Uživí církev své faráře?

Český bratr 3/2013.

Připravuje se odluka církví od státu. Jak se církve vypořádají s tímto dosud neznámým uspořádáním? Po staletí se osvědčovala struktura: samostatné sbory, každý sbor má svého faráře-správce na plný úvazek, nejlépe vystudovaného bohoslovce. Půjde to tak i nadále? Naše církev se na odluku už léta připravuje: zřídila tzv. personální fond. Však se už projevují důsledky: značné procento sborů na to nemá a jsou neobsazené. Jak se tedy máme připravovat na úplnou odluku, až bude církev se svými faráři i ostatními zaměstnanci závislá jen na dobrovolné obětavosti svých členů? Snad by mohly pomoci i nějaké výnosy z pronájmu majetků, které nám předchůdci zanechali, ale s velkými mecenáši – jako před stoletím – sotva můžeme počítat.

Tři modely
Mně se výhled jeví tak, že se donedávna jednotný vzor farářů-správců sboru na plný úvazek bude muset rozčlenit do zhruba tří podob:
1) Faráři živých sborů ve velkých městech – jejich způsob práce se bude málo lišit od dosavadního.
2) Faráři na částečný úvazek – budou muset mít vedle své bohoslovecké kvalifikace ještě jinou. Jejich příjmy půjdou tedy ze dvou zdrojů a oni budou muset svou práci patřičně zorganizovat. To ovšem může být zdrojem osobních stresů i mezilidských napětí. Tento způsob však není ve světě neznámý, například v malé evangelické „iglesii“ ve Španělsku to tak funguje už dávno.
3) Faráři rozptýlených hloučků. Jejich pastorační oblast bude pokrývat rozsáhlé území, budou muset měsíčně najezdit stovky kilometrů. Také jejich práci bude nesnadné spravedlivě zorganizovat i ohodnotit – včetně vysokých nákladů na jízdné. Podpoří je městské sbory?

Autor těchto řádků si nedělá nárok na moudrou předvídavost. Nechce napomínat,
necítí se oprávněn dávat návrhy. Ví, že se může mýlit. Chce jen napomoci dalšímu rozhovoru o tom, nač se má církev připravovat. Znám Ježíšova slova „nedělejte si starost o zítřek, zítřek bude mít své starosti“. Ale pomýšlím také na podobenství o domu, který měl základy na skále, takže se ani při vichřici nezbořil. A troufám si to vztahovat i na pozemskou odpovědnost.

Naše naděje
Ještě poznámky: nejen církve, skoro všechny instituce tohoto světa jsou dnes otřásány, nikdo přesně neví, kam se bude budoucnost ubírat. Dokonce i role států či bank – budou za třicet a padesát let takové, jak je dosud známe? A druhá: v nastupující mladé generaci našich farářů je nezanedbatelný počet takových, kteří se dokážou orientovat v tomto složitém měnícím se světě. Možná víc než v naší  generaci odcházející. A ti budou zřejmě schopni se vypořádat i s nezvyklými okolnostmi. A třetí poznámka: Bůh je naše útočiště i síla, pomoc vždycky hotová.

Blahoslav Hájek

Nejsme jen ti, co rodičům všechno odkývají

Český bratr 3/2103.

O roli učitele v křesťanské speciální škole, o lidské důstojnosti i o tom, proč je třeba někdy být vůči rodičům za „drsňáky“.

Středisko Diakonie Ratolest sídlí v pražských Strašnicích. Patří mezi nejmenší zařízení Diakonie ČCE, přesto už přes dvacet let pečuje, pomáhá a poskytuje podporu lidem s mentálním a kombinovaným postižením i jejich rodinám. Prvním předsedou jeho představenstva se stal známý dětský psycholog Zdeněk Matějček. Od roku 1993 existuje vedle střediska také speciální škola, nejprve jako součást střediska, později podle platné legislativy samostatné zařízení (které ovšem sídlí ve stejné budově a v mnohém je se střediskem pevně propojeno). Škola vzdělává jedenáct žáků ve dvou třídách a má dvě třídní učitelky, dvě asistentky a jednoho vychovatele. K rozhovoru jsme usedli s jednou z učitelek, zkušenou speciální pedagožkou Martinou Hájkovou. Povídali jsme si nejen o strašnické Diakonii, ale vůbec o tom, co je na práci speciálního pedagoga důležité a zajímavé.

Jak vypadá den ve speciální škole? V čem se liší od škol takzvaně normálních, které známe?
Liší se hlavně tím, že tady nejsou ohraničené hodiny, není tady učitel, který by přišel do třídy a děti by si vytáhly pracovní sešity a učebnice. Tady jsou vlastně výukové bloky, v nich učitel pracuje s dětmi podle jejich schopností. Výuku může aktuálně měnit podle dispozic, které děti mají. Takže pokud má někdo zrovna ten den třeba několik epileptických záchvatů, nemá cenu pokračovat v tom, co si učitel naplánoval, a je třeba flexibilně zaujmout dítě něčím jednodušším. Příprava je sice důležitá, ale učitel musí umět improvizovat a okamžitě reagovat na vzniklou situaci. Výuka ve speciální škole nefunguje od zvonění ke zvonění. A na první pohled to vlastně ani jako škola nevypadá.

Kolik dětí je v jedné třídě?
Podle zákona může být ve třídě maximálně čtyři až šest dětí. Ale nad těch šest může být ještě dítě, které je v tzv. domácím vzdělávání – buď tak, že dojíždí do školy v nějakých pravidelných termínech, nebo učitel jezdí za ním.

Každé dítě má jiný handicap a odlišné potřeby. Jak to zvládnout všechno dohromady?
To je to nejtěžší. Mezi dětmi jsou rozdíly věkové a také rozdíly v mentálních schopnostech v kombinaci s dalším smyslovým a zdravotním omezením. Nejtěžší je, jak to všechno skloubit, aby se s každým dítětem nepracovalo pouze individuálně. Aby se některé činnosti dělaly společně, aby děti byly jako parta, která si třeba i vzájemně pomáhá. Aby to nebylo tak, že si učitel odvede dítě k individuální výuce, kde ho chvíli dře a pak zase přivede zpět mezi ostatní děti.

Jak dlouho trvá povinná školní docházka a co potom, když skončí?
Povinná docházka trvá deset let. Když to období končí, snažíme se to řešit s rodiči. Některé děti zůstávají ve stacionáři, kde jim rezervujeme místo, pokud nám dostačuje kapacita. Někteří rodiče dávají děti do jiných, třeba týdenních zařízení. Bohužel nemáme žádnou nástavbu, tedy tu takzvanou praktickou školu, obdobu školy střední. Ale ti, kteří zůstávají v našem stacionáři, mohou plynule přejít do jeho aktivit, kde jsou vlastně obdobné pracovní bloky, ještě více propojené s praxí.

Propojení střediska a školy je tedy výhodou.
Ano, je to veliká výhoda a výhoda je také to, že jsme malé zařízení. Je u nás takové rodinné prostředí, kde každý zná každého. Víme, co od kterého klienta můžeme chtít, jak je na tom. Tvoříme jednu skupinu a můžeme mnohé konat společně. Třeba školy v přírodě, tam žijeme jako jedna parta.

Co dalšího  vedle výuky škola organizuje nebo nabízí?
Děti ze školy i stacionáře docházejí na hipoterapii, tedy jízdu na koních. Jednou týdně chodíme do tělocvičny nebo společně plavat. Pak jsou další aktivity, jako divadla, koncerty, výstavy, různá muzea. Také zveme hosty sem. Například nedávno jsme měli masopustní rej a pozvali jsme klienty z nedalekého podobného zařízení, aby se všichni navzájem poznali.

Co tě v práci nejvíc těší?
Když se něco podaří. Když se třeba dítě naučí nějaký nový znak v komunikačním systému. Dokáže si třeba samo říct, že chce na záchod, a přestane nosit pleny. To je úžasné pro jeho důstojnost. Že si samo zajde na záchod, umyje si ruce… To, co člověk považuje u zdravých dětí za samozřejmost, může být tady velkým úspěchem a uhájením důstojnosti toho člověka. Je to obrovská pomoc pro rodiče, pro rodinu. Snažíme se naučit děti co největší soběstačnosti. Aby si ony samy mohly dojít na záchod, sundat si samy svetr, když je jim horko, vzít si samy jídlo, když mají hlad. Může se to zdát málo, ale myslím, že to s lidskou důstojností hodně souvisí. Učíme je, aby jen pasivně nečekaly, až je někdo upozorní, nebo až jim někdo pomůže a postará se o ně.

Máš nějaký recept, jak si odpočinout od psychického vypětí, které službu provází?
Jednak je příjemné, když si člověk z některých věcí, které nevyšly a nedaří se, dokáže udělat legraci. Jako ventilace je skvělá i výměna zkušeností s kolegyněmi, jak se nám daří či nedaří. Je to fajn právě i v tom, že všechny děti navzájem známe. Kolegyně třeba přijde: „Představ si, že mi Dáda dokázal říct, co je dnes za den!“ To jsou všechno věci, co člověka nabíjejí. A pak mám takové ty své osobní odpočinkové záležitosti – setkávání s přáteli, muzika, zpívání, chození po horách. Aneb ventilace psychická i tělesná.

Zmínila jsi důležitost komunikace s rodiči, jak funguje?
Myslím, že učitel musí věnovat hodně času rozhovorům s rodiči, protože rodič sám těžko může odezírat drobné pokroky, kterých dítě dosahuje. Nejsou totiž na první pohled zjevné. Je důležité, aby učitel rodičům referoval, co se s dětmi ve škole dělá, jak postupují a co by rodič měl po svém dítěti doma vyžadovat. Takže třeba říkám: chtějte po dítěti, aby před jídlem ukázalo gesto „jíst“, aby se vzájemně provázalo to, co se učí ve škole, a to, jaká je praxe v rodině v běžném životě. Abychom to po něm chtěli všichni. Tento komunikační systém je nejdůležitější. A samozřejmě je třeba také informovat o všech aktivitách, které jsme dělali, o tom, co se ve škole děje. Protože rodič se nepodívá do sešitu a neuvidí, že dneska byla z diktátu jednička.

Je něco, v čem se diakonická škola ve Strašnicích liší od jiných?
Tady na nás trochu dýchne křesťanské prostředí. Je to vidět ve vztazích mezi námi. Ve vtazích vedení k nám. V tom, že tady probíhají pravidelné bohoslužby s dětmi. Ne ve všech diakonických zařízeních to takto funguje. Dochází sem farář i lidé ze strašnického sboru. Křesťanský duch sem patří. Není to ta obyčejná anonymní škola, je v tom něco víc a je to znát.

A jak na to reagují rodiče?
Spousta rodičů ví, do čeho šli. Myslím, že nejsme křesťanské zařízení, kde pracovníci jsou všichni takoví ti hodní a milí svatouškové, co všechno rodičům odkývají. My jsme naopak někdy vůči rodičům za drsňáky. Právě proto, abychom děti osamostatnili. Proto říkáme „na tohle dbejte“ nebo „v tomhle ho nechte, ať si sám poradí“. Mateřské srdce se snaží opečovávat, my jsme někdy trošku drsnější. Naším úkolem je podporovat důstojnost člověka, která úzce souvisí s jeho maximální soběstačností.
Někdy se rodiče ptají i na to, o čem si s dětmi povídáme. Samozřejmě i ve výuce reagujeme na křesťanské svátky, třeba na velikonoce, vánoce. Vyprávíme příběh, sestavujeme divadlo, obrázky. Jedna maminka se mne tuhle ptala: „Nemodlíte se tu nějak moc? Náš David za každým slovem říká amen…“ David se prostě naučil nové slovo, které teď rád používá. A maminka se bát nemusí (smích).

Ptal se Pavel Hanych

Diakonie ČCE na území ČR provozuje 8 speciálních škol (případně mateřských škol a základních škol praktických). Tyto školy vzdělávají děti se specifickými výukovými potřebami, jejichž základem je zpravidla těžší forma mentálního či kombinovaného postižení nebo autismu. Speciální školy najdete v Čáslavi, Merklíně, Ostravě, Praze (3x), Soběslavi a Vrchlabí. Další informace a kontakty najdete na www.diakonie.cz.

Sursum corda – Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých

Český bratr 3/2013.

foto: Creative Commons / Daniel Baránek

„Tematika velikonočních písní nezevšední,“ říká Jiří Pavlica k písni, kterou objevil ve sbírce Františka Bartoše a Leoše Janáčka (1899/1901) Národní písně moravské vnově nasbírané. Tuto píseň pak zpracoval pro skupinu Hradišťan a je nahrána na CD Live – Co se nevešlo. Na první poslech zní jako východoslovanský liturgický zpěv, ale také jako vícehlasý lidový zpěv z Moravy. Forma a struktura textu však mají znaky starých církevních písní (srov. EZ 343). Z toho lze usuzovat, že se jedná o zlidovělou kostelní píseň, kterou sběratelé objevili v okolí Vsetína. Ve sběratelské sbírce se píseň objevuje v menzurální notaci, ta však neodpovídá jejímu volnému charakteru. Proto jsme se rozhodli pro nový zápis do moderní notace chorální, která možná působí neobvykle, ale zato je čitelnější, umožňuje větší přednesovou svobodu dle přirozeného deklamačního principu. Takovýto volný zpěv, postavený na tomto principu, není automatický či stereotypní, ale naopak dynamický a vyžaduje mimořádné vnitřní soustředění a vnímání, pěveckou aktivitu a zapojení všech smyslů. Důležité je, aby „noty oživovaly text“ (Luther), aby jeho výpověď vyzněla.

Vícehlasá píseň bez doprovodu
Rozmanitost s cílem celistvosti – takto by se mohl charakterizovat plánovaný profil nového církevního zpěvníku. Ten snad bude zajímavým a bohatým produktem s širší pluralitou žánrů. Nabídne větší rozmanitost písní a bohoslužebných zpěvů, ale také „nekostelní“ duchovní paraliturgické zpěvy a písně pro osobní zbožnost v každodenním životě. Zpěvník má sloužit jak společnému užívání, tak i specifickým setkáváním a měl by přijít vhod v situacích, kdy je člověk sám. Novinkou bude také jistý počet vícehlasých písní a zpěvů v jednoduchém zpracování. Některé písně budou opatřeny čtyřhlasou vokální sazbou, ta však nebude normou. Objeví se také trojhlasé homofonní písně, vhodné pro spontánní uskupení zpěvavých lidí, pro různé typy sborů (mužské, ženské, smíšené, vícegenerační). Naše velikonoční píseň v Pavlicově úpravě vyzní komorně, když ji zpívají tři lidé. Při zpěvu většího smíšeného sboru vyzní jako působivý šestihlas. Obě varianty jsou svým způsobem krásné. Jelikož jde o čirou vokální formu, žádný instrumentální doprovod, včetně kytarových značek, zde není potřebný.

Nový způsob výrazového zpívání
Je úžasné, že se v poslední době v některých pěveckých sborech průběžně pěstuje nebo pěstovat začíná vícehlasý zpěv. To také dokazuje vysoký počet zájemců o sbormistrovské kurzy v Sola gratia. Nový zpěvník má právě do určité míry umožnit a podporovat, aby vícehlasá píseň zaznívala při bohoslužbách z kůru i z kostelních lavic, ale také v domácím prostředí. Je velmi žádoucí, aby se právě zpěvník – alespoň u některých písní – stal podnětem pro obnovu vícehlasu, aby při bohoslužbách vícehlas zazníval častěji. Důležité je, aby vícehlasé zpěvy ve zpěvníku byly pro dnešní zpěváky lákavé jak tématem, tak i zpracováním, aby byly zpívatelné v malém obsazení, aby přinášely radost jak účinkujícím, tak posluchačům.
O vícehlasé písně, které se v naší církvi pěstovaly před půl stoletím, možná už ve střední a mladší generaci takový zájem není. To může být jeden z důvodů, proč u mladší generace zájem o sborový zpěv poklesl. Možná i zde to chce nějakou změnu. Dnešní sboristé možná touží po něčem jiném, a to nemusí být za každou cenu „moderní“. Mnohdy se stane, že má-li starší píseň zajímavé originální zpracování, může být dnes účinnější také proto, že má nadčasovou hodnotu, která nevyprchala a kterou stojí za to znovu objevovat a nově interpretovat.
Poznání, pohlazení, poselství
Duchovní hudba je důležitá také proto, že díky ní mnozí lidé prožijí první zkušenosti transcendence. Při poslechu nebo zpěvu naší písně má vnímavý člověk někdy dojem, že do jeho přítomnosti vstupují jiné časové dimenze. Přítomnost je prožita jinak. Kromě toho, že se zpřítomňuje odkaz velikonočního poselství, jak bylo v minulosti zapsáno do evangelia, tak „mezi řádky“ místy probleskuje zaslíbení, které souvisí s časem budoucím, s Boží věčnosti. Ta píseň je úžasná jednoduchost a zároveň hluboké tajemství! Skoro by se chtělo říci s básníkem Janem Skácelem: „je to prosté jako zázrak, jako věčnost ve chvíli“. To se děje také proto, že se jedná o píseň, která souzní s krajem, s jeho minulosti, a díky svému specifickému výrazu rezonuje s duší lidí, kteří ji rádi zpívají. Za takové obohacení jsme vděčni. Kéž by píseň Hradišťanu přinášela nejen v letošním velikonočním čase ona „tři P“, jichž se hudba Jiřího Pavlici snaží docílit: poznání, pohlazení, poselství.

Ladislav Moravetz

Pro děti: Biblický zvěřinec – Kohout

Český bratr 3/2013.

Anežka se vrací ze školy. Většinou chodívá s Janou, ale dneska se zdržela, Jana šla už dřív. Pomalu jde parkem. Co se tam děje? Shluk dětí, křik, smích. Anežka ty děti zná, některé jsou od nich ze školy. Co tam s nimi dělá Jana? Vždyť se s nimi přece nekamarádí! Děti jí zrovna vyrazily z ruky zmrzlinu a teď jí sebraly tašku a házejí si s ní. Jana začíná brečet.

Anežce je Jany líto. Chtěla by jí pomoct. Jenže má strach. Co když jí taky něco udělají?
A tak jde dál, dělá, že nic nevidí.
Doma už to nevydrží a rozbrečí se.
Co se stalo, ptá se maminka?
Anežka jí sedí na klíně, smutně ze sebe souká, jak to bylo…

Je to kohoutí smutek, říká maminka.
Proč kohoutí?
Když Pána Ježíše tenkrát v noci o velikonocích soudili, byl tam nedaleko Petr. Měl Ježíše rád a chtěl tam být s ním. Jenže se bál. Dokonce jen se přiznat, že Ježíše zná, se bál. Ne, to si mě s někým pletete; ne, to je někdo úplně cizí, odpovídal, když měl někdo pocit, že ho vídal s Ježíšem.
A pak se ozval ten kohout. Zakokrhal. Připomněl. Přinesl pláč.

Anežko, tobě se ten kohout ozval taky.
Mně? Kohout?
Kohout ráno lidi budí ze spaní. Nespěte, něco dělejte.
Tobě se taky asi ozval, když ti bylo Jany líto.
To je dobře, Anežko, že pláčeš. To je dobré být smutná, když něco bylo špatně.
Zítra Janě řekni, jak ti to bylo líto.
A cestou se podívej na věž kostela.
Proč?
Je tam kohout. Má lidem připomínat, aby nezaspali.

Kohout v Bibli
Kohout oznamuje brzké ráno. Autor Markova evangelia vyzývá k bdělosti, neboť nevíme, kdy přijde pán domu. Může nás vzbudit ze spánku právě za kuropění (Mk 13,35). Petra hlas kohouta vylekal a upomenul, když v noci zradil Ježíš.
Výzvou k bdělosti je symbol kohouta na věžích některých kostelů.

Doporučujeme:
Patricia St. John. Poklady pod sněhem. Praha: Samuel, 2009. 208 s.
ISBN 978-80-86849-59-1 Napínavá kniha pro děti o vině a odpuštění.

Lenka Ridzoňová, kresba Tomáše Tichého