Český bratr 10/2013.
Vláčky pro mě měly od malička stejné kouzlo jako asi pro všechny kluky. Líbilo se mi supění lokomotiv, fascinovala mě jejich majestátnost a industriální atmosféra železnice obecně. Díky shodě různých okolností jsem po maturitě skončil „na dráze“ jako výpravčí a u této práce jsem vydržel skoro patnáct let.
O práci
Každý obor lidské činností má svá specifika, práci u drah nevyjímaje. Moje manželka občas vzpomíná, jak jsme kdysi potkali mého kolegu výpravčího, se kterým jsem probíral, co se nám v práci událo, a jednu situaci jsem popsal slovy: „Tak jsem tam poslal uhlí, za ním nexák a přikryl jsem to rychlíkem.“ Tato věta mého kolegu velice pobavila, ale žena vůbec nevěděla, o čem je řeč. Abych vám to osvětlil – „uhlí“ je vlak, který uhlí veze. Dvatisíce pět set tun těžký kolos, který má v hierarchii důležitosti vlaků spíše nižší post. „Nexák“ je v drážním slangu naopak tzv. nákladní expres, který mívá přednost před všemi ostatními nákladními vlaky, ale ne před osobními. A rychlík je snad každému z vás známý. Moje historka je tedy vlastně trochu škodolibý popis situace, když za sebou jedou tři vlaky přesně v opačném pořadí, než je jejich důležitost pro provoz. Ten první, pomalý vlak s uhlím, bude ty dva za sebou brzdit. Pak mají ty vlaky jezdit včas, si určitě říkáte. Popsaná situace je samozřejmě trochu nadnesená a má za úkol aspoň částečně popsat, co má výpravčí na práci – terminologií drážních předpisů „provozuje a organizuje drážní dopravu“.
Podle provozu na konkrétní trati a ve své stanici výpravčí „uhýbá“ (odsune na vedlejší kolej pomalejší nebo méně důležitý vlak, aby ten rychlejší mohl jet) a „křižuje“ (na jednokolejných tratích vlaky jedoucí v opačném směru) vlaky, vyměňuje lokomotivy, přistavuje vozy k nakládce a vykládce a dělá spoustu další, běžnému cestujícímu neviditelné práce. Samotný akt výpravy vlaku na nástupišti, se kterým si výpravčího nejspíš spojíte, je jen „třešničkou na dortu“ a výpravčí už jej dnes ve většině stanic ani neprovádějí.
O lidech
Nemůžu říci, že by si konkrétní profesi na dráze vybírala určitá skupina lidí. Mezi výpravčími jsem potkal obyčejného člověka z paneláku, ortodoxního rockera i obětavého rodiče. A jak už to v takto nesourodé skupině bývá, s někým jsem se mohl jen těžko domluvit, například o tom, na kterých kolejích uděláme „přepřah“ (vyměníme lokomotivy). Na druhou stranu – s některými kolegy jsem později založil svoji první kapelu a stali se z nás přátelé i mimo práci.
První věc, která vás jako všechny zaměstnance železnice potká, ať už prodáváte lístky, řídíte lokomotivu nebo posunujete po nádraží vagóny, je naprostá ztráta identity. Obléknete uniformu (mimochodem materiál pravděpodobně z výprodeje skladů zkrachovalé továrny na umělé textilie, který mně v létě způsoboval víc horkých chvilek než samotné situace, které jsem musel v provozu řešit) a v tom okamžiku je úplně jedno, co umíte a co vás zajímá, protože se stanete institucí a součástí masy drážního personálu. To s sebou nese i nepříjemné věci, jako je podsouvání jisté kolektivní odpovědnosti za chod věcí. Nejeden cestující si tak na mě vylil zlost třeba za stav záchodů ve sto kilometrů vzdáleném Ústí nad Labem nebo kvůli žvýkačce, která mu zůstala na kalhotech jako památka na cestu vlakem z Prahy. A přitom jsem na záchodech v Ústí nikdy nebyl, ani nenechával použité žvýkačky na sedadle ve vlaku z Prahy. Podobné situace jsem ale zažíval i v civilu, když jsem po zmínce kde že to pracuji často slýchával stížnosti na výluky v Hořovicích (donedávna jsem ani nevěděl, kde Hořovice leží), předražené stavby koridorů, drahé jízdné a podobně. Někdy jsem měl pocit, že každý kdo jel jednou v životě vlakem, je odborník na problematiku železniční dopravy, a každý kdo pracuje na dráze, je odpovědný za všechno, co se tam děje. Ale musím podotknout, že většina lidí, se kterými jsem o své práci mluvil, ji hodnotila jako záslužnou a odpovědnou.
Odpovědnost výpravčího
Jistěže máte jako zaměstnanec drah odpovědnost za to, jak dráha funguje, ale opravdu jen v omezené míře. Jako výpravčí pak hlavně k sousedním stanicím a občas trochu dál, třeba když potřebujete vyjednat čekání přípoje v konečné stanici vlaku, protože se na vás obrátí cestující, který potřebuje vlak stihnout. Přes různost povah svých kolegů jsem nezažil, že by někdo odmítl pomoc cestujícímu, který něco zapomněl ve vlaku, nebo neví, kde přestoupit. Jednou jsem sloužil v Kropáčově Vrutici na trati z Prahy do Turnova. Hodnou chvíli po odjezdu jednoho z vlaků přiběhl na nádraží zoufalý stařík, že ve vlaku zapomněl tašku. Rozběhla se mašinerie telefonátů a dohledávání, která vyvrcholila úspěšným nálezem. Domluvil jsem s kolegy, jak se taška vrátí zpět, a když o dvě hodiny později dorazila, zjistil jsem, že obsahuje čtyři tvrdé patky chleba. Myslel jsem, že třeba peněženka někde cestou zmizela, ale ne, takto to bylo skutečně správně. Pán byl šťasten, že synovým králíkům dovezl dárek, a já měl dobrý pocit, že se vše vyřešilo, i přes malicherný obsah postrádaného zavazadla.
Postih za dobrý skutek
Jindy zase za kolegou, který sloužil v jedné větší stanici ve východních Čechách, přišel starší pár, domáhající se informace o odjezdu vlaku do Borohrádku. Vlak jel ale až za dvě hodiny a kolegovi se jich zželelo, zavolal tedy vlakvedoucího nákladního vlaku a domluvil s ním, že ty dva svezou ve služebním voze manipulačního vlaku, který do Borohrádku právě odjížděl. Vděční cestující pak napsali děkovný dopis přednostovi stanice, který všechny dotyčné zaměstnance odměnil zkrácením prémií, protože jejich řešení nebylo v souladu s přísnými drážními předpisy. Když jsem já jednou podobně nasadil cestujícího, který omylem vystoupil v mé stanici, na lokomotivu nákladního vlaku, zapřísahal jsem ho, ať si záležitost nechá pro sebe a nikde se nechlubí, jak kvalitní servis v krizových situacích dráhy poskytují.
Bez počítačů by to dnes nešlo
Většina lidí v provozu nese na bedrech velkou odpovědnost. Za plynulý průběh jízdy vlaků, za včasný odjezd osobních vlaků, za bezpečnost provozu, která zejména na přejezdech způsobuje všem zúčastněným nemalé vrásky. Se vším tím pomáhá výpravčím technika různého stupně vyspělosti a stáří. Pokud pracujete na dráze, musíte se neustále učit něčemu novému. Obsluhovat nové typy zabezpečovacích zařízení, ale také zvládat situace, když přestanou fungovat. Obsluhovat nové a nové softwary v počítačích, vědět o všech nových slevách, integrovaných dopravních systémech (například pokladní v Chotětově vám musí být schopna prodat jízdenku, na kterou můžete po příjezdu do Blanska jet autobusem třeba do Jedovnic). Je to neuvěřitelné množství nových a nových věcí, jejichž použitelnost je mimo obor nulová, a tak se vám stane, že skončíte na dráze a zjistíte, že vlastně neumíte nic, co by vám bylo k užitku.
Co dodat
A závěrem? Ať už pracujete jako výpravčí v moderní stanici se špičkovým vybavením, nebo ve stanici, která by mohla být exponátem muzea s tematikou meziválečného vybavení železnice, nikdy neovlivníte, aby vám v mrazu nepopraskaly koleje, aby vám na přejezdu nezůstal stát kamion se supermanem za volantem nebo aby se vám jednou výhybka prostě rozhodla nefungovat. A tak vám někdy nezbyde, než poslat uhlí, za tím nexák a přikrýt to rychlíkem, protože jinak to prostě nej(e)de.
Václav Ostašovský (foto: Josef Ženatý)
