Český bratr 2/2013.

Synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml (1953) strávil deset dní na Kubě. Oficiálně navštívil „ostrov svobody“ jako turista. Na trase dlouhé dva tisíce kilometrů se setkal s mnoha zajímavými lidmi a navštívil řadu sborů několika denominací.

Proč jste se vydal zrovna na Kubu?
Celou dobu, co jsem v úřadě, se účastním práce komise pro Kubu, která v církvi existuje a v poslední době ve spolupráci s organizací Člověk v tísni pořádá Dny pro Kubu. Konají se vždy v březnu, k výročí velkého zatýkání v souvislosti s projektem Varela, což je podobná petiční akce jako byla u nás Charta 77 (viz ČB 5/2011, 4/2012). V březnu 2002 bylo zatčeno 75 hlavních autorů, signatářů a dalších předáků opozice, následně se začaly organizovat známé pochody na podporu Damas de Blanco – dam v bílém (jde o ženy, jejichž muži, bratři a příbuzní skončili na řadu let ve vězení). V Čechách se akcí účastní také organizace Pontes. S nimi naše komise rovněž spolupracuje. V rámci komise jsme dělali sbírky v naší církvi, v Ekumenické radě církví, organizovali happeningy, dny pro Kubu v různých městech republiky, výstavy, diskusní programy apod. Brzy se ukázalo, že by na Kubu bylo dobré i zajet.

Jakou přípravu taková cesta vyžaduje?
V komisi pro Kubu jsou i lidé z občanského sdružení Pontes, které se cíleně zajímá o lidská práva na Kubě, i z Člověka v tísni. Z obou stran přicházela spousta dobrých praktických rad. Letos v červenci byly na Kubě jako určitý předvoj dvě dívky. Měly právo si vybrat trasu, navštívit nějaký region a několik adres a doporučení z dřívějška. V plánu byla samozřejmě i návštěva Havany. Kamkoli dívky přijely, vyhledaly tamní církev, nějaký sbor. Některé adresy měly, některé si takto našly. Pokud o rozhovor s nimi byl zájem, prohlédly si sbor, vyslechly, co potřebují, a také tam zanechaly nějakou pomoc. Popisovaly nám, jak sbor našly, jak vypadá, co by tam lidé potřebovali. Na základě jejich přípravné cesty jsme pak přichystali naši trasu. Už jsme měli tipy, kam jet a co by tam bylo potřeba. Setkali jsme se také s bývalým velvyslancem na Kubě, který nám dal užitečné rady do života, například jak se na Kubě chovat a jak na sebe moc neupozorňovat, protože Česko je pro Kubu nepřátelský režim. Cenné byly tipy hygienické a zdravotní. Vyjeli jsme na turistickou kartu, protože žádat oficiální vízum by bylo příliš nápadné, pokud by nám to vycestování rovnou znemožnilo.

Nám dříve narozeným to hned evokuje devizové přísliby a celní prohlášení při cestách do ciziny. Jak vypadá pasová a celní kontrola při vstupu na socialistickou Kubu?
To se mi také brzy začalo vybavovat. Už v letadle nám hlásili, jak se máme chovat, že Kubánci musejí vyplnit nějakou kartičku, vyslechli jsme informace, co nesmíme dovézt, a podobně. Na to už zvyklí nejsme. Hned jsem si vzpomněl na celní prohlášení při někdejších cestách do NDR – hodinky jsem vyvezl, hodinky jsem přivezl. Na letišti v Havaně proběhla vstupní kontrola, ta však byla dost podobná jako v Británii nebo ve Spojených státech, i když rozhovor nebyl příliš možný, neb já neuměl španělsky a úřednice ani moc hovořit nepotřebovala. Jen zavelela dívat se do kamery, pak kontrolovala znaky na fotce v pase. Jestli ten počítač má někam zapojený, to se zjistit nedá, ale vypadá to světově. Úřednice dělala, že fotku kontroluje. Pak byla kontrola jakýmisi zdravotními sestrami, ty kontrolovaly ale jen Kubánce, cizince ne. Potom přišla ještě kontrola celní. My jsme vezli laptop s operačním systémem ve španělštině, já jsem měl v kufru acylpyriny a zubní pasty a další věci, na desetidenní cestu několikanásobně víc než pro osobní potřebu, ale nikdo v tom nehrabal, vlastně se nedělo nic zvláštního. Vše proběhlo hladce. Čekal jsem přísnější postup.

Před časem jsme psali v Českém bratru o setkáních s ředitelem bohosloveckého semináře Franceskem Marrerem a s farářem Danielem Izquierdem, kteří byli hosty naší církve. Setkal jste se s nimi? Jak se jim daří?
U Daniela, někdejšího moderátora a faráře Presbyterní a reformované církve na Kubě (PRCK),  jsme byli asi dvakrát nebo třikrát, žije nedaleko Havany. Navštívili jsme jeho sbor, vedli hovory o tom, co je a co není možné v rámci režimu na Kubě, co by potřebovali a podobně. Potvrzoval, že se brzo má stěhovat na sbor do Havany. Za Franceskem jsme jeli do Matanzasu, kde je teologický církevní seminář. Setkali jsme se pracovně a byli jsme i u něho doma.

Bude pokračovat spolupráce?
Myslím, že ano. Oni si to přejí a vlastně to také očekávají. Nejen lidé z církve, ale Kubánci obecně. Mají dojem, že by se vztahy mezi Kubánci a Čechy měly vrátit na úroveň z dob socialismu. Řada Kubánců tu studovala a umí česky. A teď sem jezdit nemohou. Církve jsou tu proto, aby vytvářely vztahy a partnerství, takže zde je dobrá platforma v rovině čistě lidské. Navíc právě církevní spolupráce je vhodná k tomu, aby utlačovaní našli zastání, aby se křesťané spojili k modlitbám za vězněné. A hledala způsob, jak pomáhat různým – především mimohavanským – sborům a církvím.

Co bylo nejčastějším tématem hovoru?
Zajímá je cesta ze socialismu a řešení problémů, které je na takové cestě čekají. Nás chápou jako ty, kdo jsou dál. Na to jsme narazili i v jejich ekumenické radě: řekněte nám, na co si máme dát pozor, s čím jste zápasili po roce 1989, čeho se máme vyvarovat. Nadšení z revoluce je tam evidentně pryč. Neměl jsem dojem, že tam vládne kdovíjaké horování pro revoluci. Každý tam má tolik starostí, aby se uživil, aby v rámci režimu proklouzl, že ho již nějaké nefunkční ideje nezajímají. Sami říkají, že se režim mění. Cítí, že komunistická vesta jim je těsná, že něco bude muset být jinak. Že postupně dojdou k něčemu, co by mohlo vypadat jako autoritářská demokracie, jak ji třeba vidíme dnes v Číně. Jestli to tak bude a kdy, to nikdo neví. Od nás tak jako tak chtějí slyšet zkušenosti.
Myslím, že bychom jim mohli být nápomocni i jako církev. Zpracovat, co bylo dobře, co špatně, na co jsme zapomněli, na co jsme rezignovali, jak jsme se nechali nalákat k určitému směřování. I když je pravda, že mnoho věcí je nepřenosných a odlišných. Už také proto, že v nedalekých Spojených státech žije kolem dvou milionů kubánských emigrantů. A jakmile režim povolí, dají se do pohybu i oni.

Které církve na Kubě působí a které sbory jste navštívili?
Navštívili jsme například baptisty a několik sborů PRCK, která je nám asi nejblíže. Předsedou kubánské ekumenické rady církví je právě kazatel této presbyterní církve. Navštívili jsme také církev s názvem Iglesia de Cristo a jiné další, spíše evangelikálního až charismatického ražení. Dozvěděli jsme se, že na Kubě je asi pětasedmdesát denominací. Necelá třicítka z nich je členem ekumenické rady, ostatní jsou nečlenské. Spektrum je tam mnohem širší než u nás, kde Ekumenickou radu církví tvoří jedenáct církví. Patrný je velký vliv amerických misionářů z dob, kdy byly vztahy s Amerikou lepší. Tehdy přijel misionář, založil církev, vybudoval modlitebnu a od té doby sbor žije a jen mírně expanduje do okolí. Často jsou to spíše lokální církve, kde se kazatelská, ale i církevně-představitelská služba předává v rodové linii. Společenství církví je mnohem pestřejší v názvech či symbolech. Některé sbory jsou však velmi chudé, zvlášť na venkově, bohatší jsou ty podporované z Ameriky.

Navštěvovali jste vesnice a sbory často náhodně. Je to na kubánském venkově nebezpečné, když všichni vidí, že za pastorem přijela návštěva z Evropy?
Neměl jsem ten dojem. Nesetkali jsme se s nějakou nedůvěrou. O tom, že jsme Češi, se lidé dozvěděli většinou až zpětně. Že jsme cizinci, to bylo patrné hned, už jen třeba podle auta z půjčovny, které mělo poznávací značku jiné barvy než auta místních. Takže bylo jasné, že jsme turisti a cizinci. Hned reagovali – á, Checoslovaquia! Že jsme rozděleni na Česko a Slovensko, to většinou neregistrovali. Spíš vzpomínali na starý dobrý socialistický internacionalismus. Z této historické zkušenosti se dá pořád žít. Češi jsou lidmi přijímáni jako přátelé. Takže jsme byli většinou mile přivítáni, popovídali jsme, vyměnili si kontakty, někdy i e-mailové adresy, protože aspoň někam na kubánský venkov už dorazil internet. Samozřejmě očekávají, že Čech má peníze a že jim pomůže. Kubánci jsou hodně chudí a potřebují jakoukoliv pomoc. A budou ji potřebovat ještě pěknou řádku let. Proto jsou za každou „flešku“, pár prázdných cédéček či mýdlo, základní léky, knihy ve španělštině nebo výtvarné potřeby pro děti velice vděční.

Pomáhají obyvatelům Kuby útraty turistů z ciziny?
Matoucí jsou turistické komplexy a všelijaké pobřežní rezorty. V nich je všechno jako v Chorvatsku nebo na takovém průměrném Západě, luxusní hotely a vše potřebné. Normální Kubánec se tam ale nedostane, leda když tam pracuje. Takže kdyby člověk přijel na Kubu s cestovní kanceláří, může mít dojem, že je na Kubě všechno v pořádku. Peníze, které tam turista utratí, ale k rozvoji společnosti a k zlepšení života normálních Kubánců nepřispívají, to spotřebuje sám režim, nejvýš možná poslouží dalšímu rozvoji turistiky. Takže turista, který přiveze peníze, si ani neuvědomí, že podpořil pokřivený režim a nic víc. Na druhou stranu bez turistů by neměli práci ani ti, kdo v turistickém byznysu pracují.

Jak jste se protloukal jazykově?
To bylo šlechetně připraveno komisí pro Kubu. Jel jsem tam proto, že komise usoudila, že by bylo dobré, aby tam jel představitel církve. Jenže ten španělsky neřekne ani slovo. Takže komise řekla – pojede tlumočnice. Organizace Pontes doporučila Annu Kárníkovou, mladou ženu, která už na Kubě byla v roce 2010 a mluví dobře španělsky. Ona vše dojednávala – od půjčení auta až po kontakt s domorodci. Anglicky sice občas někdo umí, ale v důležitých věcech se na to nedá spolehnout. Jednou jsme se zeptali na cestu policisty – a to hned bylo: kohopak tam hledáte a pročpak tam jedete? Tak jsme viděli, že tudy cesta asi nepovede. Hledali jsme zrovna nějaké salesiány, tak proč na ně i na sebe upozorňovat, raději jsme mizeli. Z toho důvodu je dobré umět řeč národa, pak i hledání cesty je méně nápadné, i když i při tom je třeba obezřetnosti.

Doporučil byste čtenářům Českého bratra cestu na Kubu?
Podle mě je dobrým kompromisem jet na Kubu, zaplatit si dovolenou na krásné pláži u průzračného a teplého moře, ale na dva až tři dny vyjet z luxusního hotelu za normálními Kubánci. Půjčit si auto a vyjet do vesnic, navštívit kostel, sbor, dát se s někým do řeči, prostřednictvím faráře zanechat nějakou pomoc. To by bylo přínosné a vlastně správné. Aby se člověk zbavil pocitu, že si užíval jen jejich nádhery a dál nic. Existují i kontakty na konkrétní lidi na Kubě, kteří by pomoc rozdělili dále. Bylo by také výborné, kdyby někdo ze studentů teologie vládl španělštinou a mohl být v této oblasti nápomocen. Určitě by nebyl problém zorganizovat i nějakou stáž nebo něco podobného.
Kuba si zaslouží pozornost – a  větší, než že jsou tam dobré doutníky, rum a že to je krásná země. Je třeba mít na paměti, že na Kubě vládne nedemokratický režim, který své občany utiskuje a poškozuje. Proto je třeba se setkávat s jinými obyvateli než jen s těmi prověřenými. Ovšem to nezjistíte hned. Proto i turista musí být obezřetný.
Dovolená na Kubě nevyjde nijak levně (možná 30 až 40 tisíc Kč včetně letenky, to přesně nevím, protože naše cesta byla podpořena grantem ministerstva zahraničních věcí), ale přínosné je až to, když se člověk takříkajíc utrhne z oficiálního programu a pokusí se někomu konkrétnímu prospět.

Je možné cestovat i soukromě?
Nejhezčí by byla cesta na Kubu s vlastním programem. Není vůbec nutné se vázat na služby cestovních kanceláří. Lze cestovat vypůjčeným autem a bydlet v soukromí, které většinou poskytuje slušný standard. Tak se život na Kubě pozná mnohem lépe. Samozřejmě je třeba jisté obezřetnosti. Ale s ohledem na stále dobrý zvuk „Čekoslovakie“ se dá dobře putovat. Na internetu lze najít celou řadu dobrých rad a doporučení. Poslední zkušenosti totiž ukazují, že i v hotelových komplexech nejsou služby takové, jaké turista čeká a jaké si zaplatil. Úplatky, aby si personál hosta vůbec všiml, jsou dnes běžným doplňkem tamních státních služeb. I to je důsledek chudoby, ztráty iluzí a vyblednutí revolučních ideálů. Lidé už  sami usilují o vylepšení svého standardu, jak to jde, a stát se tím nezabývá. Jak se tam říká: My předstíráme, že pracujeme, a stát předstírá, že nás platí.

Co by měl takový zájemce o cestu udělat?
Kdyby někdo ze čtenářů Českého bratra chtěl strávit dovolenou na Kubě, nechť se spojí s komisí pro Kubu při synodní radě (třeba prostřednictvím Českého bratra). Dostane se mu odborné pomoci a rad, s nimiž jako s užitečnou výbavou může vycestovat, užít si nádhernou dovolenou s plážemi, mořem, potápěním a ještě být užitečný. Vyrazit do terénu, vzít s sebou nějaké finance, technické drobnosti, hygienické zboží, léky, a předat potřebným. To si bratři a sestry na Kubě určitě zaslouží. Naši solidaritu potřebují, zvlášť nyní, kdy se asi leccos bude měnit, když je jejich venezuelský zastánce těžce nemocen a nikdo netuší, zda ropa poteče i dále.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 2/2013.

Tabita Landová (1978) vystudovala obor „evangelická teologie“ na Evangelické teologické fakultě UK, kde též absolvovala doktorské studium. Po ročním vikariátu ve sboru ČCE v Nymburce působila čtyři roky jako farářka ČCE v Liberci. V roce 2010 odešla na mateřskou dovolenou a s manželem se přestěhovali do Prahy, kde se stala členkou jarovského sboru. Má dvouletého syna Theodora. V současné době pracuje jako vědecká pracovnice na ETF UK a dokončuje knížku o liturgickém životě staré Jednoty bratrské.

Zabýváš se liturgickým životem Jednoty bratrské. Co tě k tomu tématu přivedlo?
Byla to především debata o liturgické podobě bohoslužeb, která v naší církvi probíhá již zhruba deset let. Reakce na setkání s jinakostí v oblasti liturgie jsou přitom různorodé. Zatímco někteří faráři a věřící je přijímají jako inspiraci k zamyšlení nad vlastní podobou bohoslužeb a k určitým změnám, jiní je vnímají spíše jako ohrožení vlastní identity. Ty obavy do určité míry chápu, protože účastník bohoslužby potřebuje mít stálé, opakující se formy. Ty mu umožňují, aby se v dění orientoval a rozuměl mu.

Jak se ty sama stavíš k liturgickým inovacím?
Domnívám se, že reflexe liturgické podoby bohoslužeb je velmi potřebná. Je třeba promýšlet, co při bohoslužbách děláme, jaký to má význam a jestli to nelze udělat lépe, srozumitelněji, názorněji. Je důležité vědět, že bohoslužby mají nějakou strukturu a že každý jejich prvek (od písní a modliteb přes čtení až po jednotlivé části večeře Páně) má v té struktuře svou funkci. Když něco v té struktuře změníme či přehodíme, může se posunout i význam jejich jednotlivých částí. Proto by liturgické inovace měly být prováděny s pečlivým rozvážením všech okolností a důsledků a samozřejmě v rozhovoru se staršovstvem a sborem.

Jak ses od těchto současných otázek dostala až k bratrské liturgii v 16. století?
K pochopení současné podoby bohoslužeb je důležité znát jejich dějiny a tradici. ČCE se hlásí – vedle konfese reformované, luterské a české – také k bratrskému vyznání. Jaký vůbec byl bohoslužebný život Jednoty bratrské, se však moc neví. Dosud panovaly spíše mlhavé představy, že velmi jednoduchý a prostý, podobně jako v případě radikálních husitů, táborů. Více se jím teologové nezabývali. Ve mně to neprobádané pole probudilo zvědavost, a tak jsem se pustila do projektu, ve kterém se pokouším liturgický život staré Jednoty zrekonstruovat.

Z čeho při tom vycházíš?
Východiskem jsou pro mě především staré tisky bratrských agend z 16. a počátku 17. století. Nejvýznamnějším dílem mezi nimi, díky své hloubce i šíři záběru, je spis Zprávy kněžské od vynikajícího bratrského teologa Lukáše Pražského († 1528). Obsahuje teologické pojednání k sedmi svátostem, které Jednota v té době ještě držela, a příslušné liturgické formuláře. Také samozřejmě přihlížím k dalším spisům z té doby, kancionálům, rejstříkům písní a perikop, překladům Písma, postilám a církevním řádům.

Dají se v pojetí liturgie v Jednotě bratrské vysledovat určitá odlišná období? Pokud ano, mohla bys je stručně charakterizovat?
Ano, bohoslužby v Jednotě bratrské měnily v průběhu 15. až 17. století svou tvář. V počátcích byly bohoslužby a svátosti hodně improvizované, neměly jednu pevně danou formu.
Na počátku 16. století došlo k zásadní liturgické reformě, kterou inicioval již zmíněný Lukáš Pražský. Sjednotil dosud roztříštěné formy a vydal sjednocené liturgické pořádky tiskem. Zavedl také užívání starocírkevních perikop jako základu kázání v průběhu celého církevního roku, svěcení svátků (včetně svátků některých svatých!) a dodržování postů. Proti jeho reformám se někteří členové Jednoty bouřili, protože se podobaly římskokatolickým zvyklostem. Lukáš je naopak hájil tím, že není nutné odmítat všechno římské, pokud je to v dobrém souladu s Písmem.

Byli teologové Jednoty bratrské v kontaktu se zahraničím? Je možno určit vlivy, které jejich myšlení formovaly?
Ano, po smrti Lukáše Pražského se Jednota bratrská otevřela vlivům luterství a více než dvě desetiletí z něho výrazně čerpala. Vydávala překlady Lutherových spisů, opustila učení o sedmi svátostech, přestala provádět překřtívání nově přistupujících členů. Ve druhé polovině 16. století se více orientovala na reformovanou teologii, která jí byla blízká svým pojetím svátostí a důrazem na kázeň. Stopy kalvinismu lze objevit také v bratrských agendách té doby. V posledních dvou desetiletích před Bílou horou pak došlo ke sblížení s domácími utrakvisty, z jejichž Agendy české Jednota přebírala dokonce celé pasáže.

Co se stalo s liturgickým dědictvím Jednoty bratrské po Bílé hoře? Přežívala nějak u našich pobělohorských exulantů či u tajných nekatolíků 17. a 18. století na našem území?
Pobělohorští exulanti na liturgické dědictví Jednoty navázali jak v oblasti církevních řádů, tak v oblasti liturgických forem a písňového repertoáru. Komenský vydal roku 1632 v Lešně Řád církevní z roku 1616 a roku 1659 v Amsterodamu Kancionál, který navazoval na vydání bratrských kancionálů z let 1615 a 1618. Dále je známo, že velkou oblibu mezi exulanty a tajnými evangelíky v Čechách a na Moravě získal praktický návod ke konání domácích pobožností od bratrského biskupa Matouše Konečného Kazatel domovní z roku 1618. Zejména v případě tajných nekatolíků v našich zemích byly totiž domácnosti jediným prostorem k pěstování zbožnosti. Liturgické formy určené pro veřejná shromáždění v kostele pochopitelně ustoupily do pozadí.

Dají se ozvuky teologie i liturgické praxe Jednoty bratrské vysledovat u českých evangelíků i v době potoleranční?
Po tolerančním patentu Jednota bratrská sice nepatřila k tolerovaným konfesím, avšak jejími liturgickými formuláři se inspirovala Evangelická reformovaná církev v Čechách a na Moravě. Pro její potřeby byly roku 1869 vydány bratrské agendy k večeři Páně, křtu a sňatku z roku 1612. Upravený text bratrského formuláře k večeři Páně byl dokonce otištěn v rámci reformované agendy z roku 1881 jako jedna ze dvou variant bohoslužebného pořádku.

A jak je tomu s dědictvím Jednoty bratrské u dnešních evangelíků?
Bratrská tradice se asi nejvíce promítla do našeho Evangelického zpěvníku. Nalezneme v něm velké množství krásných, ale i náročných písní od Lukáše Pražského, Jana Blahoslava, Jana Augusty, Jana Amose Komenského a dalších autorů. Ve skládání písní a vydávání kancionálů byli bratří mistry. Ale i v oblasti liturgických pořádků lze najít stopy bratrské tradice. Kdybychom si před sebe vzali dnešní Agendu ČCE z let 1983 a 1988 a důkladně prozkoumali její texty, zjistili bychom, že některé formulace (například při večeři Páně nebo při konfirmaci) také vycházejí ze starých bratrských formulářů. Někteří autoři Agendy, předně prof. Josef Smolík, je znali a inspirovali se jimi.

Může být poznání liturgického života Jednoty bratrské inspirativní i pro dnešní Českobratrskou církev evangelickou?
Domnívám se, že ano, a to hned v několika ohledech. Jednota bratrská do hloubky promýšlela svou bohoslužbu a slavení svátostí a dbala o odpovídající liturgické formuláře. Ačkoli si vážila vlastní tradice, dokázala být sebekritická a ekumenicky otevřená vůči tradicím jiných církví. Poměrně překvapivé také je, jak pečlivě Jednota dbala o vnější aspekty bohoslužby a vysluhování svátostí. Promýšlela smysl vnějších úkonů, jako bylo například lámání chleba při recitaci slov ustanovení, postoj věřících při přijímání anebo vzkládání rukou při ordinaci a konfirmaci. To jsou věci, které nám někdy unikají, protože se primárně soustředíme na verbální složku bohoslužeb. Avšak také bohoslužebný prostor, předměty, symboly a pohyby při liturgii silně ovlivňují naše vnímání a my je nějakým způsobem interpretujeme. To by měli tvůrci bohoslužby vědět a pracovat s tím.
Současně však Jednota nikdy neztratila ze zřetele skutečnost, že všechny liturgické úkony, kázání i vysluhování svátostí, mají jen „služebnou“ povahu. Jsou to nástroje, které slouží našemu spasení. O ně se však zasloužil Kristus. Jeho smrt na kříži a vzkříšení jsou pro naše spasení tou jedinou „podstatnou věcí“. Proto máme mít na paměti, čemu naše bohoslužby a další obřady vlastně slouží.

Ptal se Jan Šulc (převzato z časopisu jarovského sboru Kočka)