(ČB 1/2017)
Eva Marková, vedoucí oddělení výchovy a vzdělávání
Letnice, jsem vždycky zvědavá, co se v kázání o Duchu Svatém dozvím.
Adam Šůra, pracovník diakonie a člen redakční rady ČB
Ze státních sedmnáctý listopad. Určující událost, na kterou můžeme být i s odstupem čtvrt století hrdí. Člověk to navíc osobně zažil; o to víc v něm pak žije i ten svátek. A pak státní i církevní svátek v jednom, tedy Den české státnosti aneb slavnost Sv. Václava, mučedníka,
Poslechněte si článek:
(ČB 12/2016) Ty mi dáš pokoj a já dám pokoj zase tobě. Každý si hledíme svého, pak teprve bude vládnout pokoj mezi námi. Ty dáš pokoj mým záležitostem a já tvým. Říká se tomu vymezení sfér vlivu. Jasné hranice. Pak bude mezi námi vládnou mír. Oba popsané příklady mají jedno společné: aby to fungovalo, musí existovat hranice, musí vládnout uzavřenost. Pokoj, o kterém mluví Bible, počítá naopak s otevřeností. Bourá hranice, hranice mezi nebem a zemí, mezi Bohem a člověkem, mezi lidmi navzájem. Zároveň ale respektuje naši svobodu a důstojnost. Neruší naši osobní jedinečnost a svébytnost.
Poslechněte si článek:
(ČB 12/2016) „Daruj mi pokoj chlévů,“ pravil jsem Bohu, „uspořádaných věcí a svezených sklizní.“ Tak to napsal ve své slavné Citadele Antoine de Saint-Exupéry. Jeho slova nám, jak doufám, mohou usnadnit naše úvahy o pokoji, který hledáme především o Vánocích. Po čtyřtýdenní cestě adventem, po čase ztišení a duchovních příprav bychom rádi zakotvili v bezpečných vodách milosti Kristova narození. Naše sklizeň se blíží. Síla, kterou si vyžádá, by se neměla úplně ztratit v hektických dnech nákupů, pečení a úklidu našich domů. Narozené dítě, Spasitel světa, si náš čas a pozornost zaslouží. Jen málokdo hledal pokoj a útěchu tak intezivně jako letec a autor Země lidí, Malého prince a Nočního letu. Toužil po řádu, domovu a lásce.
Poslechněte si článek:
(ČB 12/2016) V souvislosti s „pokojem“, které je tématem čísla, s tou blahou „jistotou“, po které bažíme, mi okamžitě vytanulo něco o dost jiného, co však má, dle mého, ambici tuto veličinu u většiny české společnosti s klidem zastoupit, suplovat. Je to taky jistá mocnost, avšak hrozící nás shltiti: takzvaná „pohoda“. V Česku se toho v pohodě nachází tolik, že se to skoro nezdá možné! A mě to dráždí – její bezproblémovostí, inflační zpupností, její neomaleností a troufalostí pokrýt 80 % stavů našich, vlastně jejich duší. Všimli jste si, že obyčejné, ale výstižné věty „Je to v pořádku“ nebo „Mám se dobře“ jakoby se už skoro nedaly použít? Jak to ,že jsou skoro všichni a všechno právě „v pohodě“?
Poslechněte si článek: