ČESKÝ BRATR 12. TÉMA: NADĚJE |

(ČB 12/2020) Když jsme s redakční radou připravovali toto číslo, podle plánu nás čekala symbolicky „velká trojice“ ctností: víra, naděje, láska. Přemýšleli jsme, jak to uchopit, a nakonec jsme se rozhodli vybrat z této triády jen ctnost jedinou – naději, protože zejména ve stínu ostatních dvou „souputnic“ zůstává tak trochu jako Popelka. Proto jsme se rozhodli, že jí tentokrát věnujeme samostatně více prostoru.

Když jsem se zamýšlela nad tím, co to vlastně naděje je a jak si ji pro sebe definovat, jako první mne napadla slova Václava Havla: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Uvědomila jsem si, že je to vlastně trefné vyjádření: Když se za něco modlím, bez ohledu na to, zda se věc vyvine dle mého přání, či nikoliv, mám jistotu, že mě někdo slyší a že se mu můžu se vším svěřit. V této naději pak, zdá se mi, vlastně spočívá i celá křesťanská víra: být křesťan neznamená vyhnout se v životě těžkostem a zlým věcem, ale vědět, že tu Někdo se mnou je, ať se děje, co se děje. Život křesťana bývá strastiplný, bolestivý, smutný, ale nikoliv beznadějný.

Jak důležitou roli naděje v životě (nejen) křesťana zastává, jsme se pokusili ukázat v tomto čísle časopisu. Příkladem par excellence je příběh Pavla Nováka, vedoucího nízkoprahových klubů střediska Diakonie v Jablonci nad Nisou. Ekumenicky naději nahlíží liturgik Pavel Hradilek – a nalézá ji ve společném stolu Páně, tedy v příslibu toho, že jednou budeme napříč denominacemi moci slavit přijímání těla a krve Kristovy společně.

Naděje se samozřejmě ozývá také ve vánoční zvěsti. Vývojem jedné ze známých duchovních písní s vánoční tematikou se zabývá muzikoložka Eliška Baťová.

Zdá se, že právě v době, kterou prožíváme, potřebujeme naději více než jindy. Doufám proto, že i toto číslo svému čtenáři pomůže ji nalézt.

Požehnané svátky narození Páně a nadějeplný vstup do nového roku srdečně přeje

Adéla Rozbořilová