(ČB 12/2021) Už jste někdy stáli ve špatné frontě? Mně se to stalo mockrát. Proto se vždy optám: „Jsem tu správně?“ Když přemýšlím nad tím zástupem svědků víry, naskočí mi před očima slavný obraz od Williama Blakea Jákobův žebřík. Žádný žebřík na seník, ale nebe otevřené a točité zámecké schodiště plné nádherných lidí „v šat bílý oděných“. Pokračování textu →

(ČB 12/2021) Diktatura slábla, katolická církev naopak sílila. V roce 1987 přišla s iniciativou Desetiletí duchovní obnovy národa. Vyhlásil ji a oficiálně posvětil, kardinál Tomášek, arcibiskup pražský a primas český. Autory iniciativy byli lidé z okruhu katolického disentu. Chtěli ji pojmout ekumenicky. Jenomže patronem každého roku Desetiletí měl být někdo z katolických světců. Pro ekumenickou spolupráci se to ukázalo jako „velice delikátní“, jak se dočteme třeba ve vzpomínkách Tomáše Halíka. Méně diplomaticky řečeno – na svatých přímá ekumenická spolupráce krachla. Proč, na to vzpomíná Zdeněk Bárta, který na své faře tajné jednání mezi katolickou a protestantskou stranou hostil. Pokračování textu →

(ČB 12/2021) Se svatostí v Písmu je to složité, se svatými v církvi ještě složitější.

Stará církev předreformační to měla o mnoho jednodušší než my – obcování svatých bylo láskyplné souručenství jedněch s druhými, při kterém smrt nehrála žádnou nebo jen minimální roli. Nebeská církev vítězící byla v tomto duchu podporovatelkou pozemské církve bojující. Církev bojující se zase starala o příslušníky církve spící, tedy o ty, kteří byli dočasně podrobeni očistcovým mukám. A všechny tři církevní úrovně spojovala jedna obecná víra, vzájemná láska a péče a samozřejmě naděje, protože bez ní má hlavní slovo peklo. Pokračování textu →