Český bratr 2/2013.
Když jsem jako čerstvě pokřtěný začal navštěvovat setkání evangelické mládeže, překvapilo mě, kolik je v jejích řadách „lidí od počítačů“. A působilo na mě povzbudivě, že je víra důležitá pro tolik lidí, jejichž budoucí profese předpokládá schopnost přemýšlet o úkolech logicky, nezaleknout se věcí složitých a umět je v hlavě kousek po kousku rozebrat a zase složit.
Také jsem si ovšem všiml, že větší část lidí „mimo obor“ často otevřeně dává najevo od těchto lidí odstup a zároveň se k nim chová s jistou blahosklonností. Vtipy a řeči o „matfyzácích“ a „FELKařích“ zábavné, ale když se stále znovu vracely, už mě to trochu otravovalo.
Šaman umí víc než ostatní
Žádné prostředí asi není automaticky ušetřeno odvěkého sklonu lidstva vydělovat různé specialisty ve věcech, které sice nutně potřebujeme, ale jsou pro nás zcela temné. Člověk by si třeba řekl, že takový šaman bude ve svém kmeni hned druhý po náčelníkovi nebo že rovnou nějaký ten lovecký kmen celý povede. Ale ouha. Podle toho, co jsem vyčetl, převažoval spíše následující přístup: šamana sice všichni potřebovali, ale jeho obor byl pro všechny španělská vesnice. Všechny ty jeho výstupy do nebes, sestupy do podsvětí, řehtání řehtačkou a okuřování, výroky duchů předků – nikdo tomu pořádně nerozuměl a všem to lezlo na nervy. Považte, jste nejsilnější lovec kmene, ale zvěř vám nějak nechodí, kam má. Musíte někam na kraj vesnice za rozcuchaným suchým chlapíkem, který cosi mumlá, věc zařídí – ale! Normálně byste ho přeprali, nemá na vás – ale najednou jste nuceni koukat jak z jara, co dovede, zvěř přiláká a – prostě vás má v hrsti, svaly nesvaly. S podobnými obavami a potlačeným vztekem se lidé po tisíciletí dívali i na kováře a po staletí i na mlynáře, kteří byli u nás navíc často protestanti.
Programátor umí říct počítači, co po něm chce
Jsou přece ale i jiné složité obory, které v lidech podobnou směs obav a obdivu nevyvolávají: medicína se studuje dlouho a obtížně a samotné dřeně života se dotýká daleko více. Snadno neprojdete ani stavařinou – a právě na stavařích záleží, zda vám dům nespadne na hlavu. Ale doktor nebo stavitel se žádných po sté opakovaných vtipných poznámek nedočká, naopak, to si nedovolí nikdo.
Snad se tak chováme, protože o lidském těle máme ze základní školy alespoň nějakou představu (na rozdíl od lidí dřívějších dob, kteří lékaře také odsouvali stranou). A dům si také umíme představit. Co je assembler nebo kompilátor však ví málokdo.
Zkrátka, co je moc, to je moc. Když o něčem nevíme vůbec nic a přitom to potřebujeme, když do věci nemůžeme ani fušovat, naše hrdost trpí. Proto jsme hned úvodem skočili o tisíce let zpět k šamanovi. Člověk počítačů, podobně jako šaman, vládne pouhým slovem, bez přímé souvislosti, nad věcmi. Počítačový jazyk, kterým je ovládána spousta věcí naší denní potřeby, nijak přímo nesouvisí s těmi tranzistory a drátky uvnitř. Programátor jen vystihl věcnou podstatu problému. Jeho práce spočívá vlastně v tom, říci stroji, co vlastně člověk chce. Stroje totiž dělají jen to, co po nich člověk chce. Potíž je, že člověk to, co vlastně chce, dost často neví.
Počítač je jen důmyslná mašina
Podobně jako myslím, že kmenový šaman prostě dovedl vystihnout podstatu problému člověka a říkal mu, co chtěl slyšet, ale vlastně nechtěl. Podobně dopadá většinou setkání programátora či informatika s běžným uživatelem. Ten před strojem zdánlivě tvrdí, že chce, aby věc fungovala. Ale ve skutečnosti chce spíš, aby na něj nějaká ikonka barevně blikala, „jak to měl před tím“.
Nezdravý přístup má tedy ke stroji běžný uživatel, který ho chápe jako živou věc, bere jej jako partnera. Konečně, počítačem dnes téměř nikdo nepočítá, ale nejčastěji si na něm prohlíží fotografie od příbuzných a přátel nebo jeho prostřednictvím sděluje celému světu, jak se dnes vyspal. Programátor nám vlastně připomíná nepříjemnou pravdu: na vašem stole nesedí živý tvor, ale věc, která dělá jen to, co jí přikážete. U počítače vždy mluvíte tak trochu sám se sebou.
Někdy v 15. století dělali naši předkové velkou chybu, když se na lékaře dívali jako na podivína. Mohli si ušetřit kdejaké černé boule za ušima a podobné věci. A my dnes ve většině chybujeme podobně, začneme-li zoufale mávat rukama, když se nám někdo od počítačů pokouší něco vysvětlit. Kořenem je ten věkovitý zlozvyk: „když něčemu vůbec nerozumím, tak je to asi pěkná blbost, kterou vůbec nepotřebuji“.
V jednoduchosti je síla
Svět programování přitom přináší spoustu poučení, a proto je velmi přínosný i pro běžný život. Třeba: jeden program by měl dělat jen jednu věc a dělat ji dobře. Přelož si: jeden příkaz, prosba či přání by měly mít jen jeden cíl, není dobré přát si dvě věci najednou. Nebo programátorská zásada Keep it stupid simple – udržuj věc až hloupě jednoduchou. Tedy přeloženo, nechytej vrabce na střeše, využij maximálně toho, co už víš, že funguje. Možná skoro jako Pavlovo „Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.“
Závěrem bych rád vzkázal všem „počítačníkům“, aby si tu podivínskou nálepku nenechali vnutit – zhusta to bývá tak, že když člověku dlouho říkají, jaký je, přijme to za své a je na to časem i hrdý. A zbytku čtenářů, aby si něco z těch počítačových věcí dali trpělivě vysvětlit. Znalost počítačů je nakonec dobrá cesta, jak od nich být svobodný. Protože, ve své podstatě dělají jen to, co jim přikážeme, a jsou tak jen zrcadlem přání, která máme někde hluboko v duši. EOF
Tomáš Pavelka