Český bratr 7+8/2013.

Život svatého Cyrila se dochoval ve více než čtyřiceti rukopisech z 15. století, šest set let po jeho úmrtí. Ovšem kompletní text nesrovnatelně důležitějšího, kopírovanějšího a čtenějšího Nového zákona máme v ruce také až ze staletí vzdálených jeho vzniku. U antických klasiků, z nichž bez větších problémů sestavujeme dějiny starověku a učíme na školách, činí odstup ztraceného originálu a dostupné kopie běžně tisíc a více let, málokdy méně. A pokud bude za tři sta let ještě fungovat internet a někdo na něm náhodou najde tento článek, rozhodně ho nenajde na disku stejného počítače, na kterém jsem ho napsal. Co lidi z nějakého důvodu zajímá, prostě kopírují; hledat původní médium, na kterém byl text uložen, se dnes zdá dětinské.
A proto beru vážně jeden z názorů na vznik legendy, totiž že vznikla krátce po Cyrilově smrti (869), snad ještě za Metodějova života. Minimálně obsahuje vícero osobních věcí z Cyrilova dětství a mládí – lidsky uvěřitelných. Podívejme se tedy na několik epizod z života mladšího z bratrů-věrozvěstů, abychom zvěděli, jak zajímavý člověk k nám před 1150 lety přinesl světlo evangelia.

Ztracená hračka

Zajímavý je už „příběh obrácení“ tehdy ještě Konstantina; ještě jako dítěti z dobré aristokratické rodiny mu vítr při lovu odnese krahujce. Chlapce nad ztrátou oblíbené hračky popadne tesknota nad marností světa a od té doby si raději čte a skrz hloubání nad knihami se stává stále zbožnějším. Starý text věrohodně ukazuje, že na počátku obrácení mnoha lidí bývá něco hodně triviálního. A kryje se i s (běžně parodovaným) poznatkem psychologie, že ztráta oblíbené hračky může u člověka v dětství přehodit výhybku (zde ke kněžství, nikoliv k zločinecké dráze).

Byzantská vzdělanost

Příběh hloubavého chlapce pokračuje krátkým setkáním s akademikem, který se však zařekl, že už nikoho učit nebude, a odmítne tedy i Konstantina. Pro děj legendy to nemá další význam, a tak jsem nakloněn vidět zde prostě záznam autentické hořké vzpomínky. Nicméně Konstantinovi se, jako sirotku z dobré rodiny, brzy dostane vzdělání po boku samého mladičkého císaře, a to v těchto oborech: gramatika, Homér, geometrie, dialektika, filozofie, rétorika, aritmetika, astronomie, hudba. Tak tehdejší vzdělání skutečně vypadalo, a dnešní člověk skoro aby záviděl a připadal si právem trochu jako fachidiot.

Svatý muž

Náš filozof záhy unikne ženitbě a politické kariéře. Vzdělance je však škoda ztratit, a tak jej aspoň uvrtají na místo diecézního knihovníka. Brzy zmizí na půl roku do kláštera, je však povolán zpět jako profesor filozofie na univerzitu v Cařihradu. Příznivce nauk o typologii osobnosti může potěšit, že oba slovanští apoštolové vykazují rysy příznačné pro lidský typ „svatý muž“ – houževnaté úsilí o poznání, pevnost přesvědčení, odvahu k oběti – ale zároveň typickou slabinu takových osobností: stálý sklon se někde zašít. Oba bratry to stále táhne do klidu (a možná, řekneme jízlivě, do pohodlí) kláštera. Když Cyril později v Římě umírá, právě to říká bratrovi: Do kláštera nechoď, prosím tě, dodělej tu Moravu.

Císař a filozof

Časem je Konstantin vyslán na humanitární misi do Iráku, aby zmírnil pronásledování místních křesťanů pod muslimskou nadvládou. Ocitujme kouzelnou řeč, jíž jej císař vysílá:
„Slyšíš-li, filozofe, co mluví nečistí Agareni proti naší víře? Jsi sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a odporuj jim, a Bůh, dokonavatel všech věcí, v Trojici oslavovaný, Otec, Syn a Duch svatý, dej ti milost a sílu v řeči a učiň tě jakoby novým Davidem, jenž zvítězil třemi kaménky nad Goliášem, a přiveď tě nazpět k nám a popřej ti království nebeského.“ Slyše to, Konstantin odpověděl: „S radostí tam půjdu pro křesťanskou víru. Neboť co jest mi sladšího na tomto světě, než za svatou Trojici živu býti i umříti?“ Tedy, přeloženo: „Pocem, studovanej. Di a vysvětli jim to.“ Konstantinova odpověď pak na aktuálnosti neztratila docela nic.

Hádání v Iráku

Irácká epizoda začíná anekdotou: muslimští průvodci se Konstantina poťouchle ptají, zda ví, co znamenají obrazy ďáblů, jimiž jsou zhanobeny dveře domů místních křesťanů. Pohotový filozof odpovídá: „Vidím obrazy ďáblů a soudím, že uvnitř bydlí křesťané. Ďábli, nemohouce s nimi žíti, utíkají od nich ven. Kde však tohoto znamení zvenčí není, s těmi jsou ďábli uvnitř.“
Po zahřívacím kole však následuje srovnání obou věr, živé dodnes: muslimští učenci argumentují, že muslimové jsou v zachovávání příkazů svého náboženství daleko důslednější než křesťané. Konstantin souhlasí; ovšem poukazuje na to, že Mohamedova nauka nebrání běžným lidským sklonům, zejména hněvu a chtíči. Je mělká, a proto je snadné se jí řídit. Kdežto Kristova nauka je hluboká, často jde proti sklonům člověka, a tak se mnohým nedaří ji naplňovat. Nízko položenou laťku je prostě snazší přeskočit. Křesťanství stanovuje ideál, kterého se snažíme dosáhnout a mnohdy selháváme, s tím se od začátku počítá.
Muslimští učenci pak šikovně využijí Kristova příkazu o nastavení druhé tváře: „Proč se tedy Byzanc pokojně nepodrobí muslimskému vpádu?“ Konstantin oponuje jiným citátem z evangelia: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Křesťan má nastavovat druhou tvář, má ale také povinnost bránit své souvěrce, aby „se zajetím těla nebyla také jejich duše zajata“.
Následně z 19. súry Koránu, Mariam, dokáže nauku o svaté Trojici: „I poslali jsme ducha svého k Panně a přijal z ní podobu dokonalého člověka.“ Což tam skutečně je! Když odpoví mnoho dalších otázek z mnoha vědních oborů a muslimští filozofové se ho ptají: „Kterak to všechno víš?“ odpoví podobenstvím o muži, který si nabral mořskou vodu do měšce a všude se chlubil, že má s sebou moře. Jeden „pomořan“ mu však odpoví: „Zbláznil ses, že se chválíš pouhým smrdutým měšcem? Vždyť my toho máme celé moře. Od nás přece vzešla všechna umění a vědy.“ A když se podíváme, jak slavné vzepětí islámské filozofie a vědy nemělo záhy trvání ani pokračování, dal bych mu i za pravdu.
Zhrzení filozofové mu aspoň dají vypít jed, který ovšem neúčinkuje. Konstantin je však zřejmě přece jen z celé mise trochu otrávený a odchází opět do kláštera, za bratrem Metodějem.
Následně je čeká mise k Chazarům na Krym, kde se v disputaci střetnou s muslimy a Židy. Debata má rozhodnout další duchovní směřování této říše. Legenda opět oplývá velmi zajímavou argumentací.

Střet s barbary

Ve světle předchozí kariéry jednoho z bratrů je jasnější, jaké povahy byl pozdější střet slovanských apoštolů s latinskými biskupy z Řezna a Pasova, nelibě nesoucími ohrožení svých nároků na moravské území. Je to střet tehdy ještě velmi barbarského Západu s tehdy ještě velmi vyspělým Východem. Už jen v otázce bohoslužby v jazyce lidu argumentuje Konstantin četnými místy z Písma, zejména pasáží o mluvení jazyky z listu Korintským. Latinové se zmohou jen na odkaz na nápis na Kristově kříži, jenž byl v jazyce hebrejském, latinském a řeckém, údajně jediných jazycích, jimiž jde chválit Boha. Z legendy se dále dovídáme, že latinské duchovenstvo příliš nebránilo pohanským žertvám ani rozšířenému mnohoženství, že učilo, že pod zemí žijí lidé s velkou hlavou (?!), že kdo zabije hada, zbaví se tím devíti hříchů, apod.

A přece je to nakonec latinský svět, který zrodí takového Jana Husa a další reformátory, jejichž obdobu bychom v Byzanci – a v Bulharsku nebo Rusku už vůbec – marně hledali. A tak se právě na Moravě setkává svět, který pomalu umírá s tím, který se teprve rodí.

Tomáš Pavelka

Český bratr 6/2013.

Kralická tiskárna tiskla na ručním tiskařském lisu přeneseném z Ivančic. O tom, že vlastnila velké množství různých písem, svědčí jak samy kralické tisky, tak také archeologické nálezy z Kralické tvrze. V 50. letech 20. století proběhl v Kralicích archeologický průzkum, při němž bylo nalezeno mimo jiné kolem 1000 zachovaných kusů literek a ozdůbek. Typy tiskárna nejen kupovala z odborných písmolijen, ale také sama vyráběla. Papír byl nakupován nejprve v papírně ve Velkých Losinách, později v Omicích u Jihlavy.

Hlavní titulní listy Šestidílky byly tištěny ze dvou štočků, vnitřního textového s názvem knihy a vnějšího s dekorativním rámcem. U prvních pěti dílů byl zaktualizován pouze jejich název a datace, vnější rámec zůstal stejný. Ve vrchní části tohoto rámce se nachází medailon z trnové koruny, obklopující beránka, symbol Krista a zároveň symbol Jednoty bratrské. Titulní list šestého dílu se liší také podobou vnějšího štočku. Ten tvoří dvanáct kartuší zpodobňujících evangelisty a výjevy z Kristova života. Až do třetího dílu se objevuje téměř identická výzdoba knih, jejímž autorem byl pravděpodobně grafik Martin Dadán. Za grafickou podobou šestého dílu stál Václav Elam, který tematizoval své dřevořezy podle novozákonního obsahu. Kromě vlysů se v Šestidílce nacházejí dále mauresky, osobní signety tiskařů Bible a znaky nebo emblémy dalších osob, které se podílely na jejím vzniku.

Ilustrativně nejvýpravnější podobu má první jednodílné vydání Bible kralické (1596) určené především laikům. Na titulním listě je mimo jiné zobrazeno neobvyklé christologické téma nazývané Kristus Triumfans. Královskou korunou korunovaný Kristus sedící v triumfálním voze taženém dvěma beránky a řízeným andělem drží v pravé ruce korouhev s praporem v podobě kříže (atribut vítězství), zatímco v levé ruce má na laně uvázané postavy smrti a ďábla. Vpředu ho předchází zástup, v jehož čele jde s harfou král David. Jedná se o antický motiv, který načerpal jeho tvůrce, grafik Václav Elam, jenž stojí za výtvarnou podobou také 2. vydání Jednodílky, z německých a možná také italských vzorů. Ve výzdobě této Bible nacházíme větší bohatost motivů. Rozmanitost zobrazovaných zvířat (krokodýl, krab, sloni apod.) a postav je znásobena vyobrazeními fantaskními (jednorožci, lidské postavy s rybím ocasem atd.).

Inspiraci nacházeli tvůrci výzdoby Kralické bible jak v Čechách, tak v zahraničí, nelze jim ale upřít ani vlastní originalitu. Podoba kralických edic nás nenechává na pochybách o mistrovském umění kralických tiskařů a řezbářů.

Mirka Fůrová

Český bratr 5/2013.

Jak vzdělávat křesťany ve víře? O čem kázat dospělým? Jak děti vyučovat náboženství? Před tyto otázky postavil zbožný vladař Fridrich III. mladého theologa Zachariáše Ursina. Univerzitní učenec se pustil do díla a brzy panovníkovi předložil výsledek. Křesťanská učebnice pro kostel a školu dostala podle místa vzniku jméno Heidelberský katechismus. Poprvé vyšel na jaře 1563 čili před 450 lety.

„Co je tvým jediným potěšením v životě a ve smrti?“ zní první ze 129 otázek. Na všechny je dána odpověď. Někdy stručná, jindy trochu delší. Díky propracovaným odpovědím se katechismus rychle rozšířil z Falce do jiných oblastí Německa. Velkého uznání došel také v holandských a maďarských církvích; lze jej považovat za nejvýznamnější pojítko mezi reformovanými křesťany. Různou měrou – buď v celku, nebo pouze ve výňatcích – bývá používán jak při bohoslužbách, tak ve výuce náboženství či při konfirmační přípravě.

Heidelberský katechismus je podle reformačních zásad poctivě vystavěn na biblických základech. Odkazů na Bibli obsahuje přes 800! Sleduje jasnou argumentační linii, která je rozdělena do tří kroků. V první části „O bídě člověka“ popisuje lidské odcizení od Boha, z něhož nás usvědčuje Boží zákon a z něhož si sami nemůžeme pomoci. V druhé, nejrozsáhlejší části se píše „O vykoupení člověka“, které přináší Kristus a kterého se my zmocňujeme vírou. Dílo spásy je zde vyloženo podle apoštolského vyznání víry a nejvíce pozornosti tedy náleží Ježíšovi. Sem je také zařazen výklad křtu a večeře Páně, neboť těmito svátostmi se v přítomnosti zapojujeme do díla spásy. Poslední část katechismu „O vděčnosti“ popisuje lidskou odpověď na Boží dobrotu. Řeč je o Desateru a o modlitbě Páně. Řídíme se přikázáními a modlíme se, nikoliv abychom získali Boží přízeň, nýbrž proto, že se v Boží přízni už nacházíme. Jsme zrozeni z Ducha k novému životu.

„Mým jediným potěšením v životě a ve smrti je, že nejsem sám svůj, nýbrž svého věrného Spasitele, Ježíše Krista,“ zaznívá v odpovědi na první otázku. Je zde vystižen hlavní důraz celého katechismu: orientace na osobní vyznání, na osobní osvojení víry. Ježíš přišel právě kvůli mně a právě se mnou Bůh hodlá nyní pokračovat ve svém díle. Víra má člověka těšit. O Bohu se mluví ne proto, abychom se bez konce trápili svými nedostatky, nýbrž abychom se radovali z dobrých Božích darů a z okamžiků, prožitých podle Boží vůle.

„Naši bratři na pevnině mají knížku, jejíž listy nelze zaplatit ani tunami zlata,“ referovali roku 1619 Angličané, kteří se vrátili z návštěvy reformovaných církví v Evropě. Hovořili o Heidelberském katechismu. Z tohoto obrovského pokladu lze s užitkem čerpat dodnes.

Jiří Tengler

Český bratr 4/2013.

Prvním kralickým tiskařem byl Zachariáš Solín, původně laik, od roku 1581 kněz. Jeho působení lze doložit podle jím používaného emblému – karafiátu – již v ivančických tiscích.

Pod jeho vedením vyšla celá Šestidílka. Šlo o mimořádně náročný tisk, neboť tiskové zrcadlo této Bible je složité. Vedle vlastního textu jsou tu poznámky, sumáře, tituly atd. Zvládnutí takové práce svědčí o profesionalitě jejího tvůrce, který je právem považován za nejvýznamnějšího tiskaře Jednoty.

Zachariáš Solín je podepsán také pod vydáním jednodílné Bible z roku 1596. Zatímco v případě Šestidílky se jednalo o užitkové vydání, působí 1. vydání Jednodílky intimně. Tisk je mimořádný svou výtvarnou a grafickou jednotou, za níž stojí řezbář Václav Elam. Jedinou výjimkou z jednotného výtvarného plánu je slohově odlišný titulní list. Kniha byla vytištěna na velmi jemném papíře a díky své grafické úpravě je považována za vrchol kralické knižní produkce. Zachariáš Solín zemřel krátce po vydání Jednodílky, 8. 3. 1596. Vedení kralické tiskárny se po něm ujal Samuel Sylvestr.

Sylvestr byl správcem kralického sboru, jeho náhrobní kámen z roku 1605 se nachází na zdi kralického kostelíka. Spolupracovníkem Sylvestrovým se stal Václav Elam. To dokazuje také používání dvojsignetu – vázy se třemi květy, znamením Silvestrovým a Elamovým emblémem Merkurovy hole se dvěma květy – v některých kralických tiscích. Od roku 1604 jsou kralické tisky signovány jediným, Elamovým signetem.

Grafik a později tiskař Václav Elam stojí za vydáním Jednodílky z roku 1613, „jejíž revidovaný text se stal základem pro další vydání exulantská i potoleranční. Po stránce grafické je to kniha zcela užitková, tištěná velkým zřetelným písmem, jež bylo záměrně zvoleno pro čtenáře oslabeného zraku,“ píše ve svém článku Kralická tiskárna, tiskaři a jejich dílo, otištěném ve sborníku Kralice z roku 1959, Ivan Vávra. Elamovou zásluhou se objevily v kralických tiscích také kolektivní signety, a to jak pracovníků tiskárny (signet s devíti monogramy, z nichž byly dosud rozluštěny pouze některé), tak emblémy čtyř současných biskupů Jednoty.

Václav Elam působil jako poslední správce kralické tiskárny, jejíž činnost byla přerušena roku 1620 po zpustošení Kralic císařským vojskem. V letech 1622 až 1929 byla tiskárna ukrývána na zámku v Náměšti nad Oslavou, poté v Přerově, až byla roku 1631 přesunuta do Lešna, kde byla zničena v roce 1656 při požáru města. Václav Elam zemřel ale již roku 1622 právě v Náměšti nad Oslavou.

Mirka Fůrová