Alternativní pohled na církevní peníze

Český bratr 6/2013.

Nepopírám oprávněnost jakékoli náhrady církvím a náboženských společnostem, ani nepopírám přijatelnost případných darů. Dokonce mám za to, že záměr církevních představitelů zajistit platy kazatelů a záměr státu neponechat nekatolické církve po odstřižení od státního rozpočtu těsně nad finančním dnem má svou váhu. Vážné otázky však vyvolávají některé prvky zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a též některé jeho důsledky.

Církevní peníze od státu
Nejprve si řekněme, že peníze, které má mj. ČCE získat, nepřinášejí v přísném smyslu slova restituci, jak se někdy říká. A představa částečné nápravy křivd má přinejmenším určité mouchy. Proto tento obnos nazývám pro zjednodušení lakonicky církevními penězi od státu.

Především bych tu ale rád shrnul některé polemické postoje, abych podnítil další diskusi a nabídl argumenty k zamyšlení. V širší perspektivě viděno se tu totiž jedná o význačný případ vztahu mezi českým státem a mezi církvemi a náboženskými organizacemi. A tento vztah není něčím, nač bychom mohli být zvlášť pyšní. Státní orgány se obecně chovají jen jako finanční počtáři a také jako manipulátoři s prostorem pro osobní nároky a ambice, místo aby působily důsledně jako správci prostředků k obecnému blahu. Na druhé straně si církve stále povídají něco pro sebe, a když se státem vůbec vedou debatu, tak zase jen o penězích (vždyť ono mírnění křivd má opět toliko finanční povahu, ačkoli právě církve by měly o vině a křivdě, jakož i o nápravě a smíření vědět víc než stát). Jako by se nedalo bavit o ničem jiném.

Vina státu a vina církví
Když přitom sledujeme, jak se otázka „zmírňování křivd“ vleče, je vina na straně státu, který dvacet let sotva pohnul brvou. Jestliže to je však nejzřetelnější příležitost k tomu, aby se církve mohly projevit na veřejnosti, je vina na straně církví, že nevystupují s něčím silnějším.

Někteří lidé v evangelické církvi mají obavy z toho, že se církev finančně zhroutí, bude-li od státního rozpočtu odstřižena. To ovšem ještě není důvod k přijetí peněz, jejichž původ je sporný. Je to spíš důvod k novému promýšlení církevní správy a jejího zdůvodnění, ale to nyní nechme stranou. Naopak je tu vážná otázka, jak mohou být peníze lékem na církevní existenční starosti.

Oprávněnost části peněz určených ČCE je však sporná co do ospravedlnění jejich vydání. Výše částky vzaté ze státního rozpočtu (2,3 mil.) totiž několikanásobně převyšuje částku, na kterou by ČCE mohla mít nárok, pokud by se vycházelo z principu nahrazování nevratitelného majetku.

Proto se také hledají podpůrné argumenty, jako je ten, že se jedná o dar římsko-katolické církve vzhledem k historickým příkořím ze strany katolíků. Pokud se však jedná o dar, měl by být, jak upozornil Miloš Rejchrt, zajištěn transparentní darovací smlouvou a nikoli neveřejným pohovorem.

Problém s vracením církevního majetku a s církevními penězi je především římskokatolický. Spolupráce s ekumenou, z níž se takto stala finanční ekumena, přichází zřejmě římskokatolické straně velmi vhod (aby to nevypadalo, že hájí jen své zájmy), a tak došlo k tomu, že se mluví o majetku a penězích „církví“, až to budí zdání jakési vyrovnané parity („stát vzal církvím majetek“, „stát těží ze zabaveného majetku církví“). Ale tím ještě legitimitu očekávaných církevních peněz pro ČCE nelze dosáhnout.

Veďme důkladnou debatu
Celý proces prosazování přijetí církevních peněz mi znám není. Ale je třeba vyzdvihnout to, že 1. mimořádné zasedání 33. synodu ČCE 25. listopadu 2011 poměrně narychlo odsouhlasilo bianko návrh synodní rady, aby byla pověřena k jednání se státem ve věci církevního majetku. Uběhl více než rok, než byl vytvořen návrh zákona. (Podpisy smluv dělily pak od vydání zákona pouhé týdny!) Pokud se přitom někdo podivuje, že se velká debata v médiích i mezi lidmi rozpoutala až v roce 2012, měl by vzít v patrnost, že tuto debatu vyvolal konkrétní návrh zákona, jehož šance na prosazení byly oproti předchozím pokusům brzy zřetelně větší.I tak okolnosti onoho procesu vzbuzují rozpaky. Jde jen o peníze – a nejde také o sebepochopení a o uspořádání vnitřních záležitostí? A sice vcelku? Ptám se tak proto, že vlastně neexistuje na dané téma diskuse celocírkevní, nýbrž spíš ostrůvkovitá. A času přitom nebylo a není mnoho. Například 16. března proběhla debata v pražském libeňském sboru, kterou pořádal pražský seniorát, její slabina však byla v tom, že v panelu scházel kritický hlas z evangelické strany.Diskutovat o penězích nepočtářsky není jednoduché. Dokážu si také představit, že někomu brání v diskusi bezradnost nebo poctivé vědomí osobní nezpůsobilosti kvalifikovaně se k věci vyjadřovat. Ale nesnáze mi činí neochota se do diskuse pouštět. Například vyjádřená slovy „u nás ve sboru nejsou peníze téma“. Jenže pro Ježíše peníze tématem byly – a tématem nikoli počtářským.

Mravní otázka
Zůstává ještě další otázka: zaslouží si ČCE ony církevní peníze? V roce 1949 evangelické církevní vedení (včetně J. L. Hromádky) radostně vítalo komunistický zákon o financování církví, na nějž si dnes stěžuje. Naznačenou otázku a vůbec otázku církevního majetku a církevních peněz považuji především za otázku mravní. Ta je přitom paradoxní a nešťastná také z hlediska politického. A obě se setkávají třeba právě v onom paradoxu, že úspěch s prosazením zákona přišel s nejproblematičtější vládou, která tu od roku 1989 je. Vláda pak vyvolala další vlnu nevole, a církve spolu s ní, jako by přitom obě strany svorně prohlašovaly: Jste všichni proti nám? Tak ať! Přece nebudeme populisty! Nepodlehneme nátlaku! Samozřejmě, že oblíbenost není totéž co mravní správnost, ale tu nezaručuje ani neoblíbenost. Tento mravní konflikt si netroufám rozhodovat. Dochází k němu totiž na citlivé půdě, na níž se ukazuje, jak na jedné straně světská moc mrhá prostředky a zároveň osekává rozpočet a zvyšuje daně – a přitom slibuje církvím a náboženským společnostem miliardové částky. To je minimálně politicky nešťastné, zvláště když stát dost podivně krátí příspěvky na lidi s postižením.

Jak bude diskuse pokračovat? Po podpisu šestnácti smluv mezi státem a mezi církvemi a náboženskými společnostmi 22. února je samozřejmě otázkou, jaké si lze ve snaze o diskusi činit ambice. Protože o osudu peněz, které má ČCE převzít, není ještě zcela rozhodnuto, zůstává přece jen pro úvahy a debaty čas. Delší čas pak zůstává pro úvahy, co nastane po změně vlády – a jak církevní přístup k církevním penězům ovlivní charakter ČCE.

Jiří Hoblík

Na obrázku: Ježíš vyhání penězoměnce z chrámu, Jean de Boulogne Valentin,1618

Sursum corda – Církev svou svatou obecnou

Český bratr 6/2013.

Etno styl staré písně: slyšíte radost?

Zpěv v křesťanském prostředí žije z radosti evangelia Ježíše Krista. Na církevním zpěvu, především u chvalozpěvů, vyznání a také u písní o církvi, v nichž se církev prezentuje jako společenství, které žije z Kristových zaslíbení, by tato radost měla být slyšitelná. Zpívat neutrálním vlažným tónem o církvi, kterou Bůh shromažďuje z milosti a přivádí do radosti, je možné, ale takový zpěv pak nemá přesvědčující sílu. Píseň, v níž se zpívá se o tom, co může člověk získat, jaké nové perspektivy života se mu mohou odkrýt, když se stane vyznavačem Krista, působí na člověka, který je zakotvený v církevním životě, jako utvrzení ve víře, jako zdroj posily a naděje v různých zápasech. Věřím, že když je píseň dobře zazpívaná, může oslovit i ty, kdo váhají, zda mají vstoupit do církve. Píseň EZ 401 je vhodná pro kteroukoliv příležitost, při křtu dospělého, při instalaci nového faráře, při konfirmaci, o svatodušní neděli, při slibu nového staršovstva, při uvedení nových církevních pracovníků, jako narozeninová zdravice, a třeba i tehdy, když je důvod vyjádřit vděčnost za církev.

Píseň dozrává v lidském nitru
Písně přesvědčují nejen krásou svých nápěvů a textů, ale také výrazem, jak se zpívají. Výraz a způsob přednesu písně sehrávají velkou roli v hudební komunikaci. Každý hudebník cvičí nejen proto, aby zahrál skladbu technicky čistě, ale také proto, aby dokázal objevit a dále předávat její hloubku, poselství a krásu. Dobrým výrazem se odkrývá pravdivost písně. Jak může neznámá píseň být zpívána s výrazem? Třeba pravidelným cvičením pod vedením někoho, kdo tu píseň má už osvojenou. Člověk si píseň užívá tehdy, když ji zná, když ji nečte z listu, když ji neslabikuje. Aby se píseň zpívala dobře a s patřičným výrazem, je třeba si ji osvojit, dostat ji do podvědomí, do lidského nitra, kde dozrává. Tento proces bývá u některých písní rychlý, kdežto u písní obtížnějších či neobvyklých může chvilku trvat. Chce to trpělivost, která se však vyplatí. Hodně záleží na tom, jakým způsobem, při jaké příležitosti se píseň učí, zda se zpívá ráno, odpoledne, večer, doma v obýváku u klavíru, či v kostele při ýjimečné události, či jen tak spontánně při sešlosti s přáteli. Velkou roli má také způsob a styl doprovodu, aranže, muzikantské uchopení. U písně o církvi jsme tentokrát zkombinovali více elementů: starý bratrský text, napsaný na úderný luterský nápěv, který ve 3. verši moduluje do mixolydického modu (příbuzný „karpatskému“), s podmanivou rytmikou rumunského tance a východoslovanským typem vícehlasu. Tato aranže v stylu etno snad dodá šanci k novému oživení písně, aby mohla oslovit především mládež a napomáhala misijním snahám církve.


Temperament, atmosféra a dojem
Když jsme spolu se studenty semináře církevní hudby Evangelické akademie, nedávno provedli turbo-rychlý nácvik této písně, tak se dalo poznat, že ji zpíváme z listu, a píseň potřebuje čas, vhodnou příležitost, kdy si ji s chutí zazpíváme. Ten okamžik nastal po našem koncertu v Olomouci, když pronesl sváteční slovo náš synodní senior Joel Ruml, v kterém vyzdvihl význam pěstování církevní hudby v církvi. Jeho slova v nás vyvolala ještě větší nadšení a radost, což se pochopitelně projevilo na výrazu našeho zpěvu. Píseň jsme zazpívali jako přídavek ke koncertu spolu s publikem ve stoje. Sbor SCHEA exemplárně předzpíval dvě sloky s patřičným temperamentem, a to stačilo k tomu, aby publikum, z něhož velká část, nebyli lidé z církve, se mohlo přidat. A zpěv zněl krásně a radostně. Dojem z této příjemné atmosféry si budeme dlouho pamatovat.

Ladislav Moravetz

 

A jakou řečí mluvíš ty?

Český bratr 6/2013.

SOS centrum Diakonie představilo slovník svých klientů. Doslova.

„Kdes byl celou noc, ty hajzle?“ „Za co jsi utratila ty zasraný prachy?“ „Všude máš bordel, jenom se celej den flákáš!“ Víte, jak tyto věty přeložit do češtiny? Myslíte, že by takový překlad pomohl těm, z jejichž úst vychází, nebo těm, jimž jsou tato slova určena?
V diakonické rubrice tentokrát představujeme čtenářům neobvyklý slovník, jejž vydalo SOS centrum Diakonie v Praze. Jde o slovník „Násilnicko-český“ a jak vám zřejmě z úvodních vět neuniklo, jde o dílo, které si nebere příliš servítky. Ono nejde o žádnou nezáživnou příručku. Slovník byl vytvořen na základě autentických výpovědí klientů programu pro násilníky. Jeden z nich ke svému příspěvku napsal: „Bohužel jsem většinu těchto vět sám použil a nejhorší je, že v původní verzi bez překladu.“

V SOS centru již několik let funguje unikátní program zaměřený na zvládání agrese. Mezi jeho klienty patří násilné osoby, pachatelé domácího násilí a osoby se sklony k agresivnímu chování vůči svým blízkým – partnerům, dětem, rodičům. Do programu mohou být zařazeny ti, jejichž chování vykazuje znaky domácího násilí. Tam, kde role agresora a oběti ve vztahu jsou neměnné, ale i tam, kde k agresivnímu chování dochází vzájemně nebo střídavě u obou partnerů. Patří sem i osoby, které se chovají agresivně k jiné generaci, tedy například rodiče k dětem, dospělé děti k rodičům či prarodičům.

Kromě e-mailových či telefonických konzultací mohou ti, kteří se odhodlali hledat pomoc se zvládáním vlastní agrese, využít v SOS centru individuální, párovou a dokonce také skupinovou terapii. Terapeutická skupina násilných osob funguje jako jediná v České republice.

Všechny tyto služby jsou bezplatné a mohou být poskytnuty anonymně. Možná ve svém okolí víte o někom, komu by tento program mohl pomoci. Přečtěte si víc na www.soscentrum.cz

„Měla jsem o tebe strach.“ „Bojím se, že nevyjdeme s penězi.“ „Nemůžu najít ponožky. Nevíš, kam jsem je dal?“ Takhle česky už to zní líp, co říkáte? Slovník si můžete stáhnout ve formátu pdf a přečíst celý. Najdete ho na webové adrese www.diakonie.cz/slovnik

Pavel Hanych

Pro děti: Biblický zvěřinec – Had

Český bratr 6/2013.

Blíží se Anežčiny narozeniny. Těší se. Mluví o tom. Přemýšlí, co asi dostane…Už za dva dny!Maminka přijde domů s velkou taškou. Co to má? To bude dárek!Mami…To je tajemství, Anežko.Určitě je to na moje narozeniny.Maminka záhadně neodpoví a jde s taškou nahoru. Mizí na půdě.Druhý den je maminka s Filipem venku a Anežka to nevydrží. Otvírá dveře na půdu, chvíli se rozhlíží a už to vidí. Ta klec tady dřív nebyla. Na co klec? Něco tam štrachá, běhá tam bílá myška! To si Anežka tolik přála, mít svoje zvířátko. Moci si ji tak pohladit už teď… Vždyť se nic nestane. Opatrně otvírá klec… Ale myška je hbitá. Vyběhne ven a mizí v koutě půdy za starou skříní…Co byste Anežce poradili? Pozdě bycha honit, že?

Anežko, tys to nevydržela. Nejsi první, kdo nevydržel. To se s námi lidmi táhne už dávno. Tys taky, maminko, něco nevydržela?No… taky jsem nevydržela…Ale už ti první lidé, o kterých se píše v Bibli, nevydrželi.Taky pustili myš z klece?Myš ne. Oni pustili z klece hřích.Hřích? Ten je zavřený v kleci?No, úplně v kleci ne, ale když se něco nemá, tak je to jako neotvírat klec. A co oni udělali?Byli v krásné zahradě, rostly tam stromy s dobrým ovocem. Oni směli to ovoce jíst, jen z jednoho stromu ovoce jíst neměli. Jako by kolem něho byl plot, přes který se nemá lézt.Oni chtěli o všem rozhodovat sami. Chtěli vědět věci líp než Pán Bůh.A povedlo se jim to?Moc ne. Eva byla blízko u toho stromu. Radši se na něj ani nedívat… Ale najednou za Evou přišel had a šeptem jí začal říkat: zkus to, vždyť se nic nestane, nikdo se to nedoví…To jsem si s tou myškou myslela taky.To je takový had, kterého v sobě máme, on tak šťourá, provokuje, říká: zkus to, vždyť se nic nestane…Eva to zkusila, říkala si, že se to nepozná, když jedno jablíčko ubude. A šla za Adamem a dala mu taky.A poznalo se to?Oni najednou dostali strach. Udělali něco, co se nesmí. A taky se spolu začali hádat, kdo za to může. Svět najednou nebyl tak hezký jako dřív. Už se neměli tolik rádi. A báli se, že to pozná Pán Bůh. A taky se zlobili na hada…
Každý se na někoho zlobil a všem bylo smutno. Protože neřekli hadovi ne, tebe nebudu poslouchat.Maminko, já nechci poslouchat hada, když mi bude něco našeptávat.

Had v Bibli

Pro člověka je hadů jedovatých jen asi desetina. Přesto má tohle zvíře špatnou pověst. Je pokládáno za princip zla. Na začátku svedl Evu v ráji, aby jedla zakázané ovoce. Jedovatí hadi ohrožovali Izraelce na poušti. Mojžíš pro záchranu lidí pak vyrobil hada z bronzu. Ale ten se později zase stal nebezpečím, ohrožením víry, která se spolehne na něco viditelného. V Žalmech a Příslovích je had symbolem smrtelného nebezpečí. Při ztroskotání na moři se Pavlovi na ostrově Malta zakousla do ruky zmije, on ji ale setřásl do ohně. Ne vždy je had vnímán jen jako zlý a nebezpečný. Ježíš používá hada jako symbol opatrnosti. Jako znamení se v hada změnila Mojžíšova hůl. A jinde? Třeba v Egyptě byl had uctíván jako božstvo plodnosti a zdraví.

Doporučujeme pro děti: ŘÍMANOVI, Lucie a Artur. Čtení pro Árona (kniha, 2 CD, omalovánka) – příběhy z knih Mojžíšových v úpravě pro malé děti. Laskavá a vtipná vyprávění, básničky, písničky k poslechu a omalovánky k malování. Vydalo: lu-art.cz

Lenka Ridzoňová