Český bratr 1/2013.

Proč se nám líbí balíky slámy na poli po žních

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil, uvádí druhá zpráva o stvoření světa. Proto je tedy člověk na světě. A aby byl obrazem Božím, jak uvádí zpráva první.

Na obdělávání země se dá nejlépe ukázat, jakým způsobem je člověk Božím obrazem. Pracuje se zemí, která už tu byla, seje do ní rostliny, které sám nestvořil, kterým dal život někdo jiný. Člověk po Bohu jen předělává – a přece tvoří něco nového. Pole vypadá úplně jinak než divočina.

Bůh pustin

Skutečná divočina ohromuje, vzbuzuje respekt před Stvořitelem – ale žít se v ní nedá. Divoká příroda zůstala na zemi tam, kde se nedá žít. Ne nadarmo nazývaly okolní národy Hospodina Bohem pouště. Hospodin je Bůh, který na rozdíl od různých baalů daleko přesahuje potřeby člověka. Hospodin je Bůh, který klidně stvoří i poušť, stovky čtverečních kilometrů pouště, kde není nic k jídlu, kde se nedá žít. Stovky kilometrů krásné pouštní scenérie, kterou ale nikdo nevidí, protože nemá proč tam chodit. A to už ani nemluvíme o tom množství planet, kam se nikdy nepodíváme a které vidí jen Bůh.

Celé stvoření není pro člověka. Celek stvoření je tu proto, aby tajemnou řečí oslavoval Boha. Ale pro člověka vysadil Bůh zahradu. Zahrada, to je vždy nakonec jen hra na přírodu. Na zahradu si nenasadíte trní, nechováte tam hady a škorpiony. Bůh vysadil pro člověka zahradu, protože člověk měl poznat jen dobré. Jen dobré zamýšlel Bůh pro člověka; proč stvořil zbytek světa, například pavouky velké jako talíř, ví jen Bůh sám.

Pěkné to je!

Člověk, který obdělává zemi, zjednodušuje přírodu. Pole zryje do čtverhranu – v přírodě nemá nic jen čtyři hrany, pokud to vůbec nějaké hrany má. Pole oseje jen pšenicí – na žádné louce přitom neroste jen jedna bylina. Člověk si tedy z přírody vybírá – ale pěkné to je! Komu se nelíbí zlaté pole v srpnu, komu se nelíbí ty balíky slámy, rozmístěné pravidelně po poli. Je to něco jiného než příroda, je to daleko jednodušší, je to méně – ale je to skoro stejně krásné jako divočina. A udělali jsme to my.

A podle stejného vzorce funguje všechno lidské konání. Třeba takový vědec: někdo, kdo sedí v bílém plášti bez poskvrny ve městě, mluví napůl latinsky a rukama vlastně nic nedělá, někdo, zdálo by se, na úplně opačném konci společenského spektra, dělá nakonec úplně totéž jako zemědělec. Podobně jako zemědělec vidí svět v pravých úhlech. Zjednodušuje svět, kreslí si ho tužkou na čtverečkovaný papír a nechá z něho jen to, co se mu hodí. A i když bude znát vždy jen maličkou výseč Božího řádu, i když to, na co přišel, nikdy nepostihne celou skutečnost, pokud o tom umí zajímavě vyprávět, máme pocit, jako bychom sami byli u stvoření světa. Orat pole stejně jako bádat znamená tvořit svět, kterému rozumíme, kde jsme doma, kde máme všechny věci tam, kde je čekáme.

Když odstoupíme od jednotlivých profesí a soustředíme se na slovo samo, jímž Bůh stvořil svět, pak podobně naše slova jsou semínky budoucích věcí, dobrých i zlých. Aby člověk udělal něco velkého, musí o tom nejdříve mluvit. Musí si nejdřív říci, že to udělá. A když si dovede stát za svým slovem, když mu slovo, které jednou vypustil z úst, nedá uhnout, nakonec věc udělá. Bůh promluví – a věc se hned stane. Člověk promluví — a žena mu pak říká: „Táto, dodělej už ten plot, mluvíš o tom každý rok.“ Člověk to nakonec udělá. Nemáme na rozdíl od Boha slovo pro všechno. Naše řeč není přesná, a co řekneme, není nikdy hned a nikdy přesně tak, jak jsme to mysleli. Mluvení je stejné jako zemědělství – na omezeném prostoru a s omezenými možnostmi jsme přece podobni Bohu, pokud jsme spravedliví. Řekneme – a ono se časem stane.

Trní a hloží

Zemědělství dal Bůh člověk jako základní požehnání před pádem a uvalil je také na něj jako základní kletbu po pádu. „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.“ Dnešní zemědělství už není tak hravé, jako mělo být v Edenu. Na zahrádku vstoupila divočina, trní a hloží. Bodlák nebo šípek přitom krásně kvete; i koukol, chrpa, svlačec nebo vlčí mák. Rostou si ale po své vůli; stejně tak prší nebo svítí slunce jindy, než by se to hodilo. Slunce nesvítí špatně; i z mraků padá déšť a ne síra. Ale funguje si to po svém. Člověk je součástí světa, který nebyl stvořen v prvním plánu pro něj. Krom toho, co si lidé udělají navzájem, jim nejvíc škodí příroda, která si, stejně jako hříšný člověk, dělá, co chce.

V údělu zemědělce se s největší jasností ukazuje úděl člověka. Snad proto užívá Kristus Pán tolik zemědělských podobenství (i když jeho učedníci byli většinou spíš rybáři). Zemědělec se musí smířit s tím, že vše není v jeho ruce. Že úspěch záleží na Božím požehnání, které si nejde nárokovat, které Bůh dává podle své tajuplné rady, tedy ne podle zásluh. Zemědělec nejvíc ze všech lidí musí přemáhat hořkost. Zaseje včas, všechno poctivě vykoná – ale ouha, nezaprší. To už není na něm. Že nezapršelo ovšem hned neznamená, že má Bůh něco proti němu osobně. Déšť se prostě nedá nárokovat.

Skrz to pole

Jinak smýšlí první zemědělec Kain: „Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.“ Tolik práce si dal Kain a nikdo to neocení. Bůh mu ale říká: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Práce všeho druhu patří k člověku jako jeho úděl. Zemědělec, i kdyby jeden rok nesklidil, stejně další rok zaseje znovu. Pracovat se prostě musí, ale co se nakonec počítá, je konání dobra.

Na každého člověka číhá pokušení odstranit domnělou překážku úspěchu. Kain kdovíjakým způsobem dojde k tomu, že překážkou jeho ocenění je Ábel, kterého na svém poli odstraní. Jako se v zemědělství skrývá základní požehnání člověka, skrývá se v něm i jeho prokletí. Nevím, zda znáte ten pocit: když jsem na své zahradě vyryl první řádku nového záhonu, začal jsem si velmi zálibně pohrávat s myšlenkou zrýt úplně všechno. Zvětšit ten obdélník co nejvíc, stromy vytrhat i s pařezy. Naštěstí jsem při svém pracovním tempu uryl sotva pár metrů. V noci se mi zdálo o zetoru 10540 (76 kW) a obrovské cisterně herbicidu. A o obrovském čtverci zúrodněné země.

Nejlíp to napsal Karel Čapek v povídce Zločin v chalupě, asi ji všichni znáte. Sedlák Vondráček zabije svého tchána, protože prodal pole, které by jinak šlo krásně scelit se sousedním. Nejde mu o peníze, jde mu o to, jak pěkně by ta pole šla k sobě. V nejzákladnějším povolání se ukrývá to nejzákladnější pokušení: zjednodušit celý svět na moje políčko, na mou práci, na mou vůli. Na hranicích pole, za plotem je nepotřebný svět. Svět, který nám leze do zelí. Který netuší, kolik nám to dalo práce. Sousedi se tak soudí o hrušku spadlou přes plot, bolševik rozorává meze. Filozof, myslitel, vědec prostě ignoruje, co nezapadá do jeho teorie, v skrytu vše takové nenávidí. A vůbec každý člověk má sklon vykládat svět jako historii svých snah, svého úsilí – a příkoří, která se mu od ostatních dějí.

Za hranicemi našeho pole působnosti vždy ale byl, je a bude Hospodinův svět. Jeho divočina, svět Boha pouště. Ať děláme cokoliv, ať je naše pole působnosti jakékoliv, je to vždy jen zahrádka, kterou nám Bůh přenechal ve svém světě.

Bez Božího požehnání marné lidské namáhání!

Tomáš Pavelka