(ČB 12/2016) „Daruj mi pokoj chlévů,“ pravil jsem Bohu, „uspořádaných věcí a svezených sklizní.“ Tak to napsal ve své slavné Citadele Antoine de Saint-Exupéry. Jeho slova nám, jak doufám, mohou usnadnit naše úvahy o pokoji, který hledáme především o Vánocích. Po čtyřtýdenní cestě adventem, po čase ztišení a duchovních příprav bychom rádi zakotvili v bezpečných vodách milosti Kristova narození. Naše sklizeň se blíží. Síla, kterou si vyžádá, by se neměla úplně ztratit v hektických dnech nákupů, pečení a úklidu našich domů. Narozené dítě, Spasitel světa, si náš čas a pozornost zaslouží. Jen málokdo hledal pokoj a útěchu tak intezivně jako letec a autor Země lidí, Malého prince a Nočního letu. Toužil po řádu, domovu a lásce.
Poslechněte si článek:
Celý svůj dospělý život činil pokoj mezi druhými, i když byl často – a právě o velkých svátcích – na poušti, sám a bolavý. Ve válce nestřílel, ale fotil z letadla okupovanou krajinu, svoji milovanou Francii. Chtěl být zahradníkem. Jednoho dne se rozplynul nad vodami Středozemního moře. Našel, co hledal? Pokoj? Vykoupení? Mír? A co hledáme o Vánocích my?
Pokoj-šálôm
Hebrejský šálôm, to není jen pokoj a mír v našem moderním smyslu, čas, kdy se neválčí. Šálôm je víc. Je to vnitřní neutišitelná touha po neporušenosti. Šálôm, to je synonymum toho, co je na dobré cestě. Šálôm, to je služba a dílo, které přináší užitek. Šálôm, to je spokojenost a štěstí, úspěch i pocit bezpečí. Šálôm, to je harmonie i to, co je pevné a zdravé a co pevným a zdravým chce zůstat. Šálôm, to je Boží dar a požehnání. Šálôm, Pokoj vám, to je znamení opravdového bratrství a lásky Božích dětí. Bylo by krásné těmito slovy nešetřit. O Vánocích ani kdykoli jindy.
Pokoj-eiréné
Pokoj-eiréné – chápe novozákonní člověk jinak. Uvěřil, že Ježíš je sám šálôm. Pokoj mu souzní s Kristovou zvěstí a nabídkou spásy a s vítězstvím nad silami zla. Evangelium pokoje (Ef 6,15) je to, co je třeba následovat a žít. Zákon se dovršuje v lásce a pokoj je totéž co láska a milosrdenství. O to má jít člověku oblečenému v Krista především: být velkorysý, milovat a překonávat ve víře všechny propasti, které se před ním objeví. A propasti bývají plné právě nepokoje. Vnitřní pokoj, to je stav lidské duše, která se nevzpírá proměnění Boží milostí. Pokoj, to je také ochota ke smíru a k obnovení bratrství a zpřetrhaných pout. Pokoj, to je přátelství, které se neptá a nevyčítá. Pokoj, to je láska dvou milujících, kteří se sobě odevzdávají bez podmínek. Pokoj, to je Bůh sám.
Vánoční čas nás upomíná na to, co bylo rozděleno a co zpřítomňuje ty, které jsme nechali stát opodál a bez povšimnutí. Pokoj, to je nastavená náruč odpuštění a dlaň toužící pohladit všechny marnotratné: syny, dcery, rodiče, přátele, bratry a sestry. Vzpomínáme, býváme nostalgičtí, někdy pláčeme. Vánoce jsou také svátky hlubokých, vážných nárazů, a tam, kde nedochází k smíření a kde bolí otevřené rány z odchodů a ztrát, je mnoho lidi chápe jako období smutné. Rozumím jim. Ve chvíli, kdy si připomínáme narození Božího syna, bychom měli být i přes všechny přípravy a touhu udělat svým blízkým radost soustředěni na událost, která naprosto změnila svět. Vtělení Slova. Slunovrat nás vrací do říše světla. Dny se prodlužují a minutu po minutě přibývá čas, který se dá smysluplně uložit do služby, do díla, do péče o druhé, do setkávání s přáteli, do četby a studia, do modlitby a do procházek místy, která se do nás kdysi nesmazatelně vepsala.
Svátky pokoje
Jako malý kluk jsem Vánoce miloval. V tom černobílém světě před r. 1989 chyběla spousta, někdy i docela základních věcí. Přesto jsme nikdy nestrádali. Maminka vždycky připravila úplné hody; za pochodu, rozumí se, a tak trochu jako by náhodou. Přes den v práci se starostmi, kdy, kde a co nakoupit, a přece u nás vždy panovala hojnost, pokoj a klid. Jenže nebylo to zadarmo. Maminčin původní domov byl vzdálen přes tisíc kilometrů, a tak si někdy připadala jako opuštěný Saint-Exupéry na poušti v Cap Juby. Cítili jsme to a snažili jsme se pomáhat a nezlobit. Pokoj, a tedy šálôm, byl leitmotivem těch dní. Chtěli jsme být k sobě laskaví a dobří. Ten obraz, světlo, vůni a chuť mám v sobě doposud. A tyhle vzpomínky ve mně zůstávají ne jako otisk dávné minulosti, ale jako tvůrčí občerstvující síla, která mě vede ke smyslu Vánoc samotných. Trocha stesku, trocha melancholie, ale nadto pěkná míra radosti a naděje, že se děje něco velikého.
Žijeme ve světě kontrapunktů. Bílá má svou černou, horko svůj chlad, ticho zas tóny přecházející do akordů. Myslím si, že jako křesťané jsme lidmi realistického pohledu na život a na svět. Měli bychom být. Uvědomovat si, co je důležité, a co méně, co je nepodstatné, a co bychom neměli pro zachování své duchovní a duševní rovnováhy zanedbávat. Býváme, tak jako naši přátelé jiné duchovní orientace, pohlceni hektickým časem nákupů a příprav. Nejsme v tom jiní. Někdy balancujeme na hraně vloženého času, energie i peněz. Jindy se odvážíme návratu k větší prostotě a jednoduchosti s nadějí, že zase najdeme to, co pro nás bylo v dětství tak samozřejmé. Bezstarostnost, přirozenost v citech a emocích, touhu, odevzdání, vděčnost a potřebu pokoje. Někdy to jde lépe, jindy hůř. To všechno, jak doufám, máme s lidmi kolem nás společné.
Evangelium pokoje
V jedné věci se ale přece lišíme: odpověděli jsme na pozvání evangelia pokoje. Řekli jsme „ano“ Bohu vykupiteli. Obrátili jsme se ve víře ke zdroji života, jenž má sílu zpomalit každý shon a utišit sebevětší předvánoční blázinec. Mít na zřeteli událost Kristova narození, kdekoli jsme a při čemkoli, co děláme. Dát mu šanci vložit do nás svoji eiréné a svůj šálôm. Poskytnout mu příležitost provázet nás po všech našich cestách. To je, oč tu běží. Bůh jde kamkoli. Nezná limity. Je všude a očekává naše fiat-staň se. Jemu patří svět a on je původcem Božího království v nás. On je opravdový pokoj i šálôm i eiréné.
„Daruj mi pokoj chlévů,“ prosí Saint-Exupéry. Tahle symbolika je překrásná. Beránek kdesi v izraelské polopoušti hledá své stádo, domov a mír. Nejen pro sebe, ale i pro nás. Už za chvíli se zase narodí, aby nám otevřel cestu ke spáse.
Nenechme ho stát přede dveřmi svých domovů a srdcí, ani kdybychom při všem předvánočním shonu zapomněli na Vánoce samotné. Nejde o to, že tahle příležitost se už nemusí nikdy opakovat. Jde o to se nechat proměnit a v síle té proměny žít život probuzený pro Boha a své bližní dalších třistapětašedesát dní. Pokoj činit a pokojně žít, ve svobodě Božích dětí, jako by i ten dnešní den měl být dnem posledním. Otevřít se zázraku, který před dvěma tisíciletími naprosto změnil celý svět. Pokojné Vánoce a pokoj všem lidem dobré vůle. Šálôm. Eiréné!
Zdeněk A. Eminger