Český bratr 6/2013.

Etno styl staré písně: slyšíte radost?

Zpěv v křesťanském prostředí žije z radosti evangelia Ježíše Krista. Na církevním zpěvu, především u chvalozpěvů, vyznání a také u písní o církvi, v nichž se církev prezentuje jako společenství, které žije z Kristových zaslíbení, by tato radost měla být slyšitelná. Zpívat neutrálním vlažným tónem o církvi, kterou Bůh shromažďuje z milosti a přivádí do radosti, je možné, ale takový zpěv pak nemá přesvědčující sílu. Píseň, v níž se zpívá se o tom, co může člověk získat, jaké nové perspektivy života se mu mohou odkrýt, když se stane vyznavačem Krista, působí na člověka, který je zakotvený v církevním životě, jako utvrzení ve víře, jako zdroj posily a naděje v různých zápasech. Věřím, že když je píseň dobře zazpívaná, může oslovit i ty, kdo váhají, zda mají vstoupit do církve. Píseň EZ 401 je vhodná pro kteroukoliv příležitost, při křtu dospělého, při instalaci nového faráře, při konfirmaci, o svatodušní neděli, při slibu nového staršovstva, při uvedení nových církevních pracovníků, jako narozeninová zdravice, a třeba i tehdy, když je důvod vyjádřit vděčnost za církev.

Píseň dozrává v lidském nitru
Písně přesvědčují nejen krásou svých nápěvů a textů, ale také výrazem, jak se zpívají. Výraz a způsob přednesu písně sehrávají velkou roli v hudební komunikaci. Každý hudebník cvičí nejen proto, aby zahrál skladbu technicky čistě, ale také proto, aby dokázal objevit a dále předávat její hloubku, poselství a krásu. Dobrým výrazem se odkrývá pravdivost písně. Jak může neznámá píseň být zpívána s výrazem? Třeba pravidelným cvičením pod vedením někoho, kdo tu píseň má už osvojenou. Člověk si píseň užívá tehdy, když ji zná, když ji nečte z listu, když ji neslabikuje. Aby se píseň zpívala dobře a s patřičným výrazem, je třeba si ji osvojit, dostat ji do podvědomí, do lidského nitra, kde dozrává. Tento proces bývá u některých písní rychlý, kdežto u písní obtížnějších či neobvyklých může chvilku trvat. Chce to trpělivost, která se však vyplatí. Hodně záleží na tom, jakým způsobem, při jaké příležitosti se píseň učí, zda se zpívá ráno, odpoledne, večer, doma v obýváku u klavíru, či v kostele při ýjimečné události, či jen tak spontánně při sešlosti s přáteli. Velkou roli má také způsob a styl doprovodu, aranže, muzikantské uchopení. U písně o církvi jsme tentokrát zkombinovali více elementů: starý bratrský text, napsaný na úderný luterský nápěv, který ve 3. verši moduluje do mixolydického modu (příbuzný „karpatskému“), s podmanivou rytmikou rumunského tance a východoslovanským typem vícehlasu. Tato aranže v stylu etno snad dodá šanci k novému oživení písně, aby mohla oslovit především mládež a napomáhala misijním snahám církve.

Temperament, atmosféra a dojem
Když jsme spolu se studenty semináře církevní hudby Evangelické akademie, nedávno provedli turbo-rychlý nácvik této písně, tak se dalo poznat, že ji zpíváme z listu, a píseň potřebuje čas, vhodnou příležitost, kdy si ji s chutí zazpíváme. Ten okamžik nastal po našem koncertu v Olomouci, když pronesl sváteční slovo náš synodní senior Joel Ruml, v kterém vyzdvihl význam pěstování církevní hudby v církvi. Jeho slova v nás vyvolala ještě větší nadšení a radost, což se pochopitelně projevilo na výrazu našeho zpěvu. Píseň jsme zazpívali jako přídavek ke koncertu spolu s publikem ve stoje. Sbor SCHEA exemplárně předzpíval dvě sloky s patřičným temperamentem, a to stačilo k tomu, aby publikum, z něhož velká část, nebyli lidé z církve, se mohlo přidat. A zpěv zněl krásně a radostně. Dojem z této příjemné atmosféry si budeme dlouho pamatovat.

Ladislav Moravetz