(ČB 12/2020) Když jsme s redakční radou připravovali toto číslo, podle plánu nás čekala symbolicky „velká trojice“ ctností: víra, naděje, láska. Přemýšleli jsme, jak to uchopit, a nakonec jsme se rozhodli vybrat z této triády jen ctnost jedinou – naději, protože zejména ve stínu ostatních dvou „souputnic“ zůstává tak trochu jako Popelka. Proto jsme se rozhodli, že jí tentokrát věnujeme samostatně více prostoru.
(ČB 11/2020) Varhany ztichly. Kostely osaměly. Jejich lavice zejí prázdnotou. Celá země se pohroužila do ticha. Zhoršení epidemické situace nás opět zahnalo do svých domovů. Byl vyhlášen zákaz sborového zpěvu, shromažďovací kvóta znemožnila scházet se při bohoslužbách. Ruch běžného života, a to i toho církevního, ztichnul. Jsme opět v izolaci. Pro někoho to znamená dokonce úplnou samotu.
Trávíme v těchto dnech mnohem více času sami a v tichu. Je to neobvyklá, nekomfortní situace. Proč bychom vlastně měli být potichu? Proč neprojevit nahlas všechno, co si myslíme? Proč je tichost křesťanskou ctností? Odpověď svého druhu samozřejmě podává Písmo, zmínku o tichosti nalezneme např. v Listu Jakubově: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost.“
(Nejen) současnou situaci můžeme využít k tomu, že se pokusíme tento „způsob života následovat“ a zkusíme se ztišit. O tom, zda a jak může být samota v tichu blahodárná, jsme si povídali s trapistickým mnichem.
Zatímco pro některé je tichost či dlouhé mlčení nezvyklé a nepříjemné, pro skandinávské národy je to naopak součást kultury. O své zkušenosti s „tichými Finy“ se podělil evangelický teolog žijící v Helsinkách.
Nejen tyto příběhy ukazují, že bohatým a pestrým duchovním životem lze žít i navzdory ztichlým kostelům a utlumenému sborovému dění. Věřím, že v této myšlence nalezne čtenář povzbuzení do pošmourných podzimních dní.
Příjemné a nerušené čtení listopadového čísla přeje
Adéla Rozbořilová
OBSAH ČÍSLA
TÉMA
Biblická úvaha – K. Roskovcová
Cílem ticha je udělat místo druhému – A. Rozbořilová
Dobrá zpráva beze slov – J. Plíšková
Finové – tichý národ? – R. Kůrka
Když ticho schází – A. Šůra
Otázka na tělo – J. Plíšková
MOJE CÍRKEV
Kde je Slovo, tam je cesta – P. Štulc
Herlíkovice – nový výhled – J. Plíšek
Nechat víru doma? – A. Pokorná
Hudební odpoledne – M. Moravetz
Setkání církví Luterského světového svazu – J. Hofman
DIAKONIE
Napětí je základ každého sociálního podniku – A. Šůra
Klub Zrníčko otvírá – A. Šůra
SLOVO
Osudová bitva na Bílé hoře a její důsledky I. – J. Kumpera
Recenze: Proč vlastně z republiky neodešla? – J. Plíšková
Recenze: Modlitby pro nemodliče – A. Rozbořilová
Recenze: Jak si Boha nepřivlastnit – O. Kolář
Poslední slovo – Š. Grauová
(ČB 10/2020) Není překvapivé, že věrnost i důvěryhodnost jsou křesťanské hodnoty. Nejsou to ovšem vlastnosti lidské, ale dokonce božské. Na mnoha místech Bible zaznívá ujištění o tom, že náš Pán je věrný. Boží věrnost vzývá apoštol Pavel i žalmista.
Úvodník
(ČB 9/2020) Jemnost. Zvláštní slovo. Zvláštní vlastnost. Jemný může být tvaroh nebo kečup, ale člověk? Jak vypadá jemný člověk? Leckomu to možná evokuje křehkost až slabošství. Tohle že má být ctnost? Ano, je pravda, že v klasickém kánonu sedmi ctností jemnost nenajdeme, stejně jako přívětivost.
Poslechněte si článek: