Český bratr 6/2013.

Memoárová literatura byla vždy populární, avšak v poslední době je podle mého názoru u nás neobvykle oblíbená. Paměti a vzpomínky píší známé osobnosti, spisovatelé, politici, hvězdy zábavní sféry, ale i lidé méně známí. Myslím, že důležitým důvodem této zvýšené popularity je politický a sociální zvrat v listopadu 1989.Druhým stimulem rozvoje memoárů je pro většinu českých memoárových autorů možnost mluvit a psát zcela otevřeně bez obav z nepříjemných následků.Memoáry významných autorů a zvláště dobrých spisovatelů mají velký ohlas a mohou široké čtenářské obci být zdrojem historických poznatků (např. Moje šílené století Ivana Klímy). Naše církev – podobně jako ostatní církve – prožila v nepřátelské atmosféře komunistického období krušnou dobu, její členové – a zvláště faráři – o tom mohou podat autentické svědectví. A měli by to dělat! Do značné míry specifický osud měl farář Tomáš Bísek se svou rodinou; je proto dobře, že o něm vypráví ve své knížce Ohledávání s podtitulem Doma, ve Skotsku a zase doma.

Vyprávění je poutavé a zaujme nejen jeho přátele a známé, ale i další členy církve; lidem mimo církev dává nahlédnout do prostředí, o němž neměli v té neradostné minulosti mnohdy ani potuchy.Jen stručně popíšu život Tomáše Bíska. Když byl jako čerstvý inženýr na vojně, dozrálo v něm rozhodnutí věnovat se duchovní službě, po studiu na Komenského fakultě mohl díky pražskému jaru strávit rok na americkém teologickém učilišti. Po návratu byl zvolen farářem ve vysočinském sboru v Telecím, kde se po nějaké době dostal do hledáčku mocipánů – církevních tajemníků a STB. Jeho statečný postoj měl za následek zbavení souhlasu vykonávat farářské povolání, musel pracovat jako lesní dělník a po několikaletých útrapách přistoupil na nabídku, aby se vystěhoval. Několik let sloužil jako farář ve Skotské reformované církvi a po pádu komunismu se vrátil domů, vstoupil opět do církevní služby – až do odchodu do důchodu pracoval v pražském sboru na Spořilově a významně se podílel na vybudování sborového domu Milíče z Kroměříže na Jižním Městě.Z tohoto suchého popisu životního běhu Tomáše Bíska je zajisté patrno, že nešlo o tuctový osud. Autor jej popisuje velmi barvitě a realisticky. Nevyhýbá se ani problematickým vztahům uvnitř církve, zvláště problémům, které na něj těžce doléhaly, když v různých úrovních církevní hierarchie nenacházel jen sympatie a postrádal více odvahy u bratří a sester. Velmi zajímavě jsou popsány také těžkosti, které jeho i celou rodinu provázely ve Skotsku, i při náročné výstavbě nového sídla spořilovského sboru.Zvláštní respekt si zaslouží, že se Bískovi vždy chovali jako Češi vyhnaní do ciziny, že vždy vychovávali své čtyři děti jako Čechy a že se vrátili do vlasti, jakmile to bylo možné – a to i za cenu částečného rozdělení rodiny. Zachovali si vždy pocit sounáležitosti s vlastí a naší církví, ačkoli za pobytu ve Skotsku neviděli šanci, že by se mohli domů vrátit. Přesto se na rozdíl od mnohých jiných našich občanů i členů církve nechtěli stát emigranty.Memoáry Tomáše Bíska stojí za přečtení také jako svědectví o těžké kapitole života národa i církve a o statečnosti a pevnosti některých na jedné straně a malověrnosti, rezignaci, ba zradě jiných na straně druhé. A znovu opakuji, že jde o čtení poutavé.

Jaroslav Nadrchal