Český bratr 7+8/2013.

Život svatého Cyrila se dochoval ve více než čtyřiceti rukopisech z 15. století, šest set let po jeho úmrtí. Ovšem kompletní text nesrovnatelně důležitějšího, kopírovanějšího a čtenějšího Nového zákona máme v ruce také až ze staletí vzdálených jeho vzniku. U antických klasiků, z nichž bez větších problémů sestavujeme dějiny starověku a učíme na školách, činí odstup ztraceného originálu a dostupné kopie běžně tisíc a více let, málokdy méně. A pokud bude za tři sta let ještě fungovat internet a někdo na něm náhodou najde tento článek, rozhodně ho nenajde na disku stejného počítače, na kterém jsem ho napsal. Co lidi z nějakého důvodu zajímá, prostě kopírují; hledat původní médium, na kterém byl text uložen, se dnes zdá dětinské.
A proto beru vážně jeden z názorů na vznik legendy, totiž že vznikla krátce po Cyrilově smrti (869), snad ještě za Metodějova života. Minimálně obsahuje vícero osobních věcí z Cyrilova dětství a mládí – lidsky uvěřitelných. Podívejme se tedy na několik epizod z života mladšího z bratrů-věrozvěstů, abychom zvěděli, jak zajímavý člověk k nám před 1150 lety přinesl světlo evangelia.

Ztracená hračka

Zajímavý je už „příběh obrácení“ tehdy ještě Konstantina; ještě jako dítěti z dobré aristokratické rodiny mu vítr při lovu odnese krahujce. Chlapce nad ztrátou oblíbené hračky popadne tesknota nad marností světa a od té doby si raději čte a skrz hloubání nad knihami se stává stále zbožnějším. Starý text věrohodně ukazuje, že na počátku obrácení mnoha lidí bývá něco hodně triviálního. A kryje se i s (běžně parodovaným) poznatkem psychologie, že ztráta oblíbené hračky může u člověka v dětství přehodit výhybku (zde ke kněžství, nikoliv k zločinecké dráze).

Byzantská vzdělanost

Příběh hloubavého chlapce pokračuje krátkým setkáním s akademikem, který se však zařekl, že už nikoho učit nebude, a odmítne tedy i Konstantina. Pro děj legendy to nemá další význam, a tak jsem nakloněn vidět zde prostě záznam autentické hořké vzpomínky. Nicméně Konstantinovi se, jako sirotku z dobré rodiny, brzy dostane vzdělání po boku samého mladičkého císaře, a to v těchto oborech: gramatika, Homér, geometrie, dialektika, filozofie, rétorika, aritmetika, astronomie, hudba. Tak tehdejší vzdělání skutečně vypadalo, a dnešní člověk skoro aby záviděl a připadal si právem trochu jako fachidiot.

Svatý muž

Náš filozof záhy unikne ženitbě a politické kariéře. Vzdělance je však škoda ztratit, a tak jej aspoň uvrtají na místo diecézního knihovníka. Brzy zmizí na půl roku do kláštera, je však povolán zpět jako profesor filozofie na univerzitu v Cařihradu. Příznivce nauk o typologii osobnosti může potěšit, že oba slovanští apoštolové vykazují rysy příznačné pro lidský typ „svatý muž“ – houževnaté úsilí o poznání, pevnost přesvědčení, odvahu k oběti – ale zároveň typickou slabinu takových osobností: stálý sklon se někde zašít. Oba bratry to stále táhne do klidu (a možná, řekneme jízlivě, do pohodlí) kláštera. Když Cyril později v Římě umírá, právě to říká bratrovi: Do kláštera nechoď, prosím tě, dodělej tu Moravu.

Císař a filozof

Časem je Konstantin vyslán na humanitární misi do Iráku, aby zmírnil pronásledování místních křesťanů pod muslimskou nadvládou. Ocitujme kouzelnou řeč, jíž jej císař vysílá:
„Slyšíš-li, filozofe, co mluví nečistí Agareni proti naší víře? Jsi sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a odporuj jim, a Bůh, dokonavatel všech věcí, v Trojici oslavovaný, Otec, Syn a Duch svatý, dej ti milost a sílu v řeči a učiň tě jakoby novým Davidem, jenž zvítězil třemi kaménky nad Goliášem, a přiveď tě nazpět k nám a popřej ti království nebeského.“ Slyše to, Konstantin odpověděl: „S radostí tam půjdu pro křesťanskou víru. Neboť co jest mi sladšího na tomto světě, než za svatou Trojici živu býti i umříti?“ Tedy, přeloženo: „Pocem, studovanej. Di a vysvětli jim to.“ Konstantinova odpověď pak na aktuálnosti neztratila docela nic.

Hádání v Iráku

Irácká epizoda začíná anekdotou: muslimští průvodci se Konstantina poťouchle ptají, zda ví, co znamenají obrazy ďáblů, jimiž jsou zhanobeny dveře domů místních křesťanů. Pohotový filozof odpovídá: „Vidím obrazy ďáblů a soudím, že uvnitř bydlí křesťané. Ďábli, nemohouce s nimi žíti, utíkají od nich ven. Kde však tohoto znamení zvenčí není, s těmi jsou ďábli uvnitř.“
Po zahřívacím kole však následuje srovnání obou věr, živé dodnes: muslimští učenci argumentují, že muslimové jsou v zachovávání příkazů svého náboženství daleko důslednější než křesťané. Konstantin souhlasí; ovšem poukazuje na to, že Mohamedova nauka nebrání běžným lidským sklonům, zejména hněvu a chtíči. Je mělká, a proto je snadné se jí řídit. Kdežto Kristova nauka je hluboká, často jde proti sklonům člověka, a tak se mnohým nedaří ji naplňovat. Nízko položenou laťku je prostě snazší přeskočit. Křesťanství stanovuje ideál, kterého se snažíme dosáhnout a mnohdy selháváme, s tím se od začátku počítá.
Muslimští učenci pak šikovně využijí Kristova příkazu o nastavení druhé tváře: „Proč se tedy Byzanc pokojně nepodrobí muslimskému vpádu?“ Konstantin oponuje jiným citátem z evangelia: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Křesťan má nastavovat druhou tvář, má ale také povinnost bránit své souvěrce, aby „se zajetím těla nebyla také jejich duše zajata“.
Následně z 19. súry Koránu, Mariam, dokáže nauku o svaté Trojici: „I poslali jsme ducha svého k Panně a přijal z ní podobu dokonalého člověka.“ Což tam skutečně je! Když odpoví mnoho dalších otázek z mnoha vědních oborů a muslimští filozofové se ho ptají: „Kterak to všechno víš?“ odpoví podobenstvím o muži, který si nabral mořskou vodu do měšce a všude se chlubil, že má s sebou moře. Jeden „pomořan“ mu však odpoví: „Zbláznil ses, že se chválíš pouhým smrdutým měšcem? Vždyť my toho máme celé moře. Od nás přece vzešla všechna umění a vědy.“ A když se podíváme, jak slavné vzepětí islámské filozofie a vědy nemělo záhy trvání ani pokračování, dal bych mu i za pravdu.
Zhrzení filozofové mu aspoň dají vypít jed, který ovšem neúčinkuje. Konstantin je však zřejmě přece jen z celé mise trochu otrávený a odchází opět do kláštera, za bratrem Metodějem.
Následně je čeká mise k Chazarům na Krym, kde se v disputaci střetnou s muslimy a Židy. Debata má rozhodnout další duchovní směřování této říše. Legenda opět oplývá velmi zajímavou argumentací.

Střet s barbary

Ve světle předchozí kariéry jednoho z bratrů je jasnější, jaké povahy byl pozdější střet slovanských apoštolů s latinskými biskupy z Řezna a Pasova, nelibě nesoucími ohrožení svých nároků na moravské území. Je to střet tehdy ještě velmi barbarského Západu s tehdy ještě velmi vyspělým Východem. Už jen v otázce bohoslužby v jazyce lidu argumentuje Konstantin četnými místy z Písma, zejména pasáží o mluvení jazyky z listu Korintským. Latinové se zmohou jen na odkaz na nápis na Kristově kříži, jenž byl v jazyce hebrejském, latinském a řeckém, údajně jediných jazycích, jimiž jde chválit Boha. Z legendy se dále dovídáme, že latinské duchovenstvo příliš nebránilo pohanským žertvám ani rozšířenému mnohoženství, že učilo, že pod zemí žijí lidé s velkou hlavou (?!), že kdo zabije hada, zbaví se tím devíti hříchů, apod.

A přece je to nakonec latinský svět, který zrodí takového Jana Husa a další reformátory, jejichž obdobu bychom v Byzanci – a v Bulharsku nebo Rusku už vůbec – marně hledali. A tak se právě na Moravě setkává svět, který pomalu umírá s tím, který se teprve rodí.

Tomáš Pavelka