Recenze

Pro Teofila: David Winter – ABC křesťanství

Český bratr 2/2013.

Co obnáší křesťanství?

Nikoli křesťanství, jehož obsah stručně shrnují encyklopedie náboženství, ale to, v němž člověk z křesťanské rodiny vyrůstá, a to, které na sebe člověk takříkajíc zvenčí bere spolu se křtem, i když to někdy zčásti zjistí až zpětně. Právě odpověď na takto položenou otázku se pokouší nabídnout knížka s mírně školometským titulem ABC křesťanství. Zadání to není snadné, protože křesťanství se od počátku vyznačuje pestrostí forem a rozmanitostí názorů. Autor, David Winter, má však jako bývalý ředitel redakce náboženského vysílání BBC ty nejlepší předpoklady k tomu, aby se takového úkolu  zhostil s úspěchem.  Na první pohled ABC křesťanství připomíná jednu z těch knih, které se nejprve prodávají za velké peníze a později jsou v nákupních centrech k mání za pakatel: křídový papír, bohatý obrazový doprovod, komponované dvoustrany, textu spíše méně nežli více. Ti, kteří mají odpor ke knihám zvaným obrazovky, by se však neměli dát odradit: barevnost doprovodu je v tomto případě především způsobem, jak dovolit též obrazu vypovídat o barevnosti křesťanských tradic. Na začátku každé dvojstrany nalezneme jakési základní postižení tématu.

V našem českém světě, v němž křesťanství dávno není součástí běžné kultury, je důležité, že výklad nepředpokládá žádné předběžné znalosti: je srozumitelný pro toho, kdo o tématu slyší poprvé, ale může zaujmout i křesťanského repetenta. Pojetí je velkoryse ekumenické a mimořádným úspěchem knihy je to, že tato „všekřesťanskost“ obvykle nepůsobí rozbředle: to, na čem se většina křesťanů shodne, lze snad nakonec přece jen nějak vyjádřit. Rejstřík témat se nevyhýbá ani otázkám složitým a sporným: „svatým“ válkám, štěpení církví a vzniku sekt, a v poslední části vztahu křesťanství k problémům dnešního světa – válce, chudobě, rasismu či životnímu prostředí.Po základním nástinu následuje mozaika problémů a situací, které se zvoleným tématem nějak souvisejí. Výmluvnější než dlouhý hovor o tom, kdo je a kdo není mučedník, je svědectví postav jako Dietrich Bonhoeffer či Maxmilián Kolbe. Jejich životní příběh to řekne lépe – a kdo to či ono jméno slyší prvně, má hned podnět k dalšímu čtení.

Sympatickým rysem výkladu je to, že dává zaznít i pochybám a bere vážně  „podvratné“ otázky: proč Bůh nedělá dobré věci, aniž bychom ho o to žádali? proč modlitba nemůže některé věci změnit? není to nakonec jen berlička neschopných? A co se mi líbí nejvíc, není na ně jen jedna vyčerpávající odpověď. Kniha podle mého soudu přesvědčivě ukazuje, že ke křesťanství patří též svobodný prostor, v němž se můžeme setkávat jako kropenatí bratři a sestry, a ještě se z toho těšit. Jak to vyslovuje ekumenické „krédo“ (s. 83): „V základních věcech – jednota. V nepodstatných věcech – svoboda. Ve všem pak – láska.“ Zvlášť šťastným dokladem této jednoty v rozmanitosti jsou klasické citáty biblických autorů, ale i neotřelé výroky významných postav dějin křesťanství. Za všechny bych uvedla jeden z oddílu Uctívání a bohoslužba: „Bible začíná stvořením a končí bohoslužbou. To je směr, kterým se máme ubírat. Člověk nalezne pokoj a smysl  života, když bude uctívat toho, který ho stvořil“ (Michael Marshall).

Shrnuto a podtrženo: ABC křesťanství je křesťanství ke cti a neprohloupí sbor, který si knihu pořídí do sborové knihovny. Je to pozvání pro každého, kdo chce do křesťanství lépe proniknout a přitom nepřijímat hotové, jednoznačné pravdy.

Šárka Grauová

WINTER, David. ABC křesťanství. Praha: Česká biblická společnost 2010. 128 s.ISBN: 978-80-87287-05-7

Recenze

Assländer, Grün: Time management jako duchovní úkol

Český bratr 2/2013.

Čas – máte čas?

Jak rozvrhnout čas, abych za den stihla všechno, co chci i musím? A proč je vlastně time management také duchovní a ne jen organizační úkol? Jak se vyrovnat se změnami, které jednotlivá období lidského života přinášejí také pro lidského ducha?
Autoři Anselm Grün (benediktin) a Friedrich Assländer (manažer a poradce firem) ukazují v knize Time management jako duchovní úkol, jak poznat své základní hodnoty a jak na nich postavit své zacházení s časem. Jak se naučit rozlišovat, co je podstatné a co vedlejší. Jak čas efektivně a zároveň moudře využít pro duchovní růst a spokojený život. Názvy kapitol jako Zvolnit tempo, Ora et labora a Praxe řízení sebe samého lákají ke čtení.

Po čtení sebekriticky přiznávám: Vlastně mám čas na to, na co jej mít chci. A problém neleží až tolik v podmínkách, ve kterých žiji. Jednotlivým činnostem věnuji čas podle důležitosti, kterou jim přikládám. A často je pro mě něco velmi, velmi důležité, ale v praxi dané činnosti (věci, člověku, modlitbě, Bohu), nevěnuji čas. Tak svým rozdělením času vlastně ukazuji, že pro mě to něco vlastně není důležité. Něco, co říkám, není v souladu s tím, co dělám. Večer jsem uštvaná a vlastně jsem za celý den nic moc neudělala. V jednom kuse pořád doháním něco, co jsem zameškala a vlastně je těch zameškaných věcí čím dál víc. Jak se to stalo, že se to tak stalo? A hlavně: co dělat, abych žila jinak, líp, v souladu s tím, co vím, že je dobré.

Máte-li to podobně a nechcete-li se nechat kolébat větami nemám čas a nemohu s tím nic dělat, zkuste realizovat něco z toho, co píší autoři knihy Time management. Přestože je to náročné čtení a těžká realizace, je obojí možné a nakonec uspokojivé. Čtení knihy zabere čas – získala jsem ale nečekaně čas na klidné přemýšlení, čas, který mi předtím dost scházel. A v tomto nalezeném čase jsem pak mohla v klidu přemýšlet a vyjít ze své víry a na ní postavit svůj time management. K užitku mému a mému okolí.

Kateřina Frühbauerová

ASSLÄNDER, Friedrich, GRÜN, Anselm. Time management jako duchovní úkol. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. 223 s.

 

 

Třináct

Bible kralická

Český bratr 1/2013.

Do letošního roku vstupujeme také jako do roku 400. výročí druhého vydání jednodílné Bible kralické. Chtěli bychom zde oslavit toto jubileum sérií článků z historie Kralické Bible.

V roce 1564 a znovu 1568 vyšel v bratrské tiskárně v Ivančicích překlad Nového zákona (NZ) od biskupa Jana Blahoslava, který zamýšlel přeložit také Starý zákon (SZ), ovšem tento záměr zmařila časná smrt. Na jeho dílo navázali jeho spolubratři. Jak se píše v Aktech Jednoty „roku 1577 začalo (na základě rozhodnutí Úzké rady) vykládání Bible v Evančicích“. Tato činnost byla v důsledku změn v autorském kolektivu přerušena a pokračovala až po přesunu tiskárny do Kralic. Prvních pět dílů, tj. SZ vydali kraličtí v letech 1579–1588. Základem 6. dílu (1594) se stal již zmiňovaný Blahoslavův překlad NZ, který byl poopraven a rozšířen o poznámkový aparát vlastní celé Kralické bibli. Tak se jakoby obloukem překladatelé vrátili k začátku bratrského překladu Písma a jeho revizí potvrdili zásadu, za kterou stál již Blahoslav. Totiž nebát se zasahovat v zájmu dosažení pravdivějšího obsahu do dřívějších redakcí toho kterého díla, ať by jeho autorem byla jakákoliv autorita.

Bratrské překladatele vedla k práci potřeba celého jejich církevního společenství mít co nejvěrnější biblický text, neboť právě o něj opírali členové Jednoty svůj duchovní život. Autoři si byli vědomi toho, že překlad nenahradí výklad zprostředkovávaný duchovním. Právě správcům bratrských sborů bylo určeno vydání Šestidílky, neboť ho její vydavatelé vybavili bohatým poznámkovým exegeticko-filologickým aparátem, který měl duchovním správcům jejich úkol usnadňovat. Zájem o Bibli mezi laiky podnítil další vydání Bible kralické, která ale určená pro širokou laickou veřejnost vyšla již bez obsáhlých komentářů a dílčích předmluv v jednom svazku v roce 1596 a podruhé v roce 1613.

Důvod, proč byl text Kralické bible opakovaně vydáván, leží v jeho srozumitelnosti. Nebyla to starobylost jazyka, co dodalo překladu vážnost. Naopak. Překladatelé Bible počínaje Blahoslavem použili v Bibli prostou a srozumitelnou řeč, díky které se stal její obsah maximálně aktuální. Že tomu tak bylo, o tom svědčí dlouhodobý vliv Bible kralické na český jazyk a na biblické překlady, které z ní čerpaly.

Rádi bychom požádali i vás čtenáře, zda byste se na obsahu našeho seriálu nechtěli podílet. Třeba máte doma Bibli kralickou po předcích, kteří do ní možná zapsali nějaké sdělení, které se týká buď přímo historie knihy nebo historie vaší rodiny. Napište nám o tom. Dojdou-li nějaké zajímavé ohlasy, pak slibujeme, že z nich připravíme také díl.

Mirka Fůrová

Téma

Profesní svět: zemědělec. Poušť a zahrada

Český bratr 1/2013.

Proč se nám líbí balíky slámy na poli po žních

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil, uvádí druhá zpráva o stvoření světa. Proto je tedy člověk na světě. A aby byl obrazem Božím, jak uvádí zpráva první.

Na obdělávání země se dá nejlépe ukázat, jakým způsobem je člověk Božím obrazem. Pracuje se zemí, která už tu byla, seje do ní rostliny, které sám nestvořil, kterým dal život někdo jiný. Člověk po Bohu jen předělává – a přece tvoří něco nového. Pole vypadá úplně jinak než divočina.

Bůh pustin

Skutečná divočina ohromuje, vzbuzuje respekt před Stvořitelem – ale žít se v ní nedá. Divoká příroda zůstala na zemi tam, kde se nedá žít. Ne nadarmo nazývaly okolní národy Hospodina Bohem pouště. Hospodin je Bůh, který na rozdíl od různých baalů daleko přesahuje potřeby člověka. Hospodin je Bůh, který klidně stvoří i poušť, stovky čtverečních kilometrů pouště, kde není nic k jídlu, kde se nedá žít. Stovky kilometrů krásné pouštní scenérie, kterou ale nikdo nevidí, protože nemá proč tam chodit. A to už ani nemluvíme o tom množství planet, kam se nikdy nepodíváme a které vidí jen Bůh.

Celé stvoření není pro člověka. Celek stvoření je tu proto, aby tajemnou řečí oslavoval Boha. Ale pro člověka vysadil Bůh zahradu. Zahrada, to je vždy nakonec jen hra na přírodu. Na zahradu si nenasadíte trní, nechováte tam hady a škorpiony. Bůh vysadil pro člověka zahradu, protože člověk měl poznat jen dobré. Jen dobré zamýšlel Bůh pro člověka; proč stvořil zbytek světa, například pavouky velké jako talíř, ví jen Bůh sám.

Pěkné to je!

Člověk, který obdělává zemi, zjednodušuje přírodu. Pole zryje do čtverhranu – v přírodě nemá nic jen čtyři hrany, pokud to vůbec nějaké hrany má. Pole oseje jen pšenicí – na žádné louce přitom neroste jen jedna bylina. Člověk si tedy z přírody vybírá – ale pěkné to je! Komu se nelíbí zlaté pole v srpnu, komu se nelíbí ty balíky slámy, rozmístěné pravidelně po poli. Je to něco jiného než příroda, je to daleko jednodušší, je to méně – ale je to skoro stejně krásné jako divočina. A udělali jsme to my.

A podle stejného vzorce funguje všechno lidské konání. Třeba takový vědec: někdo, kdo sedí v bílém plášti bez poskvrny ve městě, mluví napůl latinsky a rukama vlastně nic nedělá, někdo, zdálo by se, na úplně opačném konci společenského spektra, dělá nakonec úplně totéž jako zemědělec. Podobně jako zemědělec vidí svět v pravých úhlech. Zjednodušuje svět, kreslí si ho tužkou na čtverečkovaný papír a nechá z něho jen to, co se mu hodí. A i když bude znát vždy jen maličkou výseč Božího řádu, i když to, na co přišel, nikdy nepostihne celou skutečnost, pokud o tom umí zajímavě vyprávět, máme pocit, jako bychom sami byli u stvoření světa. Orat pole stejně jako bádat znamená tvořit svět, kterému rozumíme, kde jsme doma, kde máme všechny věci tam, kde je čekáme.

Když odstoupíme od jednotlivých profesí a soustředíme se na slovo samo, jímž Bůh stvořil svět, pak podobně naše slova jsou semínky budoucích věcí, dobrých i zlých. Aby člověk udělal něco velkého, musí o tom nejdříve mluvit. Musí si nejdřív říci, že to udělá. A když si dovede stát za svým slovem, když mu slovo, které jednou vypustil z úst, nedá uhnout, nakonec věc udělá. Bůh promluví – a věc se hned stane. Člověk promluví — a žena mu pak říká: „Táto, dodělej už ten plot, mluvíš o tom každý rok.“ Člověk to nakonec udělá. Nemáme na rozdíl od Boha slovo pro všechno. Naše řeč není přesná, a co řekneme, není nikdy hned a nikdy přesně tak, jak jsme to mysleli. Mluvení je stejné jako zemědělství – na omezeném prostoru a s omezenými možnostmi jsme přece podobni Bohu, pokud jsme spravedliví. Řekneme – a ono se časem stane.

Trní a hloží

Zemědělství dal Bůh člověk jako základní požehnání před pádem a uvalil je také na něj jako základní kletbu po pádu. „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.“ Dnešní zemědělství už není tak hravé, jako mělo být v Edenu. Na zahrádku vstoupila divočina, trní a hloží. Bodlák nebo šípek přitom krásně kvete; i koukol, chrpa, svlačec nebo vlčí mák. Rostou si ale po své vůli; stejně tak prší nebo svítí slunce jindy, než by se to hodilo. Slunce nesvítí špatně; i z mraků padá déšť a ne síra. Ale funguje si to po svém. Člověk je součástí světa, který nebyl stvořen v prvním plánu pro něj. Krom toho, co si lidé udělají navzájem, jim nejvíc škodí příroda, která si, stejně jako hříšný člověk, dělá, co chce.

V údělu zemědělce se s největší jasností ukazuje úděl člověka. Snad proto užívá Kristus Pán tolik zemědělských podobenství (i když jeho učedníci byli většinou spíš rybáři). Zemědělec se musí smířit s tím, že vše není v jeho ruce. Že úspěch záleží na Božím požehnání, které si nejde nárokovat, které Bůh dává podle své tajuplné rady, tedy ne podle zásluh. Zemědělec nejvíc ze všech lidí musí přemáhat hořkost. Zaseje včas, všechno poctivě vykoná – ale ouha, nezaprší. To už není na něm. Že nezapršelo ovšem hned neznamená, že má Bůh něco proti němu osobně. Déšť se prostě nedá nárokovat.

Skrz to pole

Jinak smýšlí první zemědělec Kain: „Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.“ Tolik práce si dal Kain a nikdo to neocení. Bůh mu ale říká: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Práce všeho druhu patří k člověku jako jeho úděl. Zemědělec, i kdyby jeden rok nesklidil, stejně další rok zaseje znovu. Pracovat se prostě musí, ale co se nakonec počítá, je konání dobra.

Na každého člověka číhá pokušení odstranit domnělou překážku úspěchu. Kain kdovíjakým způsobem dojde k tomu, že překážkou jeho ocenění je Ábel, kterého na svém poli odstraní. Jako se v zemědělství skrývá základní požehnání člověka, skrývá se v něm i jeho prokletí. Nevím, zda znáte ten pocit: když jsem na své zahradě vyryl první řádku nového záhonu, začal jsem si velmi zálibně pohrávat s myšlenkou zrýt úplně všechno. Zvětšit ten obdélník co nejvíc, stromy vytrhat i s pařezy. Naštěstí jsem při svém pracovním tempu uryl sotva pár metrů. V noci se mi zdálo o zetoru 10540 (76 kW) a obrovské cisterně herbicidu. A o obrovském čtverci zúrodněné země.

Nejlíp to napsal Karel Čapek v povídce Zločin v chalupě, asi ji všichni znáte. Sedlák Vondráček zabije svého tchána, protože prodal pole, které by jinak šlo krásně scelit se sousedním. Nejde mu o peníze, jde mu o to, jak pěkně by ta pole šla k sobě. V nejzákladnějším povolání se ukrývá to nejzákladnější pokušení: zjednodušit celý svět na moje políčko, na mou práci, na mou vůli. Na hranicích pole, za plotem je nepotřebný svět. Svět, který nám leze do zelí. Který netuší, kolik nám to dalo práce. Sousedi se tak soudí o hrušku spadlou přes plot, bolševik rozorává meze. Filozof, myslitel, vědec prostě ignoruje, co nezapadá do jeho teorie, v skrytu vše takové nenávidí. A vůbec každý člověk má sklon vykládat svět jako historii svých snah, svého úsilí – a příkoří, která se mu od ostatních dějí.

Za hranicemi našeho pole působnosti vždy ale byl, je a bude Hospodinův svět. Jeho divočina, svět Boha pouště. Ať děláme cokoliv, ať je naše pole působnosti jakékoliv, je to vždy jen zahrádka, kterou nám Bůh přenechal ve svém světě.

Bez Božího požehnání marné lidské namáhání!

Tomáš Pavelka