Kolik dlužím své církvi?

Český bratr 2/2013.

K odluce církví od státu.

Odluka církví od státu je dobrá věc. Škoda, že jsme na ni museli tak dlouho čekat. Zajímalo by mě, kdy a jakým způsobem by k ní bylo došlo, nebýt komunistického puče v roce 1948. Snad by to církevní historikové dokázali zpětně odhadnout, pomohlo by nám to i ve střízlivém pohledu na naši ČCE, na její přítomnost i budoucnost.

Po finanční stránce jde o to, že musíme postupně přejít na samofinancování, neboli naučit se žít „za svoje“. Hodně budeme v příštích letech diskutovat o tom, jak z celocírkevních prostředků podporovat chudé, případně očividně (nebo jen zdánlivě) skomírající sbory – a také sbory nově vznikající. Některé velké a majetné sbory už dnes přispívají sborům, které nejsou, snad jen dočasně, schopné zaplatit povinný příspěvek do personálního fondu. Jak se bude tento příspěvek zvyšovat, je ovšem – realisticky uvažováno – nutno počítat s tím, že se bude muset řada sborů sloučit, protože kazatelských míst ubude.

Má-li být – v dohledné budoucnosti – každý sbor finančně soběstačný, musí se podstatně zvýšit obětavost členů, civilně řečeno platební morálka salárníků. Kolik máme po svých členech chtít? Ve starém Izraeli platila povinnost desátků, kterou převzaly i některé současné církve. U nás žádné povinné členské příspěvky nejsou, pro neplacení saláru nikoho nevylučujeme. Uvažuje se ale o tom, jakou částkou by měl řádný evangelík minimálně přispívat. Ta částka by měla být úměrná jeho příjmu a mělo by být morální povinností ji dodržovat. Mluví se o pěti procentech z příjmu.

Není ovšem pět procent jako pět procent! Pro manželský pár, který je bezdětný nebo má odrostlé děti, navíc bydlí ve vlastním a těší se dobrému zdraví, je to „norma“ snadno splnitelná, dáváme z nadbytku. Docela jinak jsou na tom rodiče čtyř dorůstajících dětí s průměrnými nebo podprůměrnými příjmy, kteří bydlí v nájmu, anebo ten, kdo žije sám a platí nájemné z jednoho důchodu. Snadno si domyslíme i jiné případy, kdy těch pět procent je opravdu problém, i když ještě nejde o ten pověstný vdovský čtyrák z evangelia.
V některých sborech je – pro povzbuzení štědrosti – zvykem zveřejňovat seznam členů, přičemž u každého je uvedena částka, kterou za poslední období, obyčejně za rok, sboru přispěl. Je to bezpochyby účinný psychologický bič na skrblíky, a zároveň jakési pohlazení pro ty štědré.

Jsem proti. Jednak by mělo platit biblické „Nechť neví levice, co činí pravice“ – jednak se můžeme snadno dopustit zraňujícího zahanbení někoho, pro koho i stokoruna jsou peníze!
Na druhé straně myslím, že uveřejnění takového seznamu je dobrá věc – pokud jsou v něm vynechána jména. Každý člen pozná, který řádek seznamu je jeho (pokud to nepozná, sborový pokladník mu to ochotně sdělí), a může si srovnat svou štědrost se štědrostí ostatních. Může si dát tyto informace do souvislosti s povinným příspěvkem sboru do personálního fondu a s dalšími výdaji (režie, energie, příspěvky na charitu atd. – to vše by mělo být na nástěnce také přehledně uvedeno). Může se zamyslet nad tím, jak upraví svůj rozpočet v budoucnosti, až od něho bude další existence sboru vyžadovat podstatně více než v době současné.

Věřím, že je mnoho evangelíků, které dosavadní stav, kdy faráři byli placeni státem, demoralizoval. Situace odluky, kdy sbor je a stále více bude „náš podnik“, pozoruhodně povzbudí jejich aktivitu – možná budeme i překvapeni.

Pavel Říčan, www.pavelrican.cz

Kdysi Rain Man a dnes moderní diagnóza?

Český bratr 2/2013.

Rozhovor o autismu.

K rozhovoru s paní Perchtou Kazi Pátou jsme si sedly na zem. Kolem nás líně lezla želva, paní Pátá balila výrobky pro charitativní bazar a přitom se živě rozpovídala nejen o autismu a své nadaci Autismo MiMundo.


Máte tři děti, z nichž nejmladší má autismus. Co pro vás bylo v nejbližších týdnech po stanovení diagnózy nejtěžší?
Jednoznačně odchod manžela a otce mých dětí. Nebyla to diagnóza sama ani reakce okolí, ale to, že jsem zůstala prakticky na vše sama – bez partnerovy opory i bez financí.

Měl váš muž pocit, že nějakým způsobem selhal?
Nevím, on prostě dlouhodobě zastával názor, že postižené dítě bere zdravým sourozencům to, co potřebují, že narušuje jejich vývoj. Když se takové dítě narodilo jemu, byl to z jeho strany logický a pragmatický krok. Já sama jsem pocity selhání a chyby vůbec nepociťovala…

Dnes působíte velmi vyrovnaně, jak vnímáte reakce okolí? Setkáváte se s nepochopením či odmítnutím?
S tím nemám problém. Možná je to dáno mou povahou, ale zjistila jsem, že opravdu není důležité, co si o vás nebo vašem dítěti ostatní myslí. Samozřejmě se někdy snažím předejít konfliktním okamžikům na veřejnosti a Matýskovu situaci aspoň naznačím, ale ne vždy je na to čas a lidé to pochopí. Vím, že některým rodičům se stává, že lidé považují jejich dítě za nevychované či rozmazlené, ale já například vidím svou prioritu ve spokojenosti a zdravém vývoji mého syna. Tomu se snažím podřídit naše společné návštěvy restaurace a obchodů.

Můžete uvést nějaký příklad?
Jednou jsme třeba byli v restauraci, kde se Matyáš rozhodl jíst pod stolem. Panu číšníkovi se to moc nezamlouvalo, zprvu nás nechtěl ani obsloužit. Nakonec celou situaci pochopil a zvládli jsme ji všichni poměrně elegantně. Vyžaduje to ovšem trochu neodbytnosti. Někdy chtěl Matyáš zase přílohu na zvláštním talíři, jinak by to prostě nesnědl. Snažím se mu co nejlépe pomoci tak, aby mohl v tom našem světě fungovat.

Kde jste se naopak setkala s pozitivním přístupem, s něčím, co vás povzbudilo?
Určitě u Matýska ve školce. Když tam začal chodit, seznámila jsem rodiče s jeho diagnózou, nastínila jsem specifika a zvláštní potřeby, které Matyáš má. Bylo pro mne velice těžké postavit se před rodiče zdravých dětí a vykládat, že můj syn je jiný. Dolehla na mne ta samota, uvědomila jsem si bolest, opuštěnost. Přišlo mi jako bych žebrala… Ti rodiče se však zachovali úplně bezvadně.

Podpořili vás ve vaší snaze integrovat Matyáše do běžné školky?
Naprosto! Všichni chtěli pomoct, vysvětlovali dětem, ptali se mě ve školce, děti se o něj staraly. Rodiče si opravdu dali práci jim celou situaci vysvětlit. Děti pak Matýska braly mezi sebe – a dnes ve škole je to vlastně stejné. Často ho podporují, říkají mu: „Jsi dobrej, dneska jsi hrál výborně!“ A přitom jsem si všimla, že mezi sebou se tak nechválí.

Takže integrace mu vlastně pomohla i přesto, že v období školky ještě vůbec nemluvil.
Ano, myslím si, že integrace je výborná věc pro všechny zúčastněné, nejen pro děti s postižením. V dnešní době se tolik hraje na materialismus, kdo má čeho víc, kdo dražší boty, a tady najednou děti vidí zranitelnost, vidí člověka, který potřebuje pomoc. Až se bojím, aby mi ho moc nerozmazlily.

Myslíte tím, že v nich Matyášova slabost vyvolává solidaritu?
Vzájemná pomoc určitě děti solidaritě učí. Myslím, že je to podobné jako s náboženstvím, které učí člověka jakési mravní odpovědnosti. Někteří rodiče jsou materiálně založení, hodně pracují a není moc prostor přemýšlet o duchovních hodnotách, ať je vnímáme v jakémkoliv smyslu. Spolužák, který potřebuje pomoc, pro děti může být novou zkušeností mezilidských vztahů. Někdy mi to připadá jako z pohádky Dařbuján a Pandrhola – ti, kteří žijí především pro materiální hodnoty, mají tendenci si všechno koupit – zaplatit třeba všechny doktory světa, aby dítě uzdravili. Až teprve později se dostávají ke zjištění, že svět funguje trochu jinak…

Jaké je vlastně dnes ve společnosti povědomí o autismu?
Myslím, že je u nás velmi dobré. Dřív lidé říkávali: „jo, to je ten Rain Man,“ a dneska: „jo, to je ta moderní diagnóza.“ Už při stanovení diagnózy jsem na internetu sháněla vše, co bylo dostupné. Většinu pomůcek a komunikačních materiálů jsem si pak vyráběla sama – dnes je ráda sdílím s matkami v podobné situaci.

Tím se dostáváme k vaší nadaci Autismo MiMundo, která pomáhá v zemích Latinské Ameriky. Jak jste se k ní dostala?
Přes internet! Jednou jsem hledala nějaké informace a seznámila se na webu s matkou z Mexika, která se ocitla v podobné situaci, když ji opustil partner. Uvědomila jsem si, že situace v Latinské Americe je opravdu zoufalá. Začala jsem shánět sponzory, a dnes pomáháme formou hmotných i finančních darů. Nacházím v tom hodně vnitřní radosti.

To je na vás vidět, pomáháte opravdu s vášní!
S Matýskem se přede mnou otevřel jiný svět. Svět, kde není podstatné, kolik věcí sama přijímám – přeju si, líbí se mi, koupím si –, ale naopak kolik dávám dál – pozornosti, radosti, naděje, pomoci. Mám totiž nějak odpozorováno, že čím více dám dál, tím více jsem sama obohacena.

Kde jste se tomuto postoji naučila?
Mým životním vzorem byl děda, ten byl vždycky ochoten pomoci druhým. Dával, ale sám odměnu neočekával. I když, já odměnu vlastně dostávám… Matýsek mě, a vlastně všechny kolem sebe, velmi obohacuje. Je to čistá, bezelstná duše. Před časem se mi stalo, že jsem v kuchyni připravovala dětem večeři a Matyáš mne najednou objal a povídá: „Maminko, já jsem tak rád, že jsem se ti mohl narodit. Víš, já jsem se strašně moc chtěl narodit v týhle rodině.“ Málem jsem upustila věci z ruky – to mi říká můj syn, který ještě před pár lety vůbec nemluvil! Pochopte, s takovým dítětem opravdu nemohu jinak než říct, že jsem velmi šťastná.

Pro některé rodiče postižených dětí to může znít trochu provokativně…
Ale já to tak skutečně vnímám, a dokonce vidím, že to ostatní často povzbuzuje a inspiruje. Proto tak ráda přijímám pozvání k přednáškám a podpoře neziskových organizací. Vždy mne těší, když mohu předat něco z toho, co jsem sama zažila. Možná je nějak geniálně shůry vymyšleno, že jsem do takové životní situace byla postavena právě já se svým temperamentem a přístupem k životu. Zdá se mi, že každému je dáno jen tolik, kolik unese.

To mi připadá velmi příhodné. Mnozí by na vašem místě možná propadli skepsi a vlastní bezmoci.
Díky Matýskově postižení jsem se potkala s tolika dobrými lidmi, kteří mě mnohokrát povzbudili a podpořili. Dnes mám zase radost, že mohu něco udělat já. Těší mne, když se druzí lidé snaží pomoci. Často se stane, že někam přijdu se svým příběhem a ten lidi vytrhne z běžných věcí – kanceláře, telefonu, starostí, co nového si koupí…  Moje situace tak přirozeně provokuje otázkou, jestli potřebujeme všechno to, čím se obklopujeme. Mnozí pak začnou sami kreativně vymýšlet, jak by se ještě dalo pomoct, a to mne opravdu fascinuje. Je úžasné, že jsme každý jiný a můžeme se zapojit tam, kde jsme, a tím, co umíme.

Dovětek:
Zdá se, že paní Pátá je mladá žena, která stojí nohama pevně na zemi. Občas taky mrkne směrem vzhůru, aby zkontrolovala směr a intenzitu větru – a tomu záhy podřídí své další kroky. Pro své okolí je andělským poslem, ale nikoliv andělem. Už jste snad někdy slyšeli, že by andělé kouřili?

Rozhovor připravila Adéla Muchová, PR koordinátorka střediska Diakonie ČCE v Praze-Stodůlkách.

Diakonie ČCE pomáhá lidem s autismem ve svých střediscích v Praze, Soběslavi, Vrchlabí, Merklíně, Čáslavi, Uherském Hradišti nebo Kloboukách u Brna a také ve svých speciálních školách. Všechny kontakty najdete na www.diakonie.cz.

Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj dítěte je kvůli tomuto handicapu narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Autismus doprovázejí specifické vzorce chování. Více na www.autismus.cz

Sursum corda – Zástupové Boží

Český bratr 2/2013.

„Mennyei seregek“ s podtitulem Psalmus 148 je divukrásná baladická píseň, v maďarském reformovaném zpěvníku patří k tzv. slavnostním prosbám. Zpracování žalmového textu do písňové formy provedl Bálint Balassa (také Balassi) zřejmě poté, co se seznámil s latinským přebásněním žalmu Felix sidera turba sedens domo, které po vzoru humanistických ód pořídil jeho současník, známý ženevský reformátor Theodore Beza. Píseň s původně čtrnácti slokami byla zařazena do rukopisné sbírky z roku 1589. Později byla vytištěna v různých privátních i církevních kancionálech 17. století, vydaných ve Vídni, Bardějově, Košicích, Levoči a na dalších místech Evropy, kde žilo a dodnes žije maďarské obyvatelstvo.

Neobyčejná poetika
Český překlad Jaromíra Plíška nám umožňuje proniknout do neobyčejné žalmové poetiky, okořeněné renesančním výrazivem východoevropské ražby. Slova 148. žalmu vybízejí nebe, zemi a všechno tvorstvo, aby oslavovalo Hospodina. Toto trojí rozdělení připomíná staroorientální obraz světa (nebe, země, podsvětí). Existuje zde analogie s Onomastikonem (dílem učení) egyptského mudrce Amenopenema, z čehož vyplývá, že Izraelité si osvojili některé motivy z egyptského mudrosloví, které pak využili ve službě k oslavě Hospodina. Přestože izraelský lid od samého počátku svého vzniku chtěl uctívat Boha jinak, než uctívali svá božstva pohané, nežil v nějaké hudební izolaci od Mezopotámie, Fénicie a Egypta.

Silný prožitek z Boží blízkosti
Když malý člověk vyzývá nebe, obydlené Božími posly, hvězdy a jiná tělesa, živly, pozemské tvory, aby chválily Hospodinovo jméno, dělá to proto, že člověk pociťuje velkou radost, která chce tryskat ven. Je to vzácný vědomý silný prožitek Boží blízkosti, jímž je člověk ujištěn, že Bůh udržuje všechen svět, že svůj lid vyzdvihuje z ponížení a propůjčuje mu moc. Takové ujištění je nesené nadějí, má eschatologický dosah (Zj 5,13) a stává se písní vítězství oslavující obnovu Božího stvoření v novém nebi a nové zemi (Zj 21,1). Vidina nebeských zástupů, jak ji uvádí první sloka písně, má také souvislost se slovy proroka Míkajáše, jenž měl tu čest vidět Boží slávu: „Viděl jsem Hospodina, sedícího na trůně. Všechen nebeský zástup stál před ním zprava i zleva.“ (1 Kr 22,19). Úvodní tři sloky české verze končí imperativy, které evokují nekonečně stoupající tendenci: „vždycky oslavujte“ – „Pána vyvyšujte“ – „chvalte vždycky více“. Boží chvála má znít odevšad. Přemítání či rozjímání o stabilní Boží věčnosti dávalo mnohým lidem sílu, aby překonali všelijaké hrůzy, posloužilo mnohým jako duševní lék v těžkých dobách. V závěrečné sloce je vyzván také Boží lid, aby naplňoval důležité poselství a předával je „s důstojností“ dál.

Hudební souvislosti
Píseň má se zpívat „nyugodt beszéd“, tedy klidným hlasem, narativně. Césury v české verzi nemusí plnit roli dýchacích znamének (byť v maďarštině tuto úlohu mají), ale mají posloužit k volnějšímu přednesu a drobnějšímu členění frází. Písni však prospěje, když se nádechy dělají po dvou frázích. Nápěv písně je starobylý, v neobvyklém lidovém modu, jakýsi lidový „tonus peregrinus“ („cizí tón“, což v gregoriánském chorálu je modus, který se odchyluje od regulérních tónů), v němž převládá durové zabarvení, ale v závěru překvapivě melodická linka moduluje k jinému tonálnímu centru. S podobnými melodicko-harmonickými modely se můžeme setkat také v některých moravských písních. Taková modulace má emoční náboj, vyjadřuje jakési pohnutí. „To když člověk slyší, má pocit, že letí kamsi do vesmíru,“ říká Jura Farský, člen brněnského husovického sboru a dlouholetý hráč na basu. Zpracování písně vychází z harmonizace, kterou si povaha nápěvu žádá, je však obohacená přeznívajícími tóny (personance), které přináší neobvyklé zvukové zabarvení, aby akcentovaly nebeskou dimenzi, dominující v písni.
Ladislav Moravetz

Balassa Bálint (1554–1594)byl renesanční básník a zakladatel moderní maďarské lyrické poezie. Byl polyglot, ovládal až osm jazyků, studoval v Německu a v Itálii. Psal nejen maďarsky, ale také slovensky, a dokonce i turecky. Měl vyspělou básnickou techniku, jeho hrdinské a náboženské básně patří k vrcholům renesanční lyriky. Prošel vojenským výcvikem, stal se oficírem. Žil hýřivý život, plný milostných afér. Bojoval proti Turkům, při obléhání Ostřihomu byl těžce zraněn, zasáhla jej rána z děla, která mu odtrhla obě nohy. Po třech dnech zemřel. Původně byl kalvinista, ale později konvertoval k římsko-katolické víře.

Pro děti: Biblický zvěřinec – Osel

Český bratr 2/2013.

Sanitka se špičatýma ušima.

Houkání se přibližuje. Auta stojící v zácpě se snaží uhnout stranou. Něco se stalo, potřebuje projet sanitka. Anežka s maminkou čekají na chodníku. Proč jsou některé sanitky žluté a některé bílé? Ptá se Anežka. Tahle byla žlutá.Většinou ty, co houkají, jsou žluté. Aby byly víc vidět.Kam jede? Mám strach, že se někomu něco stalo. Kdo ji zavolal?Anežka má jednu otázku za druhou.Jak to bylo, když nebyla auta? Jak to bylo, když nebyl telefon?A co když je člověk sám?Bohužel, někdy je člověk sám.

Tak jednoho nešťastníka kdysi dávno přepadli na cestě lupiči. Šel z Jeruzaléma do Jericha. Zbili ho, sebrali mu všechny věci a nechali ho ležet. Naštěstí šel někdo kolem. Ale nepomohl mu. Naštěstí šel někdo další. Ale taky mu nepomohl.Až ten třetí. Cizinec ze Samařska. Od toho už pomoc ani nečekal.Ale právě on zastavil. Nemůže tady toho člověka nechat ležet. Je tak sám a za chvíli by umřel.Přišel blíž, prohlédl zranění, ošetřil je olejem a vínem, obvázal. Ale to bylo málo, člověka je potřeba někam odvézt.Naštěstí měl ten cizinec s sebou zvíře. Osla nebo mezka, v Bibli kralické píšou, že to bylo hovado. A na tohle hovado zraněného naložil a odvezl do hospody, kde se o něj mohli postarat.Bylo to štěstí. Že se objevil člověk, že mu bylo líto druhého člověka, že byl ochotný pomoci. A bylo štěstí, že u toho byl i ten osel. Takový osel či hovado se někdy hodí a pomůže zachránit život.

Takže. Kdyby se král Lávra kromě oslích uší vyznačoval ochotou nést břemena druhých, měli bychom se od něho čemu učit.A Anežko, víš, že osel mluví ušima? Když je má svěšené, říká, že je unavený nebo ho prostě nebaví život. Jak měl asi postavené uši osel toho Samařana? (Můžeš to zkusit nakreslit.)

Pane Bože, děkujeme, že nás většinou někdo slyší, když potřebujeme pomoc. Ty nás slyšíš vždycky. Jsme rádi. Amen.

Osel v Bibli

Ve Středomoří je osel (či hovado nebo mezek) mnohde dosud nezbytným pomocníkem pro nošení nákladu. A v Bibli není osel vždycky jen „němá tvář“. Oslice starozákonního Bileáma dokonce promluvila, když Bileám dlouho nechápal, co mu Pán Bůh chce říct. (Numeri 22)

Kromě nošení břemen nosil osel i lidi, podobně jako později a jen ty bohatší nosil kůň. Osla osedlal například Abraham, když se vydával na horu Mórija se svým synem Izákem.Na oslici vjížděl do města král. Prorok Zacharjáš oznamuje příjezd spravedlivého krále na oslátku. Tak i Ježíš vjel do Jeruzaléma před velikonocemi na oslátku.Podle tradice měli osla Josef s Marií, když se šli dát zapsat do Betléma, a oslík byl pak i u Ježíšových jeslí, ale o tom se v Bibli nepíše.

Lenka Ridzoňová

Doporučujeme: (když už jsme u těch oslů…)Kniha Oslovi německých autorů Adelheid Dahimene a Heide Stollinger (Scientia, 2004). Osel a oslice už jsou spolu dlouho, už jsou si navzájem okoukaní. Tak se osel vypraví za jinou… Ale zjistí, že se nikde jinde necítí doma, žádné jiné zvíře k němu „nepasuje“. Milé a hezké nejen pro děti. Třeba tip na dárek ke svatbě.