(ČB 12/2020) Potom jim (Ježíš) pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ,Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ On mu odpověděl: ,Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“ (Lk 13,6–9)

(obraz první)
Velká vizita. Primář před vstupem do pokoje probírá karty jednotlivých pacientů, ošetřující lékař doplňuje podrobnosti.
Pan Fík na prostřední posteli už je tady dlouho, pane doktore, říká primář. Beznadějný případ.
Já vím, sklopí hlavu doktor, nelepší se to. Zkusíme ještě ten nový lék. Dostane ho v infuzi hned dneska…
Ještě je naděje. Máme naději. Má naději. Kdo? Pacient, lékař i primář. Všem o to jde.

(obraz druhý)
Porada učitelů ve sborovně.
Ten malý Fík ze druhé A letos propadne; zase.
To nejde, rozhodne ředitelka. Dvakrát za sebou propadnout se nedá. To je na zvláštní školu, nebo jak se té instituci teď říká…
Třídní učitelka sklopí hlavu. Malý Fík, on už vůbec není malý, pěkný fracek to je. Ale do zvláštní? Paní ředitelko, necháme ho projít. Najdeme do třídy asistenta, ještě to zkusíme. Ještě jeden rok… Chci se mu věnovat.

(obraz třetí)
Člověk jakýsi měl vinici, na vinici rostl i fíkový strom, už třetí rok za sebou je však majitel vinice zklamán. Zase ani fík. Ten zbytečný strom musí pryč.
Vinař, který o strom pečuje, sklopí hlavu. Dejme mu ještě šanci, prosím. Okopu ho a pohnojím a za rok uvidíme.
Lítost, šance, naděje. Přímluva. Péče. Láska.

(obraz čtvrtý)
Fíkový strom, to jsem já. Vím, fíky nic moc. Mám strach, že mě ze zahrady odstraní. Ale svitla naděje. Už ten požadavek, abych dávala ovoce, je nadějný. O moje ovoce někdo stojí! Myslela jsem, že jsem jen starý zapomenutý strom uprostřed plodné vinice. Připadalo mi, že fíky v poslední době stejně nikdo nechce. Co říkal ten vinař – že mě okope a pohnojí?
Pomůže mi. Cítím, že sama v sobě už sílu nenajdu.
Okopat je něco jako vyvětrat. Ztěžklá půda kolem mých kořenů se nakypří. Možná mi ta změna nebude úplně příjemná. Jsem na tu svou teplou pevnou půdu kolem kmene zvyklá. Možná se rýč a motyka bolestně dotknou i některého z mých kořenů a zvyků. Možná zahradník vytrhne nějaký plevel a hřích, se kterým jsem docela sžitá.
A pak mě pohnojí. Dostanu výživu a vláhu. Shora. Nebudu žít jen z toho, co sama vytáhnu kořeny ze země. Nebudu se snažit jen z vlastních sil. Nakonec i ty fíky se možná objeví.

(obraz pátý)
Advent. Vánoce. Přichází vinař.
Ostatně Ježíš je taky dost beznadějný případ. Svobodná matka na cestách, místo narození: chlív. Život bez domova. Místo úmrtí: na kříži mezi dvěma lotry. Konec ještě beznadějnější než začátek.
Možná proto má takový soucit se ztracenci a „losery“. Možná proto, že se narodil v chlívě, ví, že hnůj sice smrdí, ale je potřeba.
Se sklopenou hlavou se ten lékař, učitel a zahradník Ježíš dívá na nemohoucí svět a zvedá hlavu k přímluvě. Léčí, učí, okopává, hnojí. Pak mu to spočítají, bude viset na kříži a dál bude nepochopitelně propojovat nebe se zemí.

Pane Ježíši, přicházej. K nám nemocným, ztraceným, neplodícím, unaveným, beznadějným. Pohnojit od tebe potřebujeme. Na našich větvích pak může vyrůst ovoce, na jaké bychom si nikdy nepomysleli: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.
Takové nenápadné ovoce, které mění svět. Děkujeme, že smíme být přitom. Že počítáš s našimi chabými větvemi.

Lenka Ridzoňová