich učením stojí poznání, že moc nedovede fungovat čistě neutrálně, vždy staví ještě na nějakém vyšším principu. A že prostor „státní myšlenky“ nezůstává nikdy dlouho prázdný. Tolerance totiž skutečně znamená „trpění“. Kdo je v menšině, hlásá ji z důvod sebezáchovy – a jak ukázala krátká krutovláda novokřtěnců v Münsteru, opouští ji, když má moc pevně v rukou. Většina menšinu trpí z ekonomických důvodů, jako Josef II. u nás protestanty nebo muslimové na svém území křesťany a židy. I americké kolonie vznikaly jako konfesní státy, a jen neschopnost jedné z denominací získat převahu vedla nakonec k náboženské toleranci – původně navíc zamýšlené pouze pro protestanty.

Postoj veřejnosti
Sekulární většina u nás po první světové válce vedla nejdříve k vytlačení katolicismu z veřejného života (ale nikoliv k nárůstu protestantismu), později k postavení všech církví na hranici legality. A dnešní veřejnost rozhodně neprojevuje církvím pouhý nezájem; většinový postoj k církvi je negativní, i když se (zatím) omezuje pouze na verbální agresi. Na misijní práci církve nebo její náboženskou výchovu dětí pak veřejnost často nahlíží přímo jako na kriminální akt.

Rivalové stát a církev
Věc má ještě nejméně jednu vrstvu: z příběhu o Saulově oběti víme, že král nemá být knězem, z Ruska víme, že císař nemá být papežem. Když se z farářů stanou státní kaplani, mají stále možnost ovlivnit duchovní svět jedince; s hrubostí společenského uspořádání však jako jeho pevná součást nepohnou; poměry v tradičně pravoslavných zemích jsou tristní, tamní duchovní kultura přitom skýtá zajímavé poklady. Konečně i u nás můžeme sledovat rozpor mezi dodnes podnětnými knihami teologů, jejichž oddanost komunistické státní moci zároveň církvi ani společnosti nic dobrého nepřinesla.

Stát a církev mají být trochu rivalové – tak už Ambrož soupeřil s císařem, Kalvín zase s ženevským senátem. Na to ovšem církev potřebuje moc. Danou buď zákonem, ekonomickou silou anebo prostě nezanedbatelným počtem voličů v jejích řadách. Všechno vědět, ale nemoci nic ovlivnit, církvi dlouhodobě nesvědčí.

Tomáš Pavelka (foto: Vladimír Zikmund)