Český bratr 12/2013.

Pouhé tři věci mám podle katechismu znát, abych mohl blahoslaveně žít i zemřít. Znát pouhé tři věci potřebuji ke štěstí. Všechno ostatní, co znám nebo chci znát, mohu mít; zde katechismus neklade žádnou závoru lidskému poznání a poznávání. Jen říká, že k blahoslavenému životu dostačují věci tři. Které?

Zaprvé: Jak veliký je můj hřích a má bída.
Zadruhé: Jak se mi dostalo vykoupení.
Zatřetí: Jak mám být Bohu vděčný za takové vykoupení.

Tyto tři věci jsou potom obsahem výkladů katechismu a tvoří jeho osnovu. Heidelberský opouští obvyklé rozvrstvení katechismové látky (Vyznání víry, svátosti, Desatero, Modlitba Páně) a nahrazuje je jiným schématem. Jako první je jmenováno poznání vlastní situace. Ta je líčena jako neblahá: veliký hřích a bída. Je opravdu podmínkou šťastného života poznání vlastní bídy? Katechismus to předpokládá a nejedni mu (i ostatním reformačním dokumentům, ale i apoštolu Pavlovi v epištole Římanům) vytýkají přílišný pesimismus v pohledu na člověka: Každý je v hříchu a v bídě a tudíž potřebuje vykoupení.

Když realisticky pohlédneme na dno svého života, co tam spatříme? Hřích a bídu? Katechismus však nevyzývá jenom a předně k pohledu do vlastního nitra. Jeho výzvou není, co prý bylo nápisem staré řecké věštírny v Delfách: „Poznej sám sebe.“ Vzápětí mluví o vykoupení. Ovšem o vykoupení již přece byla řeč: v otázce první, ve které jsme vyznali, že patřím svému věrnému spasiteli, který mě vykoupil… K mému jedinému potěšení nestačí pohlédnout na své dno. Ale vědomí, komu patřím. Teprve potom a odtud mohu realisticky pohlédnout na své dno. Taková je logika první i druhé otázky katechismu.

Bylo by chybou (a bývalo chybou) chápat pořadí mezi poznáním bídy a vykoupením jako logický, příčinný vztah podmínky a následku – teprve když poznám svůj hřích a bídu, mohu poznat vykoupení. A nejedno evangelizační kázání se v této logice pohybuje: Nejdříve nutno člověka přesvědčit o jeho bídnosti, abychom mu potom mohli nabídnout vykoupení v Kristu.

Ale je to jinak: Teprve když vím, komu patřím, poznám svůj hřích a bídu. Zato mezi členem druhým (jak se mi dostalo vykoupení) a členem třetím (jak mám být vděčen) je již vazba logická a přímá. Vděčnost je odezvou na vykoupení. Dobré skutky, poslušnost Božího zákona (Desatero), ano i modlitba jsou zahrnuty pod záhlaví „O vděčnosti“. Nepředcházejí vykoupení, nejsou jeho podmínkou, ale následují je jako výraz vděčnosti za vykoupení již přijaté. To je významné, i když nedoceňované specifikum tohoto katechismu a celé reformované zbožnosti.

Pavel Filipi

Český bratr 11/2013.

Kolik věcí je ti potřebí znát, abys takto potěšen mohl blahoslaveně žít i zemřít?

V první otázce byla řeč o potěšení, jediném potěšení v životě i umírání. V odpovědi jsme se dověděli, že to potěšení spočívá v důvěrném spolehnutí, že nejsem sám svůj, nýbrž patřím svému věrnému Spasiteli.

Nyní však katechismus ještě něco přidává, jakoby ta odpověď sama nestačila. Ještě něčeho je zapotřebí, abych mohl potěšen blahoslaveně žít i zemřít. Je potřeba znát ještě něco. Je celkem pochopitelné, že katechismus vede ke znalosti, znalostem – proto byl vytvořen. Ale otázka je, proč ke svému potěšení, štěstí, důvěře a spolehnutí musím ještě mít nějaké znalosti. Je znalost katechismu podmínkou, abych byl potěšen? Nestačilo by prostě věřit, že někomu patřím, a vím, kdo to je? Vždyť minulý článek jsme končili ujištěním, že nejde o to, abych zvládl řádnou nauku, nýbrž půjde o mé potěšení, že nepatřím sám sobě. Musím opravdu něco znát, abych mohl blaženě žít? Vyžaduje se ode mne „informovaný souhlas“ s vlastníkem mého života? A co je obsahem tohoto souhlasu? Prý tři věci. Které to jsou, k tomu se vrátíme v příštím zamyšlení.

Kritika reformačního křesťanství směřuje k tomu, že je zaměřeno příliš intelektuálně, příliš bazíruje na správném pochopení, na správných znalostech. Kde katolický křesťan při mši prožívá tajemství spásy, je evangelický křesťan vystaven tlaku, aby všemu rozuměl, zmocnil se bohoslužebného dění aktivitou mozku, a ne už citu. Reformační církve v důsledku toho prý přitahují jen ty typy lidí, kteří jsou takto vybaveni, a jiné samozřejmě zase odrazuje. Je to kritika oprávněná? A není Heidelberský katechismus svou druhou otázkou – „co je ti potřebí znát“ prvním dokladem této slabiny?

Pohleďme na okamžik stranou: Jan Karafiát byl velkým zastáncem Heidelberského katechismu a zdůrazňoval jeho přednosti před katechismy jinými, které v 19. století usilovaly o přízeň tehdejších reformovaných sborů. Sám však napsal jakýsi stručný výtah Heidelberského; zredukoval jeho 129 otázek na pouhých 43. Tento jeho Reformovaný katechismus došel velké obliby a dočkal se mnoha vydání. Karafiát však původní text katechismu místy i změnil; mírně, avšak dalekosáhle.

Tato změna se týkala hned otázky 2. Místo formulace Co je ti potřebí znát zvolil jinou: Jakpaks došel tohoto svého jedinkého potěšení? Slovem došel naznačuje, že k tomu vedla nějaká cesta, že jde o příběh, v němž posléze dospívám k jedinkému potěšení. A odpověď: Došel jsem tak, že mi Duch svatý ukázal a ještě ukazuje… a zde pak následují tři kusy, jež Heidelberský pokládá za nutné znát. Nejde o poznání samo o sobě, nýbrž o životní cestu pod vedením Ducha svatého, který bude nadále provázet katechumena i celý katechetický proces. Ukázal a ještě ukazuje…

Pavel Filipi

Český bratr 10/2013.

První otázka a odpověď Heidelberského katechismu je vstupní branou k dalším výkladům, označením tóniny, v níž je celá skladba komponována. „Co je tvým jediným potěšením v životě i ve smrti?“ Jako většina reformačních katechismů oslovuje i náš katechismus hned zkraje toho, kdo jej bude užívat (budeme ho pro stručnost nazývat: „katechumen“), přímo a adresně. Výchozím tématem není spekulace o Bohu a podobně, nýbrž situace člověka, osloveného zde (i nadále) zájmenem druhé osoby: „Tvé potěšení…“ Katechumen má hned od začátku vědět: Jde a nadále půjde o tebe, o tvé potěšení.

Ovšem o „jediné potěšení“. Obvykle má člověk potěšení více – rodinu, děti, vnoučata, občas nějakou zábavu, divadlo, koncert. K tomu svádí samo české slovo „potěšení“, které nabízí velkou pestrost významů až po „čokoládové potěšení“ reklamy. Přesnější překlad originálního znění by byl: „útěcha“. Jenže útěchu potřebujeme zpravidla v situacích nějaké ztráty, například úmrtí. Měli autoři katechismu skutečně představu, že život bez této útěchy je bez-útěšný, smutný, plný nejistoty, bolesti a trýzně? Z některých dalších pasáží katechismu se zdá, že opravdu takovou představu měli. Člověk ponechaný sám sobě, bez této útěchy, má život málo šťastný, málo radostný, bez naděje, bez důvěry a bez opory v životě i ve smrti. Takže první otázku bychom s trochou nadsázky mohli číst takto: „Co je tvým nejvlastnějším štěstím v životě i ve smrti?“ Ale povšimněme si té formulace: Co je…? Není tu řečeno: co by mělo být, co musí být tvým potěšením. To potěšení zde prostě je.

A v čem spočívá? „Že… nejsem sám svůj, nýbrž s tělem i duší jsem svého věrného Spasitele Jezukrista.“ Kdyby mělo zůstat jen u negativní části odpovědi (nejsem sám svůj), bylo by to nesrozumitelné. Ale v celé (ostatně dosti dlouhé) odpovědi jde o něco jiného, o to, komu, čemu, kam patřím; nepatřím sám sobě, nejsem sám svým vlastníkem. A to s tělem i duší. Nejen s tělem, jako byl vlastněn nevolník ve feudalismu, ani jen s duší, jako by tělo nemělo význam.

A komu že patřím? O vlastníkovi, věrném Spasiteli, mluví katechismus tak, že mu skoro slova nestačí, ale všechna ta slova se týkají mne; řeč není o Spasiteli obecně (na to ještě dojde), nýbrž o tom, co on pro mne osobně učinil a činí: Zbavil mne zátěže mých provinění, dal mně svobodu od moci zla, na niž sám nestačím, zachovává mne při životě, ujišťuje o věčném životě a uschopňuje, abych já žil s ním a pro něho. Každá z těchto výpovědí by vydala na samostatný článek. Takto svým vstupním akordem katechismus vyhlašuje, že v něm nepůjde o to, abych zvládl řádnou nauku, nýbrž půjde o mne, o mé potěšení z toho, že nepatřím sám sobě.

Pavel Filipi

Český bratr 9/2013.

Původ sbírky starých tisků spravované Ústředním archivem ČCE (ÚA ČCE) má převážně dárcovský charakter. Darem se do sbírky dostaly také dvě pare šestidílky a některé ze čtyř uchovávaných exemplářů prvního a tří svazků jejího druhého vydání.

První soubor šestidílky (sign. II.T.121/1–6) je složen z dílů různé provenience. 1.a 2. díl pochází „Z knihovny Josefa Janáčka mlynáře v Sázavě“, jak zní vlastnický zápis z druhé poloviny 19. století. 3.–5. díl byl nejspíš v době temna zabaven a uložen v knihovně konventu sv. Jiljí na Starém Městě pražském; roku 1789 se pak knihy staly majetkem jakéhosi Jakuba Červenky, až byly roku 1942 koupeny do sbírky ÚA ČCE. 6. díl byl do pare zařazen náhodně. Mnohem zajímavější osudy měly knihy z druhého souboru (sign. III.T.67/1–6). Tak do 1. dílu si zapsal jeho vlastník, že „tato Biblí česká [míněno všech šest dílů] kaupena jest na Moravě v Židlochovicích za 12 grošů míšeňských…“. Zbylé díly patřily od 17. století klášterním knihovnám, a to kapucínům v Sázavě a oseckému klášteru a dále knížeti ze Schallenberga a dalším osobám, které o svém vlastnictví učinily do knih zápis. V roce 1947 zakoupila 2.–6. díl paní Růžena Kantorková z Olomouce, která pak svou sbírku věnovala knihovně ÚA ČCE. Vedle vlastnických zápisů nacházíme ve starých knihách zápisy kronikářského charakteru, opisy modliteb a písní, ale také zvláštní texty. Velmi raritní text se nachází na přídeští jednoho z dílů šestidílky (sign. III.T.67/2). Nese název „Oraculum Apollinis“ a jedná se o grafickou hříčku. Čtený po řádcích má obsah, který navádí ke zločinům proti lidem i Bohu, pokud jej ale čteme po sloupcích, týká se morálky.

Nejpohnutější osudy, a to možná platí i v rámci celé sbírky ÚA ČCE, měly dva ze čtyř dochovaných exemplářů 1. vydání jednodílky. Jeden z nich byl nalezen ve Velkém Újezdě čp. 17 při opravě střechy a předán roku 1907 jakýmsi Josefem Pražákem do knihovny Husova domu (dnešní knihovna ÚA ČCE) (sign. II.T.221). Další svazek schovávali jeho majitelé v době předtoleranční ve studni. Spolu s Františkem Kocábem pak kniha putovala roku 1851 nebo 1852 z Morkůvek na Moravě až do Maďarska. Kocábův syn Vilém, panský kočí ve Waradii, knihu věnoval roku 1907 naší knihovně (sign. II.T.222).

V jednom exempláři 2. vydání jednodílky čteme věnování „Milému synovi Milanovi na upomínku jeho pobytu v domě rodičovském na Kosariskách 27. Novembra 1908 Pavel Štefánek“ (sign. II.T.286). O provenienci zbývajících dvou svazků víme pouze to, že jeden z nich patřil České diakonii (sign. III.T.72).

Mirka Fůrová