Český bratr 3/2013.

Z Marburku na Leuenberg.

V říjnu roku 1529 se v Marburku sešli zástupci německého (Luther) a švýcarského (Zwingli) křídla evropské reformace k poradě o společném učení a společném postupu. Schůzku inicioval lankrabě Filip Hesenský. Trvala tři dny a měla na pořadu patnáct sporných otázek. Shody bylo dosaženo ve čtrnácti z nich, nad patnáctou se obě strany zdvořile rozešly v nesouhlasu. Týkala se pojetí večeře Páně. A nadále už v této otázce (a v některých dalších) půjdou oba reformační směry svou cestou.

V březnu roku 1973 se ve švýcarském konferenčním středisku Leuenberg sešli zástupci evropských reformačních církví, aby podepsali dohodu (konkordii), jež tento neblahý vývoj měla ukončit. Tentokrát nebyl iniciátorem žádný lankrabě ani jiný politik, nýbrž změněné duchovní klima, které jednotu církví učinilo nepřeslechnutelnou výzvou. Marburské porady trvaly tři dny. Leuenberská konkordie byla připravována skoro dvacet let v poradách na různých úrovních.

Metoda, které bylo užito, vešla do dějin ekumenických snah jako „leuenberský model“. Spočívá v tom, že se usiluje o shodu v podstatném jádru věci. Tou je podle Konkordie „pochopení evangelia“. To je dostatečné. Ostatní rozdíly (ve věcech „služebných“ a „případných“) mohou přetrvávat, aniž tím je narušeno plné společenství církví, jež bylo podpisem Konkordie 16. března 1973 vyhlášeno. Společenství církví neznamená jejich splynutí v nový církevní útvar. Znamená, že zúčastněné církve se navzájem plně uznávají; toto uznání znamená společenství kazatelny a stolu Páně, ale také uznání práva na odlišnosti v konfesní orientaci, církevním řádu a dalších věcech. Dnes ke společenství (oficiálním názvem Společenství evangelických církví v Evropě) patří přes stovku církví reformovaných, luterských, unionovaných a nověji také církve metodistické, Jednota bratrská a Československá církev husitská; baptisté sice svůj souhlas s Konkordií formálně nevyjádřili, ale spolupráce s nimi je těsná.

V roce 1973 bylo společenství zatím jen vyhlášeno. Následující čtyři desetiletí provází snaha o jeho konkrétní realizaci mnoha různými způsoby. Objevil se i návrh, aby se zúčastněné církve sešly na společném synodu. Zatím tento návrh nebyl uskutečněn. S jednou výjimkou – tou je synod „leuenberských“ církví v České republice. Koná se ve dvouletých intervalech od roku 2000 a účastní se ho po čtyřech zástupcích pěti církví: Církve bratrské, Církve československé husitské, Českobratrské církve evangelické, Evangelické církve metodistické, Slezské evangelické církve a. v.

Pavel Filipi

Český bratr 2/2013.

Vznik Jednoty bratrské vyplynul z odporu proti oficiálnímu církevnímu učení. Důsledkem jejího oddělení bylo také úsilí Jednoty o vlastní věroučné texty. Počátky její literární činnosti vedly od spisů informujících o utvoření nového církevního společenství přes obhajoby konfese až k vlastnímu zpěvníku (1501) a k vydání vlastního spolehlivého biblického textu (Nový zákon bratra Klaudyána 1518 a Nový zákon bratra Lukáše 1525).

Velkou zásluhu na překladu Bible měl Jan Blahoslav, a to nejen pro vydání Nového zákona (Ivančice 1564 a 1568), ale také pro svou teoretickou připravenost k překladu. Blahoslav při své práci na Novém zákoně postupoval srovnáváním řeckých, latinských a českých vydání. Smyslem dalšího překladu Bible bylo zbavit překlad významových nedostatků a chyb způsobených jednak omyly v opisech, jednak svévolnými odchylkami od latinské Vulgáty. Nebýt brzké smrti, jistě by Blahoslav pokračoval i s prací na Starém zákoně. I tak se však jeho dílo a pracovní metoda opírající se o bohatou pramennou základnu staly inspirací a nástrojem jeho bratřím ve víře a následovníkům v překladu Bible.

Roku 1577 byl ustaven v Ivančicích překladatelský tým složený z lingvistů a teologů. Ten ale brzy utrpěl ztráty, neboť z Ivančic odešel hebraista Mikuláš Albrecht z Kaménka a zemřel biskup Ondřej Štefan, který vedl překladatelskou práci. Ta mohla pokračovala až po přesunu tiskárny do Kralic, kde roku 1579 vyšel první díl Bible kralické. Z autorského kolektivu, který je znám z dobové literatury a čítal dalších sedm spolupracovníků, se vydání všech šesti dílů Bible dožili pouze čtyři lidé. Z nich se Albrecht z Kaménka a Jiří Strejc roku 1596 podíleli také na dalším, jednosvazkovém vydání Kralické bible. Autory, kteří připravili k vydání takzvanou Jednodílku z roku 1613, bohužel neznáme.

Mirka Fůrová
(Čerpáno z článku M. Bohatcové, Bible kralická: její vznik a význam. In: V. Fialová, Kralice. Brno 1959, s. 49–61.)

Kartuš s bratrským beránkem a kruhovými medailony se značkami a iniciálami překladatelů. Ty se vyskytují v podobných ozdobách v různých vydáních Kralické bible. Obrázek z 2. vydání 6. dílu Bible kralické z roku 1601.

Český bratr 1/2013.

Do letošního roku vstupujeme také jako do roku 400. výročí druhého vydání jednodílné Bible kralické. Chtěli bychom zde oslavit toto jubileum sérií článků z historie Kralické Bible.

V roce 1564 a znovu 1568 vyšel v bratrské tiskárně v Ivančicích překlad Nového zákona (NZ) od biskupa Jana Blahoslava, který zamýšlel přeložit také Starý zákon (SZ), ovšem tento záměr zmařila časná smrt. Na jeho dílo navázali jeho spolubratři. Jak se píše v Aktech Jednoty „roku 1577 začalo (na základě rozhodnutí Úzké rady) vykládání Bible v Evančicích“. Tato činnost byla v důsledku změn v autorském kolektivu přerušena a pokračovala až po přesunu tiskárny do Kralic. Prvních pět dílů, tj. SZ vydali kraličtí v letech 1579–1588. Základem 6. dílu (1594) se stal již zmiňovaný Blahoslavův překlad NZ, který byl poopraven a rozšířen o poznámkový aparát vlastní celé Kralické bibli. Tak se jakoby obloukem překladatelé vrátili k začátku bratrského překladu Písma a jeho revizí potvrdili zásadu, za kterou stál již Blahoslav. Totiž nebát se zasahovat v zájmu dosažení pravdivějšího obsahu do dřívějších redakcí toho kterého díla, ať by jeho autorem byla jakákoliv autorita.

Bratrské překladatele vedla k práci potřeba celého jejich církevního společenství mít co nejvěrnější biblický text, neboť právě o něj opírali členové Jednoty svůj duchovní život. Autoři si byli vědomi toho, že překlad nenahradí výklad zprostředkovávaný duchovním. Právě správcům bratrských sborů bylo určeno vydání Šestidílky, neboť ho její vydavatelé vybavili bohatým poznámkovým exegeticko-filologickým aparátem, který měl duchovním správcům jejich úkol usnadňovat. Zájem o Bibli mezi laiky podnítil další vydání Bible kralické, která ale určená pro širokou laickou veřejnost vyšla již bez obsáhlých komentářů a dílčích předmluv v jednom svazku v roce 1596 a podruhé v roce 1613.

Důvod, proč byl text Kralické bible opakovaně vydáván, leží v jeho srozumitelnosti. Nebyla to starobylost jazyka, co dodalo překladu vážnost. Naopak. Překladatelé Bible počínaje Blahoslavem použili v Bibli prostou a srozumitelnou řeč, díky které se stal její obsah maximálně aktuální. Že tomu tak bylo, o tom svědčí dlouhodobý vliv Bible kralické na český jazyk a na biblické překlady, které z ní čerpaly.

Rádi bychom požádali i vás čtenáře, zda byste se na obsahu našeho seriálu nechtěli podílet. Třeba máte doma Bibli kralickou po předcích, kteří do ní možná zapsali nějaké sdělení, které se týká buď přímo historie knihy nebo historie vaší rodiny. Napište nám o tom. Dojdou-li nějaké zajímavé ohlasy, pak slibujeme, že z nich připravíme také díl.

Mirka Fůrová