Český bratr 2/2013.

Když jsem jako čerstvě pokřtěný začal navštěvovat setkání evangelické mládeže, překvapilo mě, kolik je v jejích řadách „lidí od počítačů“. A působilo na mě povzbudivě, že je víra důležitá pro tolik lidí, jejichž budoucí profese předpokládá schopnost přemýšlet o úkolech logicky, nezaleknout se věcí složitých a umět je v hlavě kousek po kousku rozebrat a zase složit.

Také jsem si ovšem všiml, že větší část lidí „mimo obor“ často otevřeně dává najevo od těchto lidí odstup a zároveň se k nim chová s jistou blahosklonností. Vtipy a řeči o „matfyzácích“ a „FELKařích“ zábavné, ale když se stále znovu vracely, už mě to trochu otravovalo.

Šaman umí víc než ostatní
Žádné prostředí asi není automaticky ušetřeno odvěkého sklonu lidstva vydělovat různé specialisty ve věcech, které sice nutně potřebujeme, ale jsou pro nás zcela temné. Člověk by si třeba řekl, že takový šaman bude ve svém kmeni hned druhý po náčelníkovi nebo že rovnou nějaký ten lovecký kmen celý povede. Ale ouha. Podle toho, co jsem vyčetl, převažoval spíše následující přístup: šamana sice všichni potřebovali, ale jeho obor byl pro všechny španělská vesnice. Všechny ty jeho výstupy do nebes, sestupy do podsvětí, řehtání řehtačkou a okuřování, výroky duchů předků – nikdo tomu pořádně nerozuměl a všem to lezlo na nervy. Považte, jste nejsilnější lovec kmene, ale zvěř vám nějak nechodí, kam má. Musíte někam na kraj vesnice za rozcuchaným suchým chlapíkem, který cosi mumlá, věc zařídí – ale! Normálně byste ho přeprali, nemá na vás – ale najednou jste nuceni koukat jak z jara, co dovede, zvěř přiláká a – prostě vás má v hrsti, svaly nesvaly. S podobnými obavami a potlačeným vztekem se lidé po tisíciletí dívali i na kováře a po staletí i na mlynáře, kteří byli u nás navíc často protestanti.

Programátor umí říct počítači, co po něm chce
Jsou přece ale i jiné složité obory, které v lidech podobnou směs obav a obdivu nevyvolávají: medicína se studuje dlouho a obtížně a samotné dřeně života se dotýká daleko více. Snadno neprojdete ani stavařinou – a právě na stavařích záleží, zda vám dům nespadne na hlavu. Ale doktor nebo stavitel se žádných po sté opakovaných vtipných poznámek nedočká, naopak, to si nedovolí nikdo.
Snad se tak chováme, protože o lidském těle máme ze základní školy alespoň nějakou představu (na rozdíl od lidí dřívějších dob, kteří lékaře také odsouvali stranou). A dům si také umíme představit. Co je assembler nebo kompilátor však ví málokdo.
Zkrátka, co je moc, to je moc. Když o něčem nevíme vůbec nic a přitom to potřebujeme, když do věci nemůžeme ani fušovat, naše hrdost trpí. Proto jsme hned úvodem skočili o tisíce let zpět k šamanovi. Člověk počítačů, podobně jako šaman, vládne pouhým slovem, bez přímé souvislosti, nad věcmi. Počítačový jazyk, kterým je ovládána spousta věcí naší denní potřeby, nijak přímo nesouvisí s těmi tranzistory a drátky uvnitř. Programátor jen vystihl věcnou podstatu problému. Jeho práce spočívá vlastně v tom, říci stroji, co vlastně člověk chce. Stroje totiž dělají jen to, co po nich člověk chce. Potíž je, že člověk to, co vlastně chce, dost často neví.

Počítač je jen důmyslná mašina
Podobně jako myslím, že kmenový šaman prostě dovedl vystihnout podstatu problému člověka a říkal mu, co chtěl slyšet, ale vlastně nechtěl. Podobně dopadá většinou setkání programátora či informatika s běžným uživatelem. Ten před strojem zdánlivě tvrdí, že chce, aby věc fungovala. Ale ve skutečnosti chce spíš, aby na něj nějaká ikonka barevně blikala, „jak to měl před tím“.
Nezdravý přístup má tedy ke stroji běžný uživatel, který ho chápe jako živou věc, bere jej jako partnera. Konečně, počítačem dnes téměř nikdo nepočítá, ale nejčastěji si na něm prohlíží fotografie od příbuzných a přátel nebo jeho prostřednictvím sděluje celému světu, jak se dnes vyspal. Programátor nám vlastně připomíná nepříjemnou pravdu: na vašem stole nesedí živý tvor, ale věc, která dělá jen to, co jí přikážete. U počítače vždy mluvíte tak trochu sám se sebou.
Někdy v 15. století dělali naši předkové velkou chybu, když se na lékaře dívali jako na podivína. Mohli si ušetřit kdejaké černé boule za ušima a podobné věci. A my dnes ve většině chybujeme podobně, začneme-li zoufale mávat rukama, když se nám někdo od počítačů pokouší něco vysvětlit. Kořenem je ten věkovitý zlozvyk: „když něčemu vůbec nerozumím, tak je to asi pěkná blbost, kterou vůbec nepotřebuji“.

V jednoduchosti je síla
Svět programování přitom přináší spoustu poučení, a proto je velmi přínosný i pro běžný život. Třeba: jeden program by měl dělat jen jednu věc a dělat ji dobře. Přelož si: jeden příkaz, prosba či přání by měly mít jen jeden cíl, není dobré přát si dvě věci najednou. Nebo programátorská zásada Keep it stupid simple – udržuj věc až hloupě jednoduchou. Tedy přeloženo, nechytej vrabce na střeše, využij maximálně toho, co už víš, že funguje. Možná skoro jako Pavlovo „Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.“
Závěrem bych rád vzkázal všem „počítačníkům“, aby si tu podivínskou nálepku nenechali vnutit – zhusta to bývá tak, že když člověku dlouho říkají, jaký je, přijme to za své a je na to časem i hrdý. A zbytku čtenářů, aby si něco z těch počítačových věcí dali trpělivě vysvětlit. Znalost počítačů je nakonec dobrá cesta, jak od nich být svobodný. Protože, ve své podstatě dělají jen to, co jim přikážeme, a jsou tak jen zrcadlem přání, která máme někde hluboko v duši. EOF

Tomáš Pavelka

Český bratr 2/2013.

Ing. Michael Woide (1969) působí jako konzultant pro oblast Digitální továrna ve firmě T-Systems. Pojmem „digitální továrna“ je definován rozsáhlý souhrn digitálních metod, modelů a nástrojů využívaných pro komplexní a systémové plánování, projektování, ověřování a následné průběžné zlepšování všech důležitých struktur, procesů a zdrojů reálné továrny ve virtuálním světě. Již několik let pracuje na projektu ve Škoda Auto a. s. Je ženatý, otec tří dětí…

Michaeli, vy spolupracujete na jedné straně s programátory, na druhé s technology a průmyslovými inženýry, kteří mají na starosti výrobní linky. Jak je možné, že na počátku je tu slovo, které se pak stane tělem úspěšného automobilu?
Nejprve je tu nápad, pak první studie designéra, potom úsilí a práce spousty lidí – konstruktéry počínaje, technology a nástrojaři a samotnými dělníky na lince konče. Teprve po mnohaměsíčních přípravách se vyrobí první vůz.

Měl jsem spíš na mysli, jak dokážou počítače něco zhmotnit?
Zhmotnit nic nedokážou. Počítačový program je ve své finální podobě jen sled velmi slabých elektrických signálů, které jsou v nějakém pořadí a dle načasování vysílány do určitých zařízení počítače nebo strojů či robotů. Tyto signály například v případě robotů jen ovládají spouštění či vypínání pohonů mechanismů robota. A ten pak zdánlivě sám svaří karoserii.

Proč si vlastně lidé myslí, že lidé, kteří programují, lidově „ajťáci“,  jsou od společnosti a života odstřižení, že jsou to podivíni?
Možná je v té naší branži lidí těchto typů víc než v jiných profesích. Možná to začíná už v raném dětství. Klučina, kterej není tak úplně kluk rošťák, baví ho matika, fyzika a moc mu nejde tělocvik, je ve třídě terčem posměchu. Začne se stranit kolektivu, objeví svět počítačů a nakonec se z něho stane introvertní specialista v  abstraktním oboru. Mám pocit, že i Bill Gates byl tak trochu třídní „otloukánek“. Stejně ale máme rodiny, své běžné denní problémy, radosti i starosti, a někteří z nás velmi zajímavé koníčky. Jsou mezi námi horolezci, motorkáři, paraglidisté, golfisté, potápěči, letci a také vynikající muzikanti. A když se sejdeme na firemním plese nebo na menší akci, je u toho spousta zábavy a legrace.

Znáte otřelý vtip: Ajťák přijde z práce domů a manželka sedí zcela bezradná u počítače. Na její volání o pomoc manžel nevrle a uštěpačně odpoví: Problém je někde mezi židlí a počítačem…  Ze své zkušenosti vím, že počítačoví experti neradi vysvětlují a lidé je neradi poslouchají. Není za tím i jakýsi skrytý boj živých duší s roboty?
Někteří odborníci, a to myslím obecně, jsou ochotni komunikovat s laikem a mají snahu, aby jim bylo rozumět, a někteří ochotni nejsou. Určitě jste se setkal s oběma přístupy například při návštěvě lékaře. Jsou lékaři, kteří mi ochotně vysvětlí, v čem tkví můj zdravotní problém, a jsou tací, kteří vám dávají najevo, že jim nesaháte ani po kotníky a že ani nemá smysl něco vysvětlovat, jelikož tomu přece nemůžete rozumět, vždyť nejste MUDr.
Někdy je ale skutečně danou problematiku téměř nemožné nějak stručně laikovi vysvětlit, jestliže nemá elementární znalosti. Když si doma potřebuju o pracovních problémech popovídat s manželkou, ředitelkou základní školy, popisuji dané téma hodně obšírně a hodně obecně, aby mi rozuměla. Dá to práci a trvá to dlouho, ale jsem rád, když mě chápe a někdy mi i vnukne nějaký nápad.
Když „ajťák“ tohle neumí, je odsouzen k tomu, že si o své práci jen tak s někým nepokecá. Musím ale přiznat, že jakožto uživatelská podpora dám taky někdy uživateli najevo, že jeho otázka je projevem analfabetismu. Tedy hlavně v těch případech, kdy se od jednoho uživatele dočkám stejného dotazu třikrát.

Smysl věci ale nelze nikdy plně zachytit slovy. Problémy v komunikaci vyvstávají z dvojznačnosti až víceznačnosti přirozeného jazyka. Vystihuje to jiný vtip o informaticích: Ajťák se vrátí z práce domů a manželka ho už ve dveřích otočí se slovy: „Jdi, kup dva chleby, a jestli budou mít dost rohlíků, tak jich kup deset.“  Za okamžik se manžel vrátí, odevzdá ženě tašku se zbylými penězi, deseti bochníky chleba a řekne: „Rohlíků měli dost.“
Tenhle vtip je velmi trefný. Z pohledu logiky ten chudák neudělal nic špatně. Jak funguje naše spolupráce mezi oddělením informačních technologií (IT) a zbytkem fabriky: aby IT oddělení nemuselo zbytečně  přemýšlet o tom, co se po něm chce, a aby se uživatelé nemuseli zdržovat chápáním IT, jsou vytvářena oddělení, která právě tuto komunikaci zprostředkovávají, dalo by se říci taková tlumočnická oddělení.
Já a můj tým musíme velmi dobře pochopit požadavky a problémy uživatelů, v druhém kroku je sepsat do jazyka obecného, leč stručného, přitom však eliminovat víceznačnosti. V dalším kroku to celé musíme přepsat do jazyka IT tak, aby mohl programátor podle hotového dokumentu dané úlohy řešit bez potřeby další komunikace. Množství nedorozumění se tak minimalizuje. To, aby si ti dva rozuměli, zajistíme my. Celý proces je efektivní a rychlý. Úspory, které zajistíme tím, že nedojde k chybám a prodlevám, mnohonásobně pokryjí náklady na nás.

Uživatelé počítačových programů a nakonec i programátoři sami narážejí na tzv. problém švýcarského nože. První verze programu je jednoduchá, kvalitní, dobře se s ní pracuje. Skutečně slouží. Pak ale přijdou inovace a program se začne zanášet a komplikovat. Proto mnozí uživatelé nadávají na poslední inovace Windows a vracejí se k Linuxům a jiným programům, které poslouchají a neptají se. Podobně i švýcarské nůž: postupně na něm přibyly vývrtka, nůžky, pinzeta, párátko a pilníček, ale celková kvalita je dohromady horší.
Tady musím jednoznačně souhlasit. Ani já to nemám rád. Neustále nové verze operačních systémů a programů, na které byl člověk zvyklý a pracoval s nimi zcela automaticky. Řádově mladší kolegové s tím takový problém nemají. Někteří dokonce s nadšením čekají například na nové Windows 8. Kolegové v mém věku a starší to zas vidí podobně jako já. A když vidím své děti, tak to vůbec začínám o sobě a své budoucnosti v oboru pochybovat.

Svět počítačů ve světě byznysu: lidé, kteří v tomto světě nepracují a dívají se na něj zvenčí, vás někdy podezírají z nekaloty nebo vám závidí. Prý se u vás točí hodně peněz, zakázky jsou finančně nadhodnocené atd. Kdo ví, jestli za tím není nějaká zlodějina?! Co byste na adresu lidí s tímto názorem vzkázal?
Závist je věčná. Šikovný řemeslník, který svou práci dělá rád a dobře, na tom není o nic hůř než já. Zkuste si pozvat klempíře na oplechování komínu. Schválně kolik mu zaplatíte za hodinu práce. Myslím si, že stejně jako v ostatních odvětvích je i v branži informačních technologií (IT) vše v pořádku, dokud se jedná o soukromé zakázky soukromých firem soukromým firmám nebo koncovým zákazníkům. Konkurence je veliká, a tak si nikdo nemůže dovolit přemrštěnou marži.
Horší už to je ve sféře státních zakázek, popřípadě u projektů dotovaných Evropskou unií. V těchto případech zcela jistě dochází k nadhodnocení a plýtvání a odkloněné finance jsou pak použity jako odměny pro prostředkovatele dotací či zakázek. Zářným příkladem je nedávná aféra kolem registru vozidel nebo elektronické zdravotní knížky IZIP. Umím si představit, že malá firma o deseti až dvaceti schopných odbornících by dokázala tyto zakázky uskutečnit rychle a kvalitně, za zlomek ceny a přitom by to pro ně byl stále velmi dobrý výdělek. To ale není problém jen v IT.
A ještě taková poznámka na okraj. Sebelepší odborník IT má určitě menší příjmy než manažer banky a ten zase má určitě menší příjmy než profesionální sportovci, jako jsou hráči NHL, tenisté, golfisté atd. V profesionálním sportu se točí mnohonásobně větší peníze než v IT.

Máte ze své práce radost?
Někdy to je hodně zajímavé, plné výzev. Kdykoli někde zaslechnu: „To nejde!“, začne mě to enormně zajímat. Samozřejmě že někdy musím kapitulovat a uznat, že řešení skutečně neexistuje nebo je natolik složité a drahé, že by ztratilo smysl. Často však na něco přijdu a to se pak rád opájím pýchou. Mám radost, že se to povedlo, a to právě mně.
Obvykle ale tyto pocity radosti dlouho netrvají. Jsou tu pak další úkoly, třeba i méně zábavné. Někdy se vyskytnou problémy tam, kde věci fungovaly. Musím pak zoufale hledat jehlu v kupce sena. Obecně ale s lidmi rád probírám jejich trápení a rád se účastním  procesu hledání společného řešení. Někdy  o smyslu své práce pochybuji. Dokud lidem práce přináší užitek, šetří jim čas a námahu, tak to jde. Když ale práce přináší úsporu pracovních míst – z toho člověk skvělý pocit nemá. To, že má Škodovka miliardové zisky, není žádné tajemství. Tak proč chtějí stále víc? Nakonec ale, je to moje živobytí. Když pak svou práci zredukuji na řešení hádanek a hlavolamů, nad hlubším smyslem nepřemýšlím. Je to trochu alibismus, ale živíme tři děti.

Co byste vzkázal členům naší církve?
Nebojte se. Nebojte se počítačů ani lidí okolo nich. Přeji vám šťastný, spokojený, požehnaný život.

Ptal se Adam Balcar