Český bratr 10/2013.

Petr Socha (1957) žije a pracuje v Brně a celý život se pohybuje v blízkosti tramvají. Vyučil se u dopravního podniku a po vojně večerně vystudoval průmyslovou školu strojnickou. Rozumí tramvajovým převodovkám jako málokdo a opravuje tramvajové podvozky. Je rozvedený a má v péči dva syny školního věku. Pevné zázemí pociťují všichni tři v evangelickém sboru a také ve skautu, kde Petr dělá vedoucího.

V Brně nejezdí tramvaje, ale šaliny. Jak tento název vlastně vznikl?
Dřív bylo Brno víc než z poloviny německé, němčina tu vládla. A z pojmenování „elektrische Linie“ vznikla zkomolením záhy po vybudování prvních linek pověstná šalina.

Tvůj tatínek pracoval jako řidič tramvaje. Jak ses k této profesi dostal ty?
Koleje se mi líbily od malička. Doma jsme měli s bráchou pikovláček a já jsem už jako dítě snil o tom, že budu buďto strojvedoucí nebo řidič tramvaje. Postupně se to vytříbilo směrem k těm šalinám.

Jak se taková tramvaj ovládá? Žádný volant, zato pedál jako u šicího stroje…
Ve starých vozech jsou skutečně pedály jako u šicího stroje. V těch nejstarších byly kliky, ale to už jsem jako řidič nezažil. Moderní vozy se řídí i brzdí ručně. Nohama se neovládá žádný pohyb vozu, ale zvonek a v zimě písek.

Má tramvaj tlačítko bdělosti jako lokomotiva?
Na starých vozech s pedály není. Na těch moderních s ručním řízením je automatika, které říkáme knipl. Ovládací páka musí být jakoby trochu zaražena do pultu, pořád na ni musíš vyvíjet určitý tlak. Tíhou ruky a ještě trochu víc. Pokud tlak na knipl přestane, začne zvonit zvonek a po pěti vteřinách se stroj zabrzdí. To je kontrola bdělosti. Kdyby řidič usnul nebo se mu udělalo špatně, odlehčený knipl tramvaj okamžitě zastaví. Občas se stane, že člověk ruku nadlehčí, ani si to neuvědomí, a tramvaj hned začne zvonit. A po pěti vteřinách by se zastavila. Kvůli bezpečnosti cestujících. Nevím, jestli je to jen brněnská specialita, ale vím, že třeba v Ostravě tuto automatiku nemají.

Tramvaj v pohybu je pěkný kolos. Co když se na kolejích objeví nějaká nenadálá překážka nebo chodec?
Záleží na tom, v jaké je vzdálenosti. Je to každopádně stres. Zvoníš a člověk nic, případně vidíš, jak se k němu blížíš a on vůbec nevnímá, že se na něj něco řítí. Hodně pomáhá předvídavost. Už poznám, že tenhle chodec mně asi do kolejiště vleze, že tohle auto asi nestačí uhnout. Pak brzdím jako blázen a ohrožuji zase cestující ve voze. Je to vždycky blbé. Další nebezpečný moment je, když tramvaj stojí v zastávce a lidi přecházejí těsně před vozem. A ty je nevidíš nebo je vidíš na poslední chvíli. Jediným lékem je jet velice opatrně, radši pomaleji, mít oči na stopkách. Nejhorší jsou řidiči aut, kteří pořád někam spěchají, hrknou najednou doleva bez blinkru, to je nepříjemné. Tramvaj z kolejí uhnout nemůže.

Zažil jsi nějakou nehodu?
Měl jsem ve své řidičské kariéře tři kolize. Ale už je to dávno. Dvakrát jsem v tom byl naprosto nevinně, jednou přisoudili vinu mně. V ostré levotočivé zatáčce jsem údajně neodhadl dobře, jak moc vybočuje zadek vozu a pomuchlal jsem bok a blatník auta, co zastavilo a čekalo, až projedu. Stalo se to v takovém nešťastném místě – koleje jdou těsně k chodníku a pruh pro auta se zužuje, až se ztratí. Auto sice zastavilo, aby tramvaj pustilo, ale už v příliš úzkém místě. Dodnes si myslím, že to nebyla úplně moje vina. Podle vyhlášky však zodpovídám za celou soupravu, takže mi to „přišili“.

Co se v takovém případě stane?
Dostal jsem pokutu a musel nahradit škodu. Bylo to před patnácti lety, kdy náhradní díly nebyly ještě tak drahé, takže to nebyla taková hrůza. K žádnému „smrťáku“ jsem za celou dobu naštěstí nepřišel.

Kolikrát se za směnu otočíš z konečné na konečnou?
To záleží na tom, na které lince jedu. Teď v pátek mám třeba jedničku, to je nejdelší brněnská linka. S tou obkroužím třiapůlkrát. Čtyřikrát na jednu konečnou a třikrát na druhou. Je to paráda, část trasy jede po takzvaném vlastním tělese, ne ulicí mezi auty, ale bokem, bez nebezpečí chodců, spíš mezi poli. Nikdo by se tam neměl motat. Samozřejmě linka projíždí i centrem a kolem hlavního nádraží, tam musí být člověk ostražitý.
Jsou ale i kratší klidné linky. Třeba desítka. Jeden směr osmnáct minut. Půlka trasy vede taky po vlastním tělese, je tam málo křižovatek. Jedna konečná je u továrny ZKL (dříve Závody kuličkových ložisek), tam se jezdí pro dělníky. Pro ty já mám slabost, a i když to správně nemáme dělat, většinou jim otevřu dveře dřív a pustím je do tepla, aby v zimě po šichtě nemuseli podupávat deset minut na zastávce.
Naopak jako na nejhorší vzpomínám na linku, která byla kdysi rozpůlena kvůli opravám na náměstí Svobody v centru. Z konečné v Jiráskově čtvrti se jelo jen k náměstí a zase zpátky. Za osmihodinovou směnu dvaatřicetkrát. Navíc lokalitami se spoustou lidí, školáků, maminek s kočárky. To bylo náročné.

Máš rád svou práci?
Mám. Je to hezká práce, je to služba lidem. Už můj táta říkával, že nejde do práce, ale do služby. Jsem tady pro cestující, jízdní řád je až na druhém místě. Paní s berlemi bych nezavřel dveře před nosem. Na druhou stranu – všechno má své meze. Tuhle jsem čekal na dobíhajícího pána, a on neměl jízdenku, chtěl si ji koupit ve voze. No dobře, zdržuje, ale nešť. Jenomže vytáhl dvoustovku! Než jsme to vyřídili, měl jsem hned dvě minuty zpoždění.

Vím, že se staráš o dva školáky. Jak jdou pracovní směny dohromady se zajišťováním chodu domácnosti?
Kluci už jsou velcí, čtrnáct a dvanáct, tak to jde. Odpoledne mají kroužky nebo si vezmou knížku nebo hrajou na počítači. Mám je v péči od jejich druhé a první třídy, tehdy to bylo horší. Psali jsme úlohy, všude je musel někdo vodit. Bývali v družině, někdy vypomáhala kamarádka ze sboru, která má stejně staré děti. Služby jsem si brával většinou v pátek, kdy se už kluci nemuseli připravovat na druhý den do školy. Teď už bývají sami doma, i když jezdím do půlnoci; dřív k nám chodila jedna starší paní hlídat. Vyzvedla je z družiny, připravila jim večeři a byla s nimi, než šli spát.

Máš zázemí ve sboru?
Mám, velké. Je několik rodin, které mají podobně staré děti. Občas si berou kluky o prázdninách, třeba na chatu na Vysočinu. Já je pak zas všechny vezmu na týden na Blažkov nebo na čundr. Lidé ze sboru mi byli a stále jsou velkou oporou.

Máš nějaké další zájmy, koníčky?
Podílím se na vedení skautů. Oddíl evangelického skauta se obnovil v devadesátých letech a práce s dětmi stále pokračuje; tam se dost angažuji. Mým velkým koníčkem je železniční modelářství, zase koleje. Doma máme jeden hotový panel a druhý se syny stavíme. Budujeme ho už několik let.

A co rekreační středisko brněnských sborů – Blažkov?
No, to taky. Mám tam na starosti údržbu a provoz. Péči o středisko řídí pětičlenné kuratorium, takže je nás na to víc, ale práce a starost to je.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Jako řidič tramvaje? Milí cestující čtenáři: Chcete-li službu, máte ji mít. Za službu se má platit, černé pasažéry nemám rád. A chovejte se ohleduplně. I řidič je jenom člověk.

Ptala se Daniela Ženatá