Český bratr 5/2013.

Domnívám se, že otázku moci pojímá většinový proud českého protestantského myšlení jako ta liška z bajky. Která, když nemohla na hrozny na zdi dosáhnout, přesvědčila sama sebe: určitě jsou kyselé. Podobně si čeští protestanti jako celek na moc nikdy pořádně nesáhli.

Útlak a moc
Proto, když otevřete obvyklou protestantskou učebnici církevních dějin, můžete se dočíst, že od Konstantina přes Řehoře Velikého, Karla Velikého, Savonarolu a Kalvína to všichni dělali špatně. A špatně to samozřejmě bylo i v Byzanci a Kyjevě. A my to dobře víme, protože my jsme vždy byli ti pronásledovaní, ti utlačení. A nakonec nám z toho vychází, že pro církev je úplně nejlepší, když je (trochu) pronásledována, názor čerstvý i v naší církvi dnes.

Mám však za to, že takový názor stěží máme o co opřít. Myslím, že se často naplňuje ono „útlak i z moudrého udělá ztřeštěnce“. Tak už první církev pod tlakem pronásledování velmi zhrubla zevnitř. Exkomunikovala na roky či na celý život, což po staletích děsilo i poměrně přísného Jana Kalvína. Za Diokleciána téměř zanikla, když pod tvrdým pronásledováním houfně zrazovali i její biskupové; tato selhání jí pak pro změnu odcizila její radikálnější donatistickou polovinu. I Jednota bratrská vydává své nejlepší plody ve chvíli, kdy je jí umožněno existovat na hranici legality. Následné dlouhé období tajného evangelictví je bohaté na silné příběhy – méně však již, přiznejme si, na silné myšlenky a kulturní počiny. V době, kdy v protestantském Německu Bach skládá svou hudbu a v Novém světě puritáni dávají základ pozdějším Spojeným státům, je český protestant rád, když uchrání jednu dvě knížky – ke svému okolí se vymezuje negativně, v neděli nechodí do hospody a na tancovačku, sedí doma.Proto se stavím za myšlenku Ambrože, Augustina i hlavního proudu reformace 16. století: Na základě Starého Zákona je prvním úkolem krále chránit pravé náboženství. Cena za pronásledování je příliš velká a „A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk“. Za jejich učením stojí poznání, že moc nedovede fungovat čistě neutrálně, vždy staví ještě na nějakém vyšším principu. A že prostor „státní myšlenky“ nezůstává nikdy dlouho prázdný. Tolerance totiž skutečně znamená „trpění“. Kdo je v menšině, hlásá ji z důvod sebezáchovy – a jak ukázala krátká krutovláda novokřtěnců v Münsteru, opouští ji, když má moc pevně v rukou. Většina menšinu trpí z ekonomických důvodů, jako Josef II. u nás protestanty nebo muslimové na svém území křesťany a židy. I americké kolonie vznikaly jako konfesní státy, a jen neschopnost jedné z denominací získat převahu vedla nakonec k náboženské toleranci – původně navíc zamýšlené pouze pro protestanty.

Postoj veřejnosti
Sekulární většina u nás po první světové válce vedla nejdříve k vytlačení katolicismu z veřejného života (ale nikoliv k nárůstu protestantismu), později k postavení všech církví na hranici legality. A dnešní veřejnost rozhodně neprojevuje církvím pouhý nezájem; většinový postoj k církvi je negativní, i když se (zatím) omezuje pouze na verbální agresi. Na misijní práci církve nebo její náboženskou výchovu dětí pak veřejnost často nahlíží přímo jako na kriminální akt.

Rivalové stát a církev
Věc má ještě nejméně jednu vrstvu: z příběhu o Saulově oběti víme, že král nemá být knězem, z Ruska víme, že císař nemá být papežem. Když se z farářů stanou státní kaplani, mají stále možnost ovlivnit duchovní svět jedince; s hrubostí společenského uspořádání však jako jeho pevná součást nepohnou; poměry v tradičně pravoslavných zemích jsou tristní, tamní duchovní kultura přitom skýtá zajímavé poklady. Konečně i u nás můžeme sledovat rozpor mezi dodnes podnětnými knihami teologů, jejichž oddanost komunistické státní moci zároveň církvi ani společnosti nic dobrého nepřinesla.

Stát a církev mají být trochu rivalové – tak už Ambrož soupeřil s císařem, Kalvín zase s ženevským senátem. Na to ovšem církev potřebuje moc. Danou buď zákonem, ekonomickou silou anebo prostě nezanedbatelným počtem voličů v jejích řadách. Všechno vědět, ale nemoci nic ovlivnit, církvi dlouhodobě nesvědčí.

Tomáš Pavelka (foto: Vladimír Zikmund)