(ČB 12/2016) Ty mi dáš pokoj a já dám pokoj zase tobě. Každý si hledíme svého, pak teprve bude vládnout pokoj mezi námi. Ty dáš pokoj mým záležitostem a já tvým. Říká se tomu vymezení sfér vlivu. Jasné hranice. Pak bude mezi námi vládnou mír. Oba popsané příklady mají jedno společné: aby to fungovalo, musí existovat hranice, musí vládnout uzavřenost. Pokoj, o kterém mluví Bible, počítá naopak s otevřeností. Bourá hranice, hranice mezi nebem a zemí, mezi Bohem a člověkem, mezi lidmi navzájem. Zároveň ale respektuje naši svobodu a důstojnost. Neruší naši osobní jedinečnost a svébytnost.
Poslechněte si článek:
Ztělesněním tohoto pokoje je příchod Božího mesiáše, Ježíše Krista, do světa. Právě proto podle evangelisty Lukáše propukají nebeské zástupy v radostný hymnus „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi.“ Propast nepřátelství, kterou člověk vyhloubil mezi sebou a Bohem, byla zasypána. Boží pokoj se vlomil do světa, o kterém si člověk myslí, že je to jeho sféra vlivu, ve které se o lidských i Božích věcech rozhoduje podle lidských měřítek. Boží pokoj izolaci ruší, překonává nepřátelství, nabízí otevřenost, buduje vztah. Pokoj je dílo Boží ve světě lidském… a na zemi pokoj mezi lidmi… Boží pokoj.
Boží pokoj však přináší i napětí. A my bychom čekali opak. Pokoj, to je přece klid. Přejeme si pokojné Vánoce. Myslíme tím sváteční pohodu, klid od práce, shonu a starostí. Každý ve svém pokojíku. Boží pokoj ovšem zaběhané pořádky narušuje; celníci a nevěstky najednou sedí s Ježíšem u jednoho stolu. To je přece neslýchané! Marnotratný syn se vrací z flámu domů a nejen, že se mu odpouští, on je přijat dokonce se vší poctou a slávou. To je pobuřující! Samařan pomáhá Židovi. Kdo to kdy viděl?! „Zabíjej, Petře, a jez!“ „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem neporušil tvůj příkaz.“ A římský centurion dostává dar Ducha. To už vypadá na konec světa, tak už i ti pohané! Staré pořádky se hroutí… Kdo se v tom má vyznat?
Podaná ruka v kostele se slovy „Pokoj tobě!“ vyvolala v nejednom sboru neuvěřitelné napětí. Co je to za novoty! A to mám ruku podat i tam tomu…?! Říkáme: chci pokoj, ale ve skutečnosti lpíme na neměnném řádu věcí. Chci přece pro tebe jen to nejlepší! A ve skutečnosti chceme druhého předělat k obrazu svému. Rozhádaní sourozenci, kteří spolu už desetiletí nepromluvili, třeba kvůli majetku. To napětí, když by se měli potkat, podat si ruku ke smíru… Tak to ne! Radši mít od toho pokoj.
Na smrt nemocný člověk se usmívá, loučí se, smiřuje se s pokojnou tváří. Rodina kolem nechápe. Jak se může takhle tvářit? Napětí, které do rodiny přináší víra, která nahlédla pokoj mezi Bohem a člověkem a vidí za hranice smrti… To se nesmí! Vždyť se má truchlit! Toužíme po pokoji, ale pleteme si jej s „pohodou“, „klídkem“, neměnností. Jenže pokoj Boží je dar od Boha, který máme předávat dál. Pokoj Boží, to je křehká věc. Uzavřeš-li jej v sobě, přestane žít.
Pokoj Boží přináší pohyb. Otevřené vztahy jsou přece plné dynamiky. Vzkříšený Kristus vstupuje do umrtveného společenství učedníků s přáním „Pokoj vám!“ a začnou se dít věci. Mnozí zpečetí svůj apoštolský úřad mučednickou smrtí a evangelium letí širým světem. Boží pokoj vstoupil do světa a nezůstal v něm na kameni kámen. Svět už není jako dřív. Teď už je otevřený. To je Boží spása v Kristu. Svět byl vyrván z izolace, z uzavřenosti do sebe a otevřen Bohu. Tak proč bychom měli být uzavřeni do sebe zrovna my, děti Boží?
David Sedláček, farář v Miroslavi