Český bratr 10/2013.

PhDr. Martin Kocanda (1974) vystudoval teologii, speciální pedagogiku a práva. Byl kazatelem Bratrské jednoty baptistů, od roku 2000 je členem a kazatelem ČCE. Patnáct let působil ve věznicích, nejprve jako dobrovolník Vězeňské duchovenské péče a posléze jako jeden z prvních tří vězeňských kaplanů. Později pracoval jako právník ve Věznici Pardubice a pak se stal vrchním ředitelem kanceláře na generálním ředitelství Vězeňské služby v Praze. Od 1. února 2013 je vedoucím tajemníkem Ústřední církevní kanceláře(ÚCK). Je ženatý a má pětiletého syna.

Kde jsi vyrůstal a jak vzpomínáš na své dětství?

Moje dětství bylo rozděleno na dvě poloviny. Narodil jsem se ve Slezsku. Odtud pocházela rodina maminky. Do mých osmi let jsme žili v Třinci. Vzpomínky z raného dětství mám spojeny s jiným Třincem, než jak vypadá dneska. V místě, kde jsou dnes paneláky, jsme s kamarády běhali venku a hráli si, okolí domů bylo zarostlé. O prázdninách mezi druhou a třetí třídou jsme se přestěhovali na druhý konec republiky, do západočeských Kraslic. Tam jsem byl do maturity, pak jsem šel na vysokou školu do Olomouce.

Co ti dala studia v Olomouci?

Rok 1992, kdy jsem maturoval na sokolovském gymnáziu, byl pro mě přelomový. Postavil jsem se částečně na vlastní nohy a začal se starat sám o sebe. Z Olomouce do Kraslic se nedalo dojíždět moc často. Na teologickém semináři v Olomouci jsem poznal mnoho lidí, spolužáků i vyučujících, kteří mě inspirovali. Ačkoli Bratrská jednota baptistů, která byla zřizovatelem semináře, platí spíše za konzervativní církev, ovzduší na semináři bylo velice otevřené, vstřícné a ekumenické. Setkal jsem se se spoustou úžasných lidí, jako byl třeba Honza Nohavica, evangelický farář, který tam tehdy také vyučoval. Mou tenkrát čerstvou vírou občas něco otřáslo. Musel jsem se vyrovnávat s mnoha novými informacemi a přístupy. Rád na tuto dobu vzpomínám; na vzdělávání i na atmosféru v semináři.

Celoživotní láskou se mi stalo samo město Olomouc. Dodneška když do Olomouce přijedu, cítím takové jemné chvění. Jiná města mě nechávají v klidu, na Brno nebo Prahu je třeba si zvyknout, člověk jim musí takříkajíc přijít na chuť. Ale Olomouc má zvláštní kouzlo. Měl jsem tu čest tam žít šest let.

Jak ses dostal k tématu vězeňství a práci vězeňského kaplana?

Ten počáteční důvod byl vlastně velmi pragmatický. Když jsem začal přemýšlet o tématu své závěrečné práce na speciální pedagogice, napadlo mě, že by bylo zajímavé zabývat se prolnutím teologie s etopedií, což je část speciální pedagogiky, která se věnuje výchově, vzdělávání a rozvoji osob s poruchami chování. Že bych se mohl zaměřit na působení křesťanů (nejen farářů) ve věznicích. Věděl jsem, že něco jako duchovní péče ve věznicích existuje, ale vězeňská duchovenská péče, jak ji známe dnes, byla ještě v plenkách. Začal jsem na tématu pracovat, a protože jsem tehdy byl čerstvě baptistickým kazatelem v Pardubicích, začal jsem chodit do pardubické věznice. Sbíral jsem zkušenosti s prostředím a odsouzenými, abych jenom neteoretizoval.

Práce mě začala bavit a naplňovat, takže i poté, co jsem napsal a obhájil diplomku, nepřestal jsem jako kazatel do věznice chodit. Ve věznicích se v roce 1998 začala formovat profesionální duchovenská služba a pro vězeňské kaplany se objevila možnost profesionálních úvazků. Přijal jsem nabídku a stal se jedním z prvních tří.

Kaplan je ve věznici pro odsouzené i pro zaměstnance. V čem se liší práce v těch dvou skupinách?

Rozdíly jsou velké. Od kaplana se očekává, že se bude věnovat vězňům, je tam pro ně. Nikoho tedy nepřekvapí, že s nimi mluví a různé věci rozebírá. Ale když si chce promluvit s kaplanem zaměstnanec, působí trochu podezřele. Co za tím je? Kolegové kaplani by asi potvrdili, že k zaměstnancům hledá kaplan cestu obtížněji. Roli v tom určitě hraje i nedůvěra k církvím a rozdílné sociální role. Když se ale podaří vytvořit se zaměstnancem důvěryplný vztah, většinou je hodnotný a trvalý. Někdy vyústí až do vztahu přátelského. Což u odsouzených většinou neplatí, často vyhledávají kaplana jen k jednorázovému rozhovoru, když je něco tíží.

Setkává se kaplan s tím, že odsouzený uzná vinu, přijme trest a touží po odpuštění a smíření s obětí? Nebo je to spíše výjimka?

Určitě každý kaplan potkal vězně, který vinu velmi silně pociťoval a toužil dát věci do pořádku. S takovým člověkem je pak smysluplné pracovat dlouhodobě a v takové situaci je vidět rozdíl mezi prací vězeňského kaplana a psychologa. Kaplan se zabývá vinou člověka, může pomoci, když si vězeň neví rady s tím, co se stalo, co prožívá, kam to celé směřuje. Mezi mé nejintenzivnější zážitky patří rozhovory s člověkem, který byl odsouzen za vraždu mladé studentky. Potkal jsem mnoho vrahů, ale tak silný pocit viny jsem u nikoho jiného nezažil. Ale řekl bych, že zájem o nápravu věcí tímto způsobem je u odsouzených menšinový.

Již devět měsíců jsi vedoucím tajemníkem ústřední církevní kanceláře. V čem je práce pro církev jiná?

Ve vězeňské službě jsem strávil téměř patnáct let, poslední dva a půl roku v pozici vrchního ředitele kanceláře na generálním ředitelství vězeňské služby. Když to srovnám se současnou pozicí vedoucího tajemníka ústřední církevní kanceláře, z formálního hlediska je mnoho věcí podobných. Tam jsem řídil kancelář, tady také. Co je ale naprosto rozdílné, je jiná atmosféra a jiný styl práce. Brzy jsem si uvědomil, že v církvi všechno funguje jiným způsobem. Manažerská práce v bezpečnostním sboru je jednodušší. Má jasnou strukturu, vydávají se rozkazy, pokyny. Lidé jsou připraveni plnit úkoly, ať už si o nich myslí cokoli. Udělají, co se po nich chce, a pak si mohou v koutku někde zanadávat. V církvi to je jinak, o všem se mezi zaměstnanci mnohem více diskutuje. Řídícímu pracovníkovi není dopřán luxus vydat pokyn a hotovo. Musí jej zdůvodnit, vysvětlit, být připraven na dotazy. A musí v debatě obstát. Nejen v kanceláři, ale i v celé církvi je to jiné. Drtivá většina lidí pro církev pracuje dobrovolně a zadarmo ve volném čase. A na to musí všichni zaměstnanci církve myslet.

Má to své výhody?

Systém, který je v církvi zažitý, je možná složitější, možná těžkopádnější, ale když se církev pro něco rozhodne, když je někam nasměrována, má to trvalejší charakter. Když se ohlédnu zpět na svou práci u vězeňské služby, některé věci jsem změnil, nastavil jinak, a teď vidím, že po mém odchodu jsou zase jinak. Nikdo se nad změnami nepozastavil, ale také se s nimi asi neidentifikoval, když bylo tak snadné věci znovu změnit. V církvi si člověk musí svá rozhodnutí obhájit, vybojovat, ale pak se lidé s nimi více ztotožní.

Jaké vyhlídky má církev v blízké budoucnosti, kdy nás čeká samofinancování?

Myslím, že má dobré vyhlídky. Jsem optimista. Bude to velmi náročné období, ale jsem přesvědčen, že je reálné, aby církev (nejen evangelická, ale obecně) přijala model, který trvalé samofinancování zajistí. Má to dva rozměry: jednak bezpečné investování prostředků, které církev obdrží, aby výnosy církev financovaly, jednak změna myšlení členů církve. Termín „zvýšení obětavosti“ nemám moc rád, ale každý člen církve si bude muset položit otázku, jestli chce chodit do kostela, účastnit se života církve, podílet se na něm, jestli stojí o to, aby sbor měl faráře a podobně. A že to něco bude stát. V řádu hospodaření církve je napsán předpoklad, že lidé budou církvi odvádět pět procent svých čistých příjmů. A to je zatím naprostá utopie! U většiny lidí se to pěti procentům ani zdaleka nepřibližuje. Nejsem ekonom, ale mám dojem, že kdyby všichni salárníci dali církvi ne pět, ale tři procenta, bude to stačit na všechno – na provoz ve sborech i na platy kazatelů. A ještě budeme moci podporovat různé projekty pro potřebné.

V baptistické církvi se vybírá desátek?

Ano, u baptistů, stejně jako ve většině ostatních takzvaně malých církví, se placení desátků považuje za normu, i když ani tam nebývá desátek naplněn beze zbytku.

Jaké máš profesní a osobní plány do budoucna?

Když jsem se účastnil konkurzu na vedoucího tajemníka ÚCK, řekl jsem, že svou práci zde vnímám jako určitý závazek. To znamená, že chci přinejmenším zůstat s touto synodní radou do konce jejího funkčního období. Dál se uvidí. A osobní? To nevím. Nastudoval jsem se v životě už dost, kromě teologie na baptistickém semináři a speciální pedagogiky na olomoucké univerzitě také práva v Brně. Zkoušel jsem i teologii na Evangelické teologické fakultě, ale přes třetí ročník jsem se nedostal. Žil jsem dost hekticky a teď bych rád běh života trochu zklidnil. Uvidím, co život dál přinese.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 10/2013.

V červnu roku 1945 postříleli vojáci Československé armády v Postoloprtech asi 2000 Němců z Žatce a Postoloprt. Podle vlastních výpovědí proto, aby se jich za hranice dostalo co nejméně, a tak měl národ do budoucna o to méně nepřátel. O dva roky později bylo exhumováno 763 těl, z toho pět žen a jedno dítě. Byla ustavena parlamentní komise, účastníci se k činu přiznali, z důvodu mezinárodní prestiže však bylo vyšetřování od počátku do konce tajné a nikdo nebyl odsouzen. Předseda vyšetřovací komise, lidovec Bohumír Bunža, byl po komunistickém převratu v nepřítomnosti odsouzen k smrti a za komunismu byla celá událost přísné tabu.

Pietní akt a seminář

Letos 30. července jsem byl spolu s místním římskokatolickým duchovním přizván k pietnímu aktu a na seminář, zabývající se těmito událostmi a složený rovnou měrou z Čechů i Němců, včetně potomků obětí. Souhlasil jsem hned. O „divokém odsunu“ jsme se učili na základní i střední škole (jsem ročník 1979); ve 13–14 letech to pro nás, po předchozí národovecké masírce na socialistické základní škole, byl šok, dnes už ne. V okrese o masakru všichni vědí (Postoloprtům se říká „prokleté město“). Období 1945–1965 považuji za vůbec nejhorší v našich dějinách a nic mě na této době už nepřekvapí.
Dějinnou kontinuitu cítím s církví, věřím svatých obcování, jsem v jednom obecenství s křesťany předchozích staletí, a tak se nemohu odstřihnout ani od jejich hříchů a hanby. Ale národ není žádným věčným společenstvím. A tak co dělali Češi v době starší víc než třicet let před mým narozením, ovlivňuje moje pochopení sebe sama stejně málo jako pohled na současné Němce, kteří se většinou také narodili až po válce.
Člověk vždy nese jistou míru kolektivní odpovědnosti za svoji dobu – vždy (byť třeba za cenu nejvyšší) jde přece říci: Nesouhlasím. Kdo totiž mlčí, ten souhlasí. Dnes ale mluvíme o jiných Češích a jiných Němcích než v roce 1945.
Ve vztahu k semináři jsem neměl žádná citová očekávání; smysl jsem viděl v poučení: Člověk je v zásadě zlý a pokud jeho svědomí není ovlivňováno hlasem shůry, Písmem a tradicí, je schopen čehokoliv – třeba patnáct kilometrů od našeho města – a ti mrtví tam ve většině pořád leží. To je dobré vědět, abychom žili nohama na zemi a nesmýšleli příliš vysoko.

Otevřenost a prazvláštní rituály

Ale k samotné akci, která se spíše nepovedla: Řekl bych, že jinak prospěšným česko-německým setkáním vlastně škodí sklon německé strany vždy začínat zmínkou o Lidicích a Osvětimi. Ke své minulosti sice Němci mají míru otevřenosti, kterou by člověk u jiných národů (snad kromě Židů a Američanů) stěží pohledal. Na druhou stranu však rituální sypání popelu na hlavu spíš bezděky udržuje představu, že si během války ublížili nějaké dvě mystické kolektivní národní bytosti, a zakrývá podle mě hlubší rovinu problému – že totiž alternativní náboženství, jakým je nacismus či komunismus, dovede zabíjet. S omluvou za Lidice se při podobných příležitostech dá počítat najisto, a tak bych skoro řekl, že většina posluchačů stejně jako já v tu chvíli vypíná pozornost, protože už to slyšela stokrát. Snad by se už pomalu mohla podobná setkání dělat jinak.
Druhá slabina by se dala shrnout takto: Setkání se dělo ve jménu dobrého soužití. Přitom ale chyběla snaha vzít ohled na citlivé hranice, jejichž překročení může člověka jiné kultury nebo víry postavit do trapné situace: Předpokládal jsem, že obřad povede místní duchovní, katolický farář Prej, a byl jsem tedy připraven řídit se jeho instrukcemi. Celý rituál však vedla vedoucí semináře. A ten nápadně připomínal terapeutickou skupinu. Jistě, děti obětí byly přítomny (!) a je jaké rány hojit. Pokud ovšem chcete někoho přizvat k tak intimní věci, musíte mu říci předem, o co půjde. My jsme však byli v části spontánních projevů náhle vyzváni, ať také „něco“ řekneme. Bez respektu k tomu, že duchovní nese před Bohem odpovědnost za obřad, který koná – proto mu předsedá. Nemůže jen tak říci, co ho spontánně napadne. Přes dosti nepříjemný kolektivní nátlak jsem odmítl. Bratr Prej chtěl vyhovět a mluvil o svých snahách ono místo uzdravit. (Jeho farníci jsou výhradně Romové, sestavil z nich dvě fotbalové jedenáctky, koná s nimi biblické hodiny. Pro mne osobně je živoucí světec.) Během svého upřímného projevu byl napomenut, ať jej kvůli překladu zkrátí. To bych neudělal žádnému staršímu člověku a duchovnímu už vůbec.

Ohledy a pochopení

Obřad skončil obligátním položením kaménků se jmény po vzoru 60. let. V mnoha konfesích však, např. v reformované, každý hmotný symbol-svátost odpovídá nějakému konkrétnímu Božímu aktu, který se v tu chvíli děje. Přisluhovat u symbolu, u kterého nevěříme, že Bůh v tu chvíli zobrazovanou věc koná, se mi příčí. Nabyl jsem navíc dojmu, že jako duchovní v obřadu hrajeme spíše roli ozdoby, rekvizity. V podstatě náhodně jsme občas byli vyzváni, ať řekneme nějakou známou modlitbu. Už ani nevím, kolikrát jsme tam řekli Otčenáš. Celý obřad byl bez varování zakončen tím, že jsme se na hřbitově vzali za ruce. Tedy – vzali nás za ně a nešlo se moc vyškubnout. Myslel bych, že není tak těžké v rámci poznávání kultur zjistit, že Češi se na místech piety za ruce obvykle nedrží; a neznámí muži mezi sebou už vůbec.

Cestou domů jsme se s katolickou pastorační pracovnicí shodli, že se nám ten moment zdál hodně nepříjemný a ponižující. A tak mi tu vychází závěr: I když bylo člověku ublíženo, i když by se to stále mělo připomínat, z titulu dobré věci by se ještě automaticky nemělo jednat bez ohledů na druhé. Jistě že jsem dovedl pochopit důvody, pro které měla pořádaná událost právě takovou formu. Ale i když jsme, katolíci i já, brali věc sportovně a s pochopením, účastnit se jí podruhé by se mi už moc nechtělo, což je škoda.

Tomáš Pavelka, farář ČCE v Lounech