(ČB 12/2016) V souvislosti s „pokojem“, které je tématem čísla, s tou blahou „jistotou“, po které bažíme, mi okamžitě vytanulo něco o dost jiného, co však má, dle mého, ambici tuto veličinu u většiny české společnosti s klidem zastoupit, suplovat. Je to taky jistá mocnost, avšak hrozící nás shltiti: takzvaná „pohoda“. V Česku se toho v pohodě nachází tolik, že se to skoro nezdá možné! A mě to dráždí – její bezproblémovostí, inflační zpupností, její neomaleností a troufalostí pokrýt 80 % stavů našich, vlastně jejich duší. Všimli jste si, že obyčejné, ale výstižné věty „Je to v pořádku“ nebo „Mám se dobře“ jakoby se už skoro nedaly použít? Jak to ,že jsou skoro všichni a všechno právě „v pohodě“?
Poslechněte si článek:
Nejspíš proto, že nechce říci nic hlubšího. S českým jazykem, který je plný barev a odstínů, rozhodně neladí, nehodí se tam. Souzní s plochostí; chybí jí rozlet, fantazie – nedá se totiž jakkoliv rozvinout, popsat barvitěji. A tak mě notně zaujalo a potěšilo, když jsem si v knize Udělej si ráj polského spisovatele Mariusze Szczygieła přečetla, že i on se nad tímto českým masovým jevem pozastavuje. Zná totiž český jazyk i národ opravdu dobře a píše o něm vtipně a nesmírně výstižně. A když i on?! A ještě něčeho si všiml: Češi jsou prý snad jediný národ na světě, který dokáže vytvořit zdrobnělinu ke slovu „klid“ (!). Ano, k pohodě se hodí leda snad právě tento „klídek“, případně vše válcující „super“.
Dar pokoje
Proč ale ty dva pojmy, pokoj a pohodu, stavět, alespoň na stránce časopisu, vedle sebe? Proč si vůbec dovolím pohodu k pokoji přirovnávat? Není to nedůstojné? No právě pro tu její pokoj suplující pozici. Jakoby chtěla docílit téhož. Jenomže opravdového pokoje se takhle lehko nabýt nedá. Je totiž odjinud! Má-li se popsat, to je panečku jiná barvitost, jiné tóny, jiná hloubka! Není to jen momentální nálada, není to jednou nahoře, jednou dole; opravdový pokoj, který se ve mně uhnízdil, tak lehko nevyvane, je to cennost, a navíc Bohem darovaná. Pokoj (šálôm), to je dokonaný soulad, harmonie.
A od pohody i jiných povrchních radovánek jej odlišuje i to, že je darován, patří nám všem, a taky že jej můžeme a měli bychom přát druhému, vždyť je to znamení Hospodinovy spásy, a tedy vítězství nad Zlým! Znamení naděje! Co o takových výhledech může pohoda, pohodička vědět?
V epištolách jsme vyzýváni, abychom o pokoj, o tento Boží dar usilovali. Je sjednocen s láskou, a kde takový pokoj z Ducha svatého je, tam se tvoří království Boží. Jak daleko, do jakých končin jsme se od té pohody dostali?! „Zemi daruji pokoj a nikdo vás nebude děsit, když budete spát.“ (Lv 26,6)
Jana Plíšková