Český bratr 3/2013.

secesní dvorana hlavního nádraží v Praze

Ubírá-li se člověk na pražském Hlavním nádraží z haly k vlakům, může nad sebou spatřit mohutnou klenbu původní secesní dvorany, z jejíchž ztmavlých stěn padá omítka. Pohled to je roztodivný, neuvěřitelný – jako by se nad ním otevřel průhled do jiného světa, který kdysi byl, ale pominul. Podobně je to s naším vztahem k první republice – historik Pavel Kosatík říká, že její „myšlenková suverenita“, znásilněná v roce 1938, už nebyla obnovena, ba dokonce si ji už „vůbec neumíme představit“.

Přemysl Pitter (1895–1976) je posledním autentickým svědkem tzv. české otázky, intelektuální výlohy předválečného Československa. Vytrhává ji ze zapomnění, zvěstuje něco, co je už neuvěřitelné. Tzv. česká otázka předkládá Čechům myšlenku, že jejich národní existence není trpně odsouzena například k „odvěkému zápasu“ s Němci či Evropskou unií, ale má vyšší smysl a cíl, který realitu aktivně a pozitivně přetváří na způsob jejího „vnitřního světla“. Je to civilní teologie, kterou naznačil Hugo Schauer a v roce 1895 artikuloval Masaryk v knize, která jí dala jméno. Jejími erby jsou pravda a spravedlnost. V žádném jiném národě se o těchto pojmech v tak dynamickém smyslu nehovoří.

Načrtnutá epistemologie nepřežila období 1938–1945, kdy se veřejný prostor pod hrozbou násilí vyprázdnil a s tím utichla i diskuse o „posledních“ (chcete-li „předposledních“) věcech. Komunisté na sebe navlékli střepy, co po ní zbyly, jako fasádu, aby za ni skryli svou svévoli. Pitter nicméně ještě na jaře roku 1968, kdy začíná psát svou Duchovní revoluci v srdci Evropy, věří, že dějiny českého národa lze přehlížet jako jedno zorné pole, jež provází a soudí vyšší moc. V komunistickém režimu spatřuje moment největšího pokoření národa a odůvodňuje jej nepochopením a zradou úkolu, který Bůh Čechům uložil (mj. násilím na sudetských Němcích).
V přicházejícím Pražském jaru rozpoznává průlom pravdy, který – jak konstatuje – vyšel z řad věrných straníků, což je pro mnohé křesťany, kteří tak dlouho mlčeli ke lži a nenávisti, zahanbující (s. 109). Češi se podle Pittera mohou obrodit jen z „vlastní opravdovosti“ a znovu vítězit, ovšem nikoliv mocí fyzickou (např. objemem exportu), ale „převahou ducha“. Onu „opravdovost“ mohou najít v odkazu svých velkých předků a právě jim patří tato kniha.
Sestává ze čtivých a sevřených medialonků věnovaných knížeti Václavovi, Janu Milíčovi z Kroměříže, Janu Husovi, Jeronýmu Pražskému, Petru Chelčickému, bratru Řehořovi, Janu Amosu Komenskému a Tomáši Garrigue Masarykovi. Milíče si Pitter cení obzvláště, přičemž v něm vidí „otce české reformace“. V doslovu nadepsaném příznačně „Pravda vítězí“ se Pitter hlásí k přesvědčení, že Bůh k nám skrze dějiny našeho národa promlouvá i nadále, a zakončuje jej „Modlitbou za Československo“ Karla Čapka. Jeho útlá kniha se v první řadě obrací k Čechům jako svědectví o jejich „celistvých“ dějinách, nicméně má i širší význam. Její německé vydání (1968) posloužilo Němcům i Švýcarům jako klíč k porozumění Pražskému jaru a v tomto významu – jako plaidoyer pro českou „vysokou“ intelektuální kulturu – dalo vzpomenout na text Franze Werfela „Co daly české země Evropě“, psaný v Paříži roku 1938. České vydání z roku 1974 pak významně ovlivnilo český exil, který Pitter svou osobností spojoval.

A jak to je s tzv. českou otázkou, o níž Pitter tak zaujatě svědčí, dnes? Leckdo je z dějin unaven. Pitterovská imaginace se zdá, ne-li nemožná, pak zbytečná. Tu otázku položenou kdysi dávno slyšíme již jen slabě a z velké dálky. A přesto tu stále je, potměšile visí ve vzduchu a charakterizuje naši dobu. Projevuje se v dějinách lidstva a národa Bůh? A pokud ano, jakým způsobem?

Tzv. česká otázka se rozpadla se na tisíc kousků. A přece stále existuje možnost, že se někdy v budoucnu zvedne vítr a tyto zlomky zcelí do mohutného otazníku, který zastíní náš národní obzor a donutí nás hledat (a najít) odpověď. Pitter o tom ani na okamžik nepochybuje.

Jan Jüptner

Pitter, Přemysl. Duchovní revoluce v srdci Evropy. Praha: Kalich, 2011. Doslov ke třetímu vydání napsal Jiří Beneš. s. 112.