(ČB 12/2016) Když jsem byla na vikariátě, s farářem Milošem Rejchrtem jsme navštívili jednu mladou ženu v psychiatrické léčebně. Byla nemocná, nešťastná, žádala od nás něco, co jsme jí nebyli schopni poskytnout. Měla jsem pocit totální bezmoci. Když jsme se chystali odejít, Miloš přistoupil k oné ženě, položil jí ruce na hlavu a řekl slova požehnání. Pak jsme odešli.

Poslechněte si článek:

Nevím, jak příběh pokračoval; myslím, že se nekonalo zázračné uzdravení ani viditelná změna. Pro mne to ale byla zásadní zkušenost. V situaci naší lidské bezmoci je tu něco víc, čemu nerozumíme, co není z nás, ale o co můžeme prosit, co můžeme deklarovat, předávat. Slovy i dotykem. Sama jsem to už taky někdy udělala. S vědomím konce lidských možností a důvěrou v možnosti převyšující všeliký rozum.

V biblickém příběhu o potopě čteme, co po velké vodě následovalo. Nad zemí se vyklenula duha. Příslib. Není konec všeho. Bůh se opět bude o svět starat. Setba i žeň, chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země. (Gn 9,22) Duha je most mezi Bohem a člověkem. Znamení smlouvy, znamení, že spojení není přerušeno. Viditelná, barevná, radostná. Nad beznadějnou šedivě černou přítomností se klene duha naděje. Slova „zase bude líp“ nejsou chlácholením ani lidovou moudrostí, ale slovy, která sedm barev nad námi potvrzují.

Požehnání je slovo, které má moc. Je na nás vloženo, nese nás do následujících dní, provází do těžkých chvil. Šíří se z nebe, od Boha. A předává se také skrze člověka, svou roli hrají i gesta, ruce. Je to něco jako pohlazení. „Jděte v pokoji.“ To říkám s pokorným vědomím, že já do dané situace pokoj nepřinesu, nenabízím řešení ani nedodám sílu. Říkám to ale s jistotou, že požehnání je od Pána Boha.

„Když hrozí, že tmavý mrak zakryje slunce, pozvedni oči k nebi. Uvidíš tam stát duhu, oběma konci objímající zemi. Věz, že na vás myslím a že vás moje ruka nese.“ (Nico ter Linden: Země pod duhou)

Požehnání je shora. Požehnání je mocné, není tam žádné „možná“ nebo „snad“. Luther ve výkladu knihy Genesis říká, že požehnání není „přání dobra“, ale jeho „darování“. „Požehnání není jen prázdný zvuk slov nebo jakési slovní vyprošování… Ve svatém Písmu jsou požehnání reálná, nikoli toliko vyžadovaná, nýbrž indikativní a konstitutivní, která sama sebou poskytují a přinášejí právě to, co ve slovech zaznělo.“ (in: Pavel Filipi: Pozvání k oslavě)
Požehnaný člověk, požehnané shromáždění odpovídá „amen“. Je to pravda. Opravdu se něco stalo. Věřím tomu, spoléhám se. Přijímám a děkuji.

Lenka Ridzoňová
kresby v celé rubrice Téma: Petra Fischerová