Musel jsem se rozhodnout – Buď nastartuji, nebo skončím na úřadu práce

Český bratr 10/2013.

Pavla Kielara (1956) jsem potkal jen jednou v životě před dvěma lety při brigádě v Herlíkovicích, kam přijel, zřejmě po delší době, s manželkou a dcerou. Jako bývalý správce rád vzpomínal, jaké jsou v okolí pěkné cesty na projíždky s koňským povozem. Naší málo organizované brigádě se špatným vybavením se trochu usmíval. Zřejmě má zkušenosti z větších akci ze starých dob, kdy bylo třeba desítky brigádníků postavit na to správné místo a ve správný čas. Na první pohled schopný chlapík, poslední budní hospodář v Krkonoších, dnes řidič kamionů, který vyměnil klid hor za růch evropských dálnic. Kamion je jeho práce, ale koně stále rád zapřahá.

Jak dlouho pracujete jako řidič a jak jste se k tomuto povolání dostal?
Jako řidič pracuji čtyři a půl roku, práci jsem změnil, protože jsem předchozí zaměstnání ztratil. Firma, ve které jsem pracoval jako mistr lesní výroby (dříve lesník), přišla ve výběrovém řízení o lesnické úseky. Tudíž jsem byl coby přebytečný po 18 letech propuštěn. Byl to takový pěkný dárek k padesátinám. Pak jsem nejprve pracoval dva a půl roku v jedné továrně ve Skotsku a po návratu jsem si udělal profesní průkaz a začal jsem jezdit.

Práce řidiče kamionu je náročná. Co vás na tom nejvíce baví?
Práce je to náročná, ale vztah k ježdění i cestování mám, a tak mi nevadí. Dokážu si tam najít i pozitivní okamžiky. Nemám „laptop“, nedívám se na filmy jako mnoho mých kolegů, ale mám-li volno, využívám čas k výletům do přírody, k návštěvám kulturních míst, měst a v neděli se snažím dostat  na bohoslužby. Takže se mi letos podařilo být v jednom protestantském sboru v Saverne ve Francii na konfirmaci i na svatodušní svátky. Mám i místa, kde si můžu půjčit kolo, a když se mi podaří jet do Anglie, navštívím podle možnosti přátele. Samozřejmě vidím i tu špatnou stránku, zbytečné převážení zboží naskrz Evropou, ale bohužel taková je to práce.

Jaké dlouhé trasy jezdíte a co nejčastěji vozíte?
Jezdím do Irska, Francie, Anglie, Skotska, Dánska, Holandska, Belgie, Německa. Byl jsem i v Itálii. Nejčastěji vozíme agregáty, pneumatiky, střešní krytinu a nyní jezdím už třetí měsíc na lince Legnice (PL) – Trnava (SK) pro Peugeot. Někdy jsem venku i 10 až 14 dní, nyní však skoro každý den dojedu domů.

Mohl byste blíže popsat svůj pracovní týden?
Naložím a jedu. Je to strašně různorodé. Záleží na tom, co se kam veze, kdy se vyjíždí a kdy se musí zboží skládat. Rád vyjíždím brzy ráno, když mám hodiny jízdy vyčerpané, dobře se odpoledne nebo navečer zaparkuje. To je ideální stav, ale není to tak vždycky. Pak musím operativně řešit, kam v čase, který mám povolený, dojedu, kde zaparkuji, abych se dobře vyspal. Nejhorší je, když vedle mě stojí mrazicí auto, které celou noc vrčí. V neděli se směrem na západ často vyjíždí brzy ráno, protože se může jet jenom do 13 hodin, a tak se snažíme všichni dostat do Rozvadova nebo na jiný přechod s Německem nebo Rakouskem, abychom tam ráno mohli „vtrhnout“.

Žijete v Jeseníkách, kde je vysoká nezaměstnanost, přispělo i to k vašemu rozhodnutí sednout si za volant?
Ano, nezaměstnanost je v okrese Bruntál velmi vysoká. Já jsem měl řidičský průkaz od vojny a na vojně jsem jezdil, pak i v Herlíkovicích s Pragou V3S a ježdění mně nevadí, jak jsem už řekl. Kvůli svému věku jsem se musel rozhodnout buď nastartovat, nebo skončit na úřadu práce.

Vaše rodina provozuje na Malé Morávce penzion zaměřený na agroturistiku. Podnikat na horách není dnes nic jednoduchého. Jak se vám to daří?
Začali jsme již v roce 1993, a to v duchu Herlíkovic – malá farma a hosté, rádi bychom nabídli i malé brigády, ale pořád se nemůžeme rozhodnout jak. Několikrát nás navštívili bývalí brigádníci z Herlíkovic a litovali, jak jim to pro jejich ratolesti chybí. Nevím, jestli by však byl dnes od mladých zájem. Je jiná doba, takže nabízíme apartmány a pokoje s vlastním hygienickým zařízením; v apartmánech si mohou lidé sami vařit. Máme asi 30 lůžek, dětské hřiště, bazén a hosté nám můžou pomáhat s domácími zvířátky. Taky se můžou svézt na koni. V letošním roce k nám přijel na sborovou dovolenou jihlavský sbor, můžete se jich na jejich dojmy poptat. Snažíme se, hosté jsou a zvládli bychom jich i více. Samozřejmě že já často nejsem doma a podstatná část práce leží na mé manželce, ale lidé k nám jezdí a často se i vracejí.

Zmínil jste, že vedete penzion „v duchu Herlíkovic“, kde jste před revolucí pracoval jako správce Horského domova. Přesto, že se nepoužíval vznosný termín agroturistika, měla zde církev malé hospodářství, zásoby se dovážely na koňském povozu a ráno si hosté považovali, že dostali čerstvě nadojené mléko. Mnozí na to vzpomínají velmi rádi (viz např. vzpomínky pamětníků v Kostnických jiskrách 6–7/2013). Jak na tuto dobu vzpomínáte vy?
Nemyslím si, že slovo agroturistika je nějaké vznosné, ale přinesla je doba, v Rakousku to slovo existovalo a námi bylo přejato. Na ty časy vzpomínáme a jsem rád, že jsem byl v Krkonoších poslední „budní“ hospodář, který podstatnou část zásob i hostů dopravoval v zimě s koňmi. Bylo krásné, když jsem jel ráno do Strážného s mlékem a jako první jsem projížděl spadaným listím nebo sněhem. Jako první jsem si udělal do Strážného zimní cestu, jejíž povalky jsou znatelné dodnes. Po této cestě pak jezdili všichni, včetně člena Horské služby. To jsem vše udržoval koněm a sáněmi se šlepou. Také naše první telení byl zážitek. Poprvé mi to měl ukázat bratr Fér, který mě zaučoval, ale krávu jsme ráno odvedli na pastvu a tele se tam narodilo samo. A další telení bylo v září. Byla tu sice s námi švagrová, zemědělská inženýrka, ale přesto jsme telili podle příručky //Co má vědět zemědělský porodník// z roku 1950, kterou jsme mimoděk někde našli. Nejhorší telení jsme ovšem zažili jednou na Silvestra; trvalo několik hodin a i přípitek proběhl ve stáji. Všechna telátka se ale nakonec narodila zdravá a žádný úhyn jsme neměli.
Toto období bylo pro nás pěkné i v tom, že se nám narodily tři děti a i první Filip, který se s námi do Krkonoš přistěhoval, má pěkné vzpomínky. Ano, bylo dobré, že jsme měli pod jednou střechou bydlení, část živobytí i zaměstnání. Samozřejmě to byla doba náročná, hlavně v letní sezóně – sena, stavba, hospodářství, rodina, malé děti, brigádníci, SR a kuratorium, které žilo mimo realitu a o životě na horách mělo zkreslené představy. Také jsme museli schovávat neplnoletou mládež před církevními tajemníky.
Nakonec musím konstatovat, že jsme byli od války nejdéle hospodařícími správci, kteří vydrželi celých sedm let; zatím nás nikdo nepřekonal. Naše hospodaření ukončil tragický požár, který jsme nezavinili. Vzpomínek dobrých i špatných je spousta a nelze je všechny vypsat, toto je jen pár útržků. Nejhorší vzpomínky máme samozřejmě na dobu po požáru, když nám MNV ve Vrchlabí poslal pro šestičlennou rodinu tisíc korun. I chování mnohých členů církve bylo dosti zarážející a nechutné. My jsme přitom nic neprovedli, jen jsme o všechno přišli. To nejcennější nám ale zůstalo – naše čtyři děti; dnes už jsou všichni vystudovaní vysokoškoláci a mají práci. Bylo pěkné, že v návaznosti na brigády vzniklo několik pěkných manželství a přátelství. V loňském roce, 25 let po požáru, jsme se pokusili o setkání brigádníků u nás na Malé Morávce. Pár se jich sešlo a rádi jsme vzpomínali.

Je lepší řídit koňský povoz, nebo kamion?
Kamion je nyní moje práce, ale řídit koňský potah je zábava a odreagování, i když zodpovědnost je tam potřeba také. Dodnes koně rád v zimě do saní zapřahám a jedu na projížďku.

Ptal se Jan Kirschner