Český bratr 10/2013.

Petr Socha (1957) žije a pracuje v Brně a celý život se pohybuje v blízkosti tramvají. Vyučil se u dopravního podniku a po vojně večerně vystudoval průmyslovou školu strojnickou. Rozumí tramvajovým převodovkám jako málokdo a opravuje tramvajové podvozky. Je rozvedený a má v péči dva syny školního věku. Pevné zázemí pociťují všichni tři v evangelickém sboru a také ve skautu, kde Petr dělá vedoucího.

V Brně nejezdí tramvaje, ale šaliny. Jak tento název vlastně vznikl?
Dřív bylo Brno víc než z poloviny německé, němčina tu vládla. A z pojmenování „elektrische Linie“ vznikla zkomolením záhy po vybudování prvních linek pověstná šalina.

Tvůj tatínek pracoval jako řidič tramvaje. Jak ses k této profesi dostal ty?
Koleje se mi líbily od malička. Doma jsme měli s bráchou pikovláček a já jsem už jako dítě snil o tom, že budu buďto strojvedoucí nebo řidič tramvaje. Postupně se to vytříbilo směrem k těm šalinám.

Jak se taková tramvaj ovládá? Žádný volant, zato pedál jako u šicího stroje…
Ve starých vozech jsou skutečně pedály jako u šicího stroje. V těch nejstarších byly kliky, ale to už jsem jako řidič nezažil. Moderní vozy se řídí i brzdí ručně. Nohama se neovládá žádný pohyb vozu, ale zvonek a v zimě písek.

Má tramvaj tlačítko bdělosti jako lokomotiva?
Na starých vozech s pedály není. Na těch moderních s ručním řízením je automatika, které říkáme knipl. Ovládací páka musí být jakoby trochu zaražena do pultu, pořád na ni musíš vyvíjet určitý tlak. Tíhou ruky a ještě trochu víc. Pokud tlak na knipl přestane, začne zvonit zvonek a po pěti vteřinách se stroj zabrzdí. To je kontrola bdělosti. Kdyby řidič usnul nebo se mu udělalo špatně, odlehčený knipl tramvaj okamžitě zastaví. Občas se stane, že člověk ruku nadlehčí, ani si to neuvědomí, a tramvaj hned začne zvonit. A po pěti vteřinách by se zastavila. Kvůli bezpečnosti cestujících. Nevím, jestli je to jen brněnská specialita, ale vím, že třeba v Ostravě tuto automatiku nemají.

Tramvaj v pohybu je pěkný kolos. Co když se na kolejích objeví nějaká nenadálá překážka nebo chodec?
Záleží na tom, v jaké je vzdálenosti. Je to každopádně stres. Zvoníš a člověk nic, případně vidíš, jak se k němu blížíš a on vůbec nevnímá, že se na něj něco řítí. Hodně pomáhá předvídavost. Už poznám, že tenhle chodec mně asi do kolejiště vleze, že tohle auto asi nestačí uhnout. Pak brzdím jako blázen a ohrožuji zase cestující ve voze. Je to vždycky blbé. Další nebezpečný moment je, když tramvaj stojí v zastávce a lidi přecházejí těsně před vozem. A ty je nevidíš nebo je vidíš na poslední chvíli. Jediným lékem je jet velice opatrně, radši pomaleji, mít oči na stopkách. Nejhorší jsou řidiči aut, kteří pořád někam spěchají, hrknou najednou doleva bez blinkru, to je nepříjemné. Tramvaj z kolejí uhnout nemůže.

Zažil jsi nějakou nehodu?
Měl jsem ve své řidičské kariéře tři kolize. Ale už je to dávno. Dvakrát jsem v tom byl naprosto nevinně, jednou přisoudili vinu mně. V ostré levotočivé zatáčce jsem údajně neodhadl dobře, jak moc vybočuje zadek vozu a pomuchlal jsem bok a blatník auta, co zastavilo a čekalo, až projedu. Stalo se to v takovém nešťastném místě – koleje jdou těsně k chodníku a pruh pro auta se zužuje, až se ztratí. Auto sice zastavilo, aby tramvaj pustilo, ale už v příliš úzkém místě. Dodnes si myslím, že to nebyla úplně moje vina. Podle vyhlášky však zodpovídám za celou soupravu, takže mi to „přišili“.

Co se v takovém případě stane?
Dostal jsem pokutu a musel nahradit škodu. Bylo to před patnácti lety, kdy náhradní díly nebyly ještě tak drahé, takže to nebyla taková hrůza. K žádnému „smrťáku“ jsem za celou dobu naštěstí nepřišel.

Kolikrát se za směnu otočíš z konečné na konečnou?
To záleží na tom, na které lince jedu. Teď v pátek mám třeba jedničku, to je nejdelší brněnská linka. S tou obkroužím třiapůlkrát. Čtyřikrát na jednu konečnou a třikrát na druhou. Je to paráda, část trasy jede po takzvaném vlastním tělese, ne ulicí mezi auty, ale bokem, bez nebezpečí chodců, spíš mezi poli. Nikdo by se tam neměl motat. Samozřejmě linka projíždí i centrem a kolem hlavního nádraží, tam musí být člověk ostražitý.
Jsou ale i kratší klidné linky. Třeba desítka. Jeden směr osmnáct minut. Půlka trasy vede taky po vlastním tělese, je tam málo křižovatek. Jedna konečná je u továrny ZKL (dříve Závody kuličkových ložisek), tam se jezdí pro dělníky. Pro ty já mám slabost, a i když to správně nemáme dělat, většinou jim otevřu dveře dřív a pustím je do tepla, aby v zimě po šichtě nemuseli podupávat deset minut na zastávce.
Naopak jako na nejhorší vzpomínám na linku, která byla kdysi rozpůlena kvůli opravám na náměstí Svobody v centru. Z konečné v Jiráskově čtvrti se jelo jen k náměstí a zase zpátky. Za osmihodinovou směnu dvaatřicetkrát. Navíc lokalitami se spoustou lidí, školáků, maminek s kočárky. To bylo náročné.

Máš rád svou práci?
Mám. Je to hezká práce, je to služba lidem. Už můj táta říkával, že nejde do práce, ale do služby. Jsem tady pro cestující, jízdní řád je až na druhém místě. Paní s berlemi bych nezavřel dveře před nosem. Na druhou stranu – všechno má své meze. Tuhle jsem čekal na dobíhajícího pána, a on neměl jízdenku, chtěl si ji koupit ve voze. No dobře, zdržuje, ale nešť. Jenomže vytáhl dvoustovku! Než jsme to vyřídili, měl jsem hned dvě minuty zpoždění.

Vím, že se staráš o dva školáky. Jak jdou pracovní směny dohromady se zajišťováním chodu domácnosti?
Kluci už jsou velcí, čtrnáct a dvanáct, tak to jde. Odpoledne mají kroužky nebo si vezmou knížku nebo hrajou na počítači. Mám je v péči od jejich druhé a první třídy, tehdy to bylo horší. Psali jsme úlohy, všude je musel někdo vodit. Bývali v družině, někdy vypomáhala kamarádka ze sboru, která má stejně staré děti. Služby jsem si brával většinou v pátek, kdy se už kluci nemuseli připravovat na druhý den do školy. Teď už bývají sami doma, i když jezdím do půlnoci; dřív k nám chodila jedna starší paní hlídat. Vyzvedla je z družiny, připravila jim večeři a byla s nimi, než šli spát.

Máš zázemí ve sboru?
Mám, velké. Je několik rodin, které mají podobně staré děti. Občas si berou kluky o prázdninách, třeba na chatu na Vysočinu. Já je pak zas všechny vezmu na týden na Blažkov nebo na čundr. Lidé ze sboru mi byli a stále jsou velkou oporou.

Máš nějaké další zájmy, koníčky?
Podílím se na vedení skautů. Oddíl evangelického skauta se obnovil v devadesátých letech a práce s dětmi stále pokračuje; tam se dost angažuji. Mým velkým koníčkem je železniční modelářství, zase koleje. Doma máme jeden hotový panel a druhý se syny stavíme. Budujeme ho už několik let.

A co rekreační středisko brněnských sborů – Blažkov?
No, to taky. Mám tam na starosti údržbu a provoz. Péči o středisko řídí pětičlenné kuratorium, takže je nás na to víc, ale práce a starost to je.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Jako řidič tramvaje? Milí cestující čtenáři: Chcete-li službu, máte ji mít. Za službu se má platit, černé pasažéry nemám rád. A chovejte se ohleduplně. I řidič je jenom člověk.

Ptala se Daniela Ženatá

 

 

Český bratr 10/2013.

EvangMoto – divný název, ale kdo se alespoň trošku pohybuje v branži a zná například SuperMoto, ví, odkud vítr vane. EvangMoto je křesťanská motorkářská alternativa. Ano, i mezi křesťany se najdou tací, kteří sedají na jednostopé motorové stroje a účelně nebo prostě jenom tak cestují z místa na místo. Motorkář je poměrně divná diagnóza a jednou z jejích charakteristik je individualita, řeknu rovnou: až osamocení.

Farářka Magdaléna Trgalová si svého času této skutečnosti všimla: i někteří křesťané jsou motorkáři a se svým koníčkem se ve společenství církve tak trochu skrývají. Nechce se jim jezdit na motorkářské srazy, kde se vedou jenom silná slova, hraje hlasitá hudba a alkohol teče proudem. Co takhle dát ty křesťansky zaměřené dohromady a vytvořit z nich společenství, kde by bylo dost místa pro jejich koníček i jejich víru? Vsadili jsme na nové technologie a založili internetové stránky, osobně k nim pozvali těch pár, o kterých jsme věděli, a začali organizovat příležitostné akce.

Žádná statistika sboru neeviduje údaj, kolik jeho členů jezdí na motorce. Z toho ovšem nelze vyvodit, že takoví neexistují. Zájem o EvangMoto nezůstal u biblického „kde se dva neb tři…“. Klub však na druhou stranu neorganizuje sjezdy pro stovky lidí. Díky volnějšímu členství se jich kolem tohoto společenství pohybují tak tři, čtyři desítky a navazují přátelské kontakty s jinými skupinami podobného pojetí motorkářské záliby. Klub se profiluje jako ekumenický. Jeho věkový průměr není 21, jak byste možná hádali, ale něco přes 40!

Vzpomínám na jeden ze zážitků při návštěvě domova odpočinku ve stáří. Možná si říkáte: „Proč jezdí motorkáři do důchoďáku?“ Tady je kus odpovědi: Přišla za námi shrbená bělovlasá babička s hůlkou a s rozzářenýma očima. Vyprávěla, jak s manželem po válce na „Jawce“ projeli Čechy i Slovensko. A pak se nechala povozit na Hondě, Aprili i BMW. Do té doby mne nenapadlo, že tento dopravní prostředek může být součástí života i takové paní, navzdory jejímu dnešnímu vzezření, věku či fyzickým možnostem.

Vždycky je složité pro svůj koníček najít přiměřený prostor tak, aby nešel na úkor práce, rodiny či ekonomických možností. S tím zápasí i členové klubu EvangMoto. Ale nabízejí během roku těm, kteří rádi cestují na motocyklu a stojí také o sdílení víry, hned několik příležitostí. Centrem se stala prázdninová jízda, které říkáme EvangMotoTour. Její (většinou česká) trasa vede například od jedné evangelické fary ke druhé a kromě zážitku z jízdy nabízí i podvečerní setkání se členy sborů, návštěvy církevních sociálních středisek nebo biblické programy. V průběhu roku se pak děje několik událostí menších, víkendových. Ruch tohoto společenství neutichá, ani když napadne sníh, vždycky se totiž najde příležitost setkat se, popovídat si o plánech na léto, oslavit nějakou tu svatbu či přelom roku, navštívit třeba výstavu (samozřejmě ne obrazů, ale k tématu života klubu).

Štěpán Brodský, www.evangmoto.cz

Český bratr 10/2013.

Pavla Kielara (1956) jsem potkal jen jednou v životě před dvěma lety při brigádě v Herlíkovicích, kam přijel, zřejmě po delší době, s manželkou a dcerou. Jako bývalý správce rád vzpomínal, jaké jsou v okolí pěkné cesty na projíždky s koňským povozem. Naší málo organizované brigádě se špatným vybavením se trochu usmíval. Zřejmě má zkušenosti z větších akci ze starých dob, kdy bylo třeba desítky brigádníků postavit na to správné místo a ve správný čas. Na první pohled schopný chlapík, poslední budní hospodář v Krkonoších, dnes řidič kamionů, který vyměnil klid hor za růch evropských dálnic. Kamion je jeho práce, ale koně stále rád zapřahá.

Jak dlouho pracujete jako řidič a jak jste se k tomuto povolání dostal?
Jako řidič pracuji čtyři a půl roku, práci jsem změnil, protože jsem předchozí zaměstnání ztratil. Firma, ve které jsem pracoval jako mistr lesní výroby (dříve lesník), přišla ve výběrovém řízení o lesnické úseky. Tudíž jsem byl coby přebytečný po 18 letech propuštěn. Byl to takový pěkný dárek k padesátinám. Pak jsem nejprve pracoval dva a půl roku v jedné továrně ve Skotsku a po návratu jsem si udělal profesní průkaz a začal jsem jezdit.

Práce řidiče kamionu je náročná. Co vás na tom nejvíce baví?
Práce je to náročná, ale vztah k ježdění i cestování mám, a tak mi nevadí. Dokážu si tam najít i pozitivní okamžiky. Nemám „laptop“, nedívám se na filmy jako mnoho mých kolegů, ale mám-li volno, využívám čas k výletům do přírody, k návštěvám kulturních míst, měst a v neděli se snažím dostat  na bohoslužby. Takže se mi letos podařilo být v jednom protestantském sboru v Saverne ve Francii na konfirmaci i na svatodušní svátky. Mám i místa, kde si můžu půjčit kolo, a když se mi podaří jet do Anglie, navštívím podle možnosti přátele. Samozřejmě vidím i tu špatnou stránku, zbytečné převážení zboží naskrz Evropou, ale bohužel taková je to práce.

Jaké dlouhé trasy jezdíte a co nejčastěji vozíte?
Jezdím do Irska, Francie, Anglie, Skotska, Dánska, Holandska, Belgie, Německa. Byl jsem i v Itálii. Nejčastěji vozíme agregáty, pneumatiky, střešní krytinu a nyní jezdím už třetí měsíc na lince Legnice (PL) – Trnava (SK) pro Peugeot. Někdy jsem venku i 10 až 14 dní, nyní však skoro každý den dojedu domů.

Mohl byste blíže popsat svůj pracovní týden?
Naložím a jedu. Je to strašně různorodé. Záleží na tom, co se kam veze, kdy se vyjíždí a kdy se musí zboží skládat. Rád vyjíždím brzy ráno, když mám hodiny jízdy vyčerpané, dobře se odpoledne nebo navečer zaparkuje. To je ideální stav, ale není to tak vždycky. Pak musím operativně řešit, kam v čase, který mám povolený, dojedu, kde zaparkuji, abych se dobře vyspal. Nejhorší je, když vedle mě stojí mrazicí auto, které celou noc vrčí. V neděli se směrem na západ často vyjíždí brzy ráno, protože se může jet jenom do 13 hodin, a tak se snažíme všichni dostat do Rozvadova nebo na jiný přechod s Německem nebo Rakouskem, abychom tam ráno mohli „vtrhnout“.

Žijete v Jeseníkách, kde je vysoká nezaměstnanost, přispělo i to k vašemu rozhodnutí sednout si za volant?
Ano, nezaměstnanost je v okrese Bruntál velmi vysoká. Já jsem měl řidičský průkaz od vojny a na vojně jsem jezdil, pak i v Herlíkovicích s Pragou V3S a ježdění mně nevadí, jak jsem už řekl. Kvůli svému věku jsem se musel rozhodnout buď nastartovat, nebo skončit na úřadu práce.

Vaše rodina provozuje na Malé Morávce penzion zaměřený na agroturistiku. Podnikat na horách není dnes nic jednoduchého. Jak se vám to daří?
Začali jsme již v roce 1993, a to v duchu Herlíkovic – malá farma a hosté, rádi bychom nabídli i malé brigády, ale pořád se nemůžeme rozhodnout jak. Několikrát nás navštívili bývalí brigádníci z Herlíkovic a litovali, jak jim to pro jejich ratolesti chybí. Nevím, jestli by však byl dnes od mladých zájem. Je jiná doba, takže nabízíme apartmány a pokoje s vlastním hygienickým zařízením; v apartmánech si mohou lidé sami vařit. Máme asi 30 lůžek, dětské hřiště, bazén a hosté nám můžou pomáhat s domácími zvířátky. Taky se můžou svézt na koni. V letošním roce k nám přijel na sborovou dovolenou jihlavský sbor, můžete se jich na jejich dojmy poptat. Snažíme se, hosté jsou a zvládli bychom jich i více. Samozřejmě že já často nejsem doma a podstatná část práce leží na mé manželce, ale lidé k nám jezdí a často se i vracejí.

Zmínil jste, že vedete penzion „v duchu Herlíkovic“, kde jste před revolucí pracoval jako správce Horského domova. Přesto, že se nepoužíval vznosný termín agroturistika, měla zde církev malé hospodářství, zásoby se dovážely na koňském povozu a ráno si hosté považovali, že dostali čerstvě nadojené mléko. Mnozí na to vzpomínají velmi rádi (viz např. vzpomínky pamětníků v Kostnických jiskrách 6–7/2013). Jak na tuto dobu vzpomínáte vy?
Nemyslím si, že slovo agroturistika je nějaké vznosné, ale přinesla je doba, v Rakousku to slovo existovalo a námi bylo přejato. Na ty časy vzpomínáme a jsem rád, že jsem byl v Krkonoších poslední „budní“ hospodář, který podstatnou část zásob i hostů dopravoval v zimě s koňmi. Bylo krásné, když jsem jel ráno do Strážného s mlékem a jako první jsem projížděl spadaným listím nebo sněhem. Jako první jsem si udělal do Strážného zimní cestu, jejíž povalky jsou znatelné dodnes. Po této cestě pak jezdili všichni, včetně člena Horské služby. To jsem vše udržoval koněm a sáněmi se šlepou. Také naše první telení byl zážitek. Poprvé mi to měl ukázat bratr Fér, který mě zaučoval, ale krávu jsme ráno odvedli na pastvu a tele se tam narodilo samo. A další telení bylo v září. Byla tu sice s námi švagrová, zemědělská inženýrka, ale přesto jsme telili podle příručky //Co má vědět zemědělský porodník// z roku 1950, kterou jsme mimoděk někde našli. Nejhorší telení jsme ovšem zažili jednou na Silvestra; trvalo několik hodin a i přípitek proběhl ve stáji. Všechna telátka se ale nakonec narodila zdravá a žádný úhyn jsme neměli.
Toto období bylo pro nás pěkné i v tom, že se nám narodily tři děti a i první Filip, který se s námi do Krkonoš přistěhoval, má pěkné vzpomínky. Ano, bylo dobré, že jsme měli pod jednou střechou bydlení, část živobytí i zaměstnání. Samozřejmě to byla doba náročná, hlavně v letní sezóně – sena, stavba, hospodářství, rodina, malé děti, brigádníci, SR a kuratorium, které žilo mimo realitu a o životě na horách mělo zkreslené představy. Také jsme museli schovávat neplnoletou mládež před církevními tajemníky.
Nakonec musím konstatovat, že jsme byli od války nejdéle hospodařícími správci, kteří vydrželi celých sedm let; zatím nás nikdo nepřekonal. Naše hospodaření ukončil tragický požár, který jsme nezavinili. Vzpomínek dobrých i špatných je spousta a nelze je všechny vypsat, toto je jen pár útržků. Nejhorší vzpomínky máme samozřejmě na dobu po požáru, když nám MNV ve Vrchlabí poslal pro šestičlennou rodinu tisíc korun. I chování mnohých členů církve bylo dosti zarážející a nechutné. My jsme přitom nic neprovedli, jen jsme o všechno přišli. To nejcennější nám ale zůstalo – naše čtyři děti; dnes už jsou všichni vystudovaní vysokoškoláci a mají práci. Bylo pěkné, že v návaznosti na brigády vzniklo několik pěkných manželství a přátelství. V loňském roce, 25 let po požáru, jsme se pokusili o setkání brigádníků u nás na Malé Morávce. Pár se jich sešlo a rádi jsme vzpomínali.

Je lepší řídit koňský povoz, nebo kamion?
Kamion je nyní moje práce, ale řídit koňský potah je zábava a odreagování, i když zodpovědnost je tam potřeba také. Dodnes koně rád v zimě do saní zapřahám a jedu na projížďku.

Ptal se Jan Kirschner