Český bratr 1/2013.

Kdybychom se nedokázali uživit, nemůžeme to dělat!

Ne moc daleko od křížlického kostela, u silnice dolů směrem na Víchovou žije početná rodina Radka Vališky. Vališkovi jsou zemědělskou rodinou po generace a zatím si svůj „status“ drží neochvějně.
Radek Vališka v dobrém slova smyslu „dře“ od rána do večera, v zimě, v létě… Však se taky uprostřed našeho rozhovoru, takřka v půlce věty, najednou zvedl a odkráčel, prý že musí „umýt slepice“, dokud svítí slunce.
Hospodaří se svým mladším bratrem, zemědělským inženýrem. Má ženu a čtyři děti; tři syny v rozpětí sedmnáct až jedenáct let a nakonec sedmiletou „princezničku“.
V kuchyni s námi seděla a hovoru se účastnila i maminka pana Vališky. Kvůli vážným komplikacím po nevydařené operaci kyčelního kloubu se pohybuje jen s velkými potížemi, a jak sama říká, lepší to už bude sotva.
Díky mamince jsem mohla nahlédnout do Křížlického zrcadla, zažloutlého bulletinu z roku 1881, vydaného ke stoleté památce tolerančního patentu a připomínajícího počátky církve evangelické augsburského vyznání v tomto kraji.
V kostele při bohoslužbách má Radek Vališka už spoustu let ohlášky. Kurátor totiž hraje na varhany.

Tak jak je to s tou vaší zemědělskou tradicí?
Tady se hospodařilo odnepaměti! Na sedmi hektarech, se starým chlévem, dědeček s babičkou bydleli v chaloupce kryté doškami, tu dědeček stavěl v šestatřicátém roce. Tenhle dům pak postavil v padesátých letech. O stavbu jsme měli prý požádáno daleko dřív, ale nepovolili nám to.

To se muselo žádat?
No jistě. Ale na výboru byl přípis, ať nám nic nepovolují, dědeček byl označen za kulaka. Hospodařilo se pořád. V chlévě byl kůň, patnáct kusů dobytka… V roce 1975 pak tady to všechno přiřadili ke státnímu statku ve Vítkovicích. Do té doby jsme fungovali na svém.

No ale co v padesátých letech – copak vás nenutili jít do družstva?
Vyhrožovali. Prý že nás nevezmou do školy, samozřejmě jsme museli odevzdávat dávky – mléko, brambory. Maminčina sestra byla učitelka, kolikrát ta byla na okrese, i kvůli církvi… Ale tak strašné to tady zas nebylo. Víte proč? Protože tady, v těch kopcích, hospodařit není jednoduché. Ve Vítkovicích se založilo vůbec první družstvo v okrese, a ono se rozpadlo! Nešlo to, soudruzi to neutáhli. Když tu potom vznikl ten státní statek a my jsme měli velký chlév, udělali nám z něj teletník! Státní telata v našem chlévě! Přitom my jsme pro ta telata sušili naše seno!

Máte tady dvě domácnosti; jak se stalo, že jste takhle rozděleni?
Tady v tom domě bydlí teď už jen máma a můj bratr. Táta umřel před čtyřmi lety. Ale bývávalo nás tady sedm. Já jsem se v roce 1993 oženil, v tom druhém domě teď tedy žije má rodina, žena odtamtud pochází. Je to ve vsi, dole pod kostelem. No ale práci mám tady, chlévy, stroje, všechno. I děti tu mají vlastně takovou přestupní stanici, domů jdou až večer. I moje žena přes den bývá tady, vaří, pomůže taky mámě.

Jaká zvířata vůbec máte? A kolik?
Přes čtyřicet kusů dobytka. Býků je teď pět, ti jsou zvlášť, telata mají taky bydlení jinde.
A pak máme asi třicet slepic. Králíky jsme už zlikvidovali. A ještě je tu štěně, co si nedávno přivedl domů syn, a hodně koček.

A co pěstujete?
Kromě našich pozemků hospodaříme i na padesáti osmi hektarech pronajatých pozemků církevních. Pěstujeme všechny druhy obilí, ale prodá se jen málo, šrotujeme to a většina se zkrmí. A pak brambory – ty prodáváme, vozíme je i do školky.

Myslíte, že děti hospodářství převezmou?
Což o to, pracovití jsou. Někdo přece pokračovat musí. Nechali jsme tu už kus života; a já vím, že mi síly ubývají, za rok mi bude padesát; dvacet let dennodenně vstávat… Do chlíva ráno musíte. Večer taky. Když se má kráva k telení, jdete k ní v noci a už pak třeba neusnete.

A co vaše paní?
Ta táhne domácnosti v těch našich dvou domech.

Nebylo úplně snadné domluvit si s vámi čas naší schůzky, co všechno patří k těm vašim povinnostem?
Vstávám tak po půl šesté. Autem přejedu ten jeden kilometr z našeho domu sem a asi hodinu dělám s bratrem v chlévě. Předkrmit, vykydat, vyčistit, dojit, připravit další krmení…

To stihnete za hodinu?
Taky jsme pěkně zpocení! Někdo si myslí, že sedlák v zimě nemá co dělat. To není pravda, zas jde všechno hůř, musí se odklízet sníh a tak dále. Brácha pak odváží mléko do mlékárny a já jedu zpátky domů pro děti a jede se do školy. Ve Víchové vysadím dcerku, dole v Jilemnici rozvezu kluky. A v poledne znovu. To už se musím ptát – jak pro koho jet. Autobus je pryč, přece je tam nenechám hodinu a půl čekat. V té džungli, jaká tam dnes mezi dětmi je. Třeba včera jsem tam byl třikrát.

Sem vůbec žádný autobus z Jilemnice nejezdí?
Jede, ale málokdy. Dnes se to už vůbec nekoordinuje, škola končí a autobus zrovna odjede. Tohle řeknu naplno: za minulého režimu by si to nikdo nedovolil. Protože tím autobusem jezdily i děti funkcionářů!

Takže být tu dnes bez auta?
Úplný nesmysl! Jenže má žena se bojí jezdit, tak musím všechno já.
Když se vrátím, jdu zpátky do chlíva; navážet krmení, pak ty slepice, občas opravit nějaký stroj, do toho někdo přijde, něco potřebuje…

Co ale teprv v létě?!
Proto blahořečím Pánu Bohu, že máme taková děcka. Bez kluků si to vůbec neumím představit. Nejstarší si zapojí za traktor rotačky a jde sekat, to je už kolik let. Letos se to ale teprve legalizovalo, bylo mu sedmnáct, udělal si na traktor řidičák, do té doby jezdil načerno. Místní policajti to vědí.

Jedete někdy taky někam na prázdniny?
No to by mě rozesmálo.

Co roky neúrody? Jak moc jste závislí na počasí? Musíte s tím počítat?
Je to někdy horší, ale nikdy se nestala nějaká katastrofa. A vždycky nějakou zásobu máme. Uživíme se dobře. Kdybychom se neuživili, nemůžeme to dělat!

Co si myslíte o zemědělských dotacích z Evropské unie?
Tohle se možná někomu nebude líbit: dotace zrušit! Všechny! Jak budeš dělat, tak se budeš mít. Proč dotovat zemědělce? Ať dotují ten obchod, ty obchodníky, a budou to mít pod kontrolou.
Mléko prodáváme tady sousedům za dvanáct korun. Mlékárna nám dává za litr 7,50. No jo, ale za komunistů dávali třeba 3,50. To přece nehraje! Když rohlík stál třicet haléřů a dnes aspoň tři koruny? A tohle právě oni řeší těmi dotacemi, a to je hloupost.

Co vy jste vlastně dělal za školu?
Zemědělské učiliště – opravář zemědělských strojů, pak jsem dva roky chodil do Chvaletic na nástavbu po tom učilišti, tam jsem maturoval. Přitom jsem pracoval v tom družstvu, byl jsem tam od roku 1978 čtrnáct let, do roku 1992. To se mi stal dost ošklivý úraz – kolo od přívěsu mi přejelo přes nohu. Noha na kusy, otevřená zlomenina. Šest týdnů jsem ležel s nohou na špagátě. Špatně to srůstalo, marodil jsem dva roky. A to byl takový podstatný zlom v mém životě. Rozhodl jsem se z družstva odejít a začít sám s bratrem naplno.

„Podstatný zlom“ doslova, že? Kdo se tehdy staral místo vás?
Ještě náš otec; máma taky mohla, bratr se mezitím vrátil z vojny. Ale tenkrát jsme ještě neměli velké hospodářství.

A jak jste se tedy dostali na tu dnešní úroveň?
Přišly restituce a dostali jsme zpátky své pozemky.

Slyšela jsem, že jste prý darovali pozemek na kostel a pro hřbitov, je to tak?
To je moc dávno, to byl náš prapraprapředek Matěj Zelinka. Propůjčil stodolu evangelíkům, když se museli schovávat a měli tajné bohoslužby. A protože katolíci nechtěli evangelíkům povolit na jejich hřbitově ani pohřbívat, rozhodl se právě pro ten kostel a hřbitov pozemek darovat. Místo muselo být schované, odlehlé, ale jak je tam nádherně!

Vaše rodina se asi hlásí k evangelické víře odedávna, pravda?
Ano. Ale i u nás doma se to mění. Děti všeobecně určitě „odpadají“. My jsme do kostela museli, o tom se vůbec nediskutovalo. A já dnes vidím, že to bylo správně. Máma vždycky řekla – to vás nezabije, ta hodina vám nic neudělá. Dnes dětem vadí vstát a já tomu i rozumím, jsou za týden z té školy tak „dobité“ a pak mi řeknou – aspoň nás nech vyspat. Máma s chodítkem už taky nemůže, tak jdu většinou sám.

Vy vlastně chodit i musíte, když máte ohlášky.
Mám i klíč od kostela. A když se něco v kostele pokazí, přestane fungovat, volají vždycky mne. Taky jsem tady nablízku.

A pokud jde o tu vaši nekončící domácí šichtu, neříkáte si někdy – že já s tím radši nepraštím…?
To víte, když se něco nedaří… Člověk má všelijaké chvíle. Ale že bych opravdu uvažoval o tom, že přestaneme? To ne. Co jiného bychom dělali?

Ptala se Jana Plíšková