Český bratr 2/2013.

Synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml (1953) strávil deset dní na Kubě. Oficiálně navštívil „ostrov svobody“ jako turista. Na trase dlouhé dva tisíce kilometrů se setkal s mnoha zajímavými lidmi a navštívil řadu sborů několika denominací.

Proč jste se vydal zrovna na Kubu?
Celou dobu, co jsem v úřadě, se účastním práce komise pro Kubu, která v církvi existuje a v poslední době ve spolupráci s organizací Člověk v tísni pořádá Dny pro Kubu. Konají se vždy v březnu, k výročí velkého zatýkání v souvislosti s projektem Varela, což je podobná petiční akce jako byla u nás Charta 77 (viz ČB 5/2011, 4/2012). V březnu 2002 bylo zatčeno 75 hlavních autorů, signatářů a dalších předáků opozice, následně se začaly organizovat známé pochody na podporu Damas de Blanco – dam v bílém (jde o ženy, jejichž muži, bratři a příbuzní skončili na řadu let ve vězení). V Čechách se akcí účastní také organizace Pontes. S nimi naše komise rovněž spolupracuje. V rámci komise jsme dělali sbírky v naší církvi, v Ekumenické radě církví, organizovali happeningy, dny pro Kubu v různých městech republiky, výstavy, diskusní programy apod. Brzy se ukázalo, že by na Kubu bylo dobré i zajet.

Jakou přípravu taková cesta vyžaduje?
V komisi pro Kubu jsou i lidé z občanského sdružení Pontes, které se cíleně zajímá o lidská práva na Kubě, i z Člověka v tísni. Z obou stran přicházela spousta dobrých praktických rad. Letos v červenci byly na Kubě jako určitý předvoj dvě dívky. Měly právo si vybrat trasu, navštívit nějaký region a několik adres a doporučení z dřívějška. V plánu byla samozřejmě i návštěva Havany. Kamkoli dívky přijely, vyhledaly tamní církev, nějaký sbor. Některé adresy měly, některé si takto našly. Pokud o rozhovor s nimi byl zájem, prohlédly si sbor, vyslechly, co potřebují, a také tam zanechaly nějakou pomoc. Popisovaly nám, jak sbor našly, jak vypadá, co by tam lidé potřebovali. Na základě jejich přípravné cesty jsme pak přichystali naši trasu. Už jsme měli tipy, kam jet a co by tam bylo potřeba. Setkali jsme se také s bývalým velvyslancem na Kubě, který nám dal užitečné rady do života, například jak se na Kubě chovat a jak na sebe moc neupozorňovat, protože Česko je pro Kubu nepřátelský režim. Cenné byly tipy hygienické a zdravotní. Vyjeli jsme na turistickou kartu, protože žádat oficiální vízum by bylo příliš nápadné, pokud by nám to vycestování rovnou znemožnilo.

Nám dříve narozeným to hned evokuje devizové přísliby a celní prohlášení při cestách do ciziny. Jak vypadá pasová a celní kontrola při vstupu na socialistickou Kubu?
To se mi také brzy začalo vybavovat. Už v letadle nám hlásili, jak se máme chovat, že Kubánci musejí vyplnit nějakou kartičku, vyslechli jsme informace, co nesmíme dovézt, a podobně. Na to už zvyklí nejsme. Hned jsem si vzpomněl na celní prohlášení při někdejších cestách do NDR – hodinky jsem vyvezl, hodinky jsem přivezl. Na letišti v Havaně proběhla vstupní kontrola, ta však byla dost podobná jako v Británii nebo ve Spojených státech, i když rozhovor nebyl příliš možný, neb já neuměl španělsky a úřednice ani moc hovořit nepotřebovala. Jen zavelela dívat se do kamery, pak kontrolovala znaky na fotce v pase. Jestli ten počítač má někam zapojený, to se zjistit nedá, ale vypadá to světově. Úřednice dělala, že fotku kontroluje. Pak byla kontrola jakýmisi zdravotními sestrami, ty kontrolovaly ale jen Kubánce, cizince ne. Potom přišla ještě kontrola celní. My jsme vezli laptop s operačním systémem ve španělštině, já jsem měl v kufru acylpyriny a zubní pasty a další věci, na desetidenní cestu několikanásobně víc než pro osobní potřebu, ale nikdo v tom nehrabal, vlastně se nedělo nic zvláštního. Vše proběhlo hladce. Čekal jsem přísnější postup.

Před časem jsme psali v Českém bratru o setkáních s ředitelem bohosloveckého semináře Franceskem Marrerem a s farářem Danielem Izquierdem, kteří byli hosty naší církve. Setkal jste se s nimi? Jak se jim daří?
U Daniela, někdejšího moderátora a faráře Presbyterní a reformované církve na Kubě (PRCK),  jsme byli asi dvakrát nebo třikrát, žije nedaleko Havany. Navštívili jsme jeho sbor, vedli hovory o tom, co je a co není možné v rámci režimu na Kubě, co by potřebovali a podobně. Potvrzoval, že se brzo má stěhovat na sbor do Havany. Za Franceskem jsme jeli do Matanzasu, kde je teologický církevní seminář. Setkali jsme se pracovně a byli jsme i u něho doma.

Bude pokračovat spolupráce?
Myslím, že ano. Oni si to přejí a vlastně to také očekávají. Nejen lidé z církve, ale Kubánci obecně. Mají dojem, že by se vztahy mezi Kubánci a Čechy měly vrátit na úroveň z dob socialismu. Řada Kubánců tu studovala a umí česky. A teď sem jezdit nemohou. Církve jsou tu proto, aby vytvářely vztahy a partnerství, takže zde je dobrá platforma v rovině čistě lidské. Navíc právě církevní spolupráce je vhodná k tomu, aby utlačovaní našli zastání, aby se křesťané spojili k modlitbám za vězněné. A hledala způsob, jak pomáhat různým – především mimohavanským – sborům a církvím.

Co bylo nejčastějším tématem hovoru?
Zajímá je cesta ze socialismu a řešení problémů, které je na takové cestě čekají. Nás chápou jako ty, kdo jsou dál. Na to jsme narazili i v jejich ekumenické radě: řekněte nám, na co si máme dát pozor, s čím jste zápasili po roce 1989, čeho se máme vyvarovat. Nadšení z revoluce je tam evidentně pryč. Neměl jsem dojem, že tam vládne kdovíjaké horování pro revoluci. Každý tam má tolik starostí, aby se uživil, aby v rámci režimu proklouzl, že ho již nějaké nefunkční ideje nezajímají. Sami říkají, že se režim mění. Cítí, že komunistická vesta jim je těsná, že něco bude muset být jinak. Že postupně dojdou k něčemu, co by mohlo vypadat jako autoritářská demokracie, jak ji třeba vidíme dnes v Číně. Jestli to tak bude a kdy, to nikdo neví. Od nás tak jako tak chtějí slyšet zkušenosti.
Myslím, že bychom jim mohli být nápomocni i jako církev. Zpracovat, co bylo dobře, co špatně, na co jsme zapomněli, na co jsme rezignovali, jak jsme se nechali nalákat k určitému směřování. I když je pravda, že mnoho věcí je nepřenosných a odlišných. Už také proto, že v nedalekých Spojených státech žije kolem dvou milionů kubánských emigrantů. A jakmile režim povolí, dají se do pohybu i oni.

Které církve na Kubě působí a které sbory jste navštívili?
Navštívili jsme například baptisty a několik sborů PRCK, která je nám asi nejblíže. Předsedou kubánské ekumenické rady církví je právě kazatel této presbyterní církve. Navštívili jsme také církev s názvem Iglesia de Cristo a jiné další, spíše evangelikálního až charismatického ražení. Dozvěděli jsme se, že na Kubě je asi pětasedmdesát denominací. Necelá třicítka z nich je členem ekumenické rady, ostatní jsou nečlenské. Spektrum je tam mnohem širší než u nás, kde Ekumenickou radu církví tvoří jedenáct církví. Patrný je velký vliv amerických misionářů z dob, kdy byly vztahy s Amerikou lepší. Tehdy přijel misionář, založil církev, vybudoval modlitebnu a od té doby sbor žije a jen mírně expanduje do okolí. Často jsou to spíše lokální církve, kde se kazatelská, ale i církevně-představitelská služba předává v rodové linii. Společenství církví je mnohem pestřejší v názvech či symbolech. Některé sbory jsou však velmi chudé, zvlášť na venkově, bohatší jsou ty podporované z Ameriky.

Navštěvovali jste vesnice a sbory často náhodně. Je to na kubánském venkově nebezpečné, když všichni vidí, že za pastorem přijela návštěva z Evropy?
Neměl jsem ten dojem. Nesetkali jsme se s nějakou nedůvěrou. O tom, že jsme Češi, se lidé dozvěděli většinou až zpětně. Že jsme cizinci, to bylo patrné hned, už jen třeba podle auta z půjčovny, které mělo poznávací značku jiné barvy než auta místních. Takže bylo jasné, že jsme turisti a cizinci. Hned reagovali – á, Checoslovaquia! Že jsme rozděleni na Česko a Slovensko, to většinou neregistrovali. Spíš vzpomínali na starý dobrý socialistický internacionalismus. Z této historické zkušenosti se dá pořád žít. Češi jsou lidmi přijímáni jako přátelé. Takže jsme byli většinou mile přivítáni, popovídali jsme, vyměnili si kontakty, někdy i e-mailové adresy, protože aspoň někam na kubánský venkov už dorazil internet. Samozřejmě očekávají, že Čech má peníze a že jim pomůže. Kubánci jsou hodně chudí a potřebují jakoukoliv pomoc. A budou ji potřebovat ještě pěknou řádku let. Proto jsou za každou „flešku“, pár prázdných cédéček či mýdlo, základní léky, knihy ve španělštině nebo výtvarné potřeby pro děti velice vděční.

Pomáhají obyvatelům Kuby útraty turistů z ciziny?
Matoucí jsou turistické komplexy a všelijaké pobřežní rezorty. V nich je všechno jako v Chorvatsku nebo na takovém průměrném Západě, luxusní hotely a vše potřebné. Normální Kubánec se tam ale nedostane, leda když tam pracuje. Takže kdyby člověk přijel na Kubu s cestovní kanceláří, může mít dojem, že je na Kubě všechno v pořádku. Peníze, které tam turista utratí, ale k rozvoji společnosti a k zlepšení života normálních Kubánců nepřispívají, to spotřebuje sám režim, nejvýš možná poslouží dalšímu rozvoji turistiky. Takže turista, který přiveze peníze, si ani neuvědomí, že podpořil pokřivený režim a nic víc. Na druhou stranu bez turistů by neměli práci ani ti, kdo v turistickém byznysu pracují.

Jak jste se protloukal jazykově?
To bylo šlechetně připraveno komisí pro Kubu. Jel jsem tam proto, že komise usoudila, že by bylo dobré, aby tam jel představitel církve. Jenže ten španělsky neřekne ani slovo. Takže komise řekla – pojede tlumočnice. Organizace Pontes doporučila Annu Kárníkovou, mladou ženu, která už na Kubě byla v roce 2010 a mluví dobře španělsky. Ona vše dojednávala – od půjčení auta až po kontakt s domorodci. Anglicky sice občas někdo umí, ale v důležitých věcech se na to nedá spolehnout. Jednou jsme se zeptali na cestu policisty – a to hned bylo: kohopak tam hledáte a pročpak tam jedete? Tak jsme viděli, že tudy cesta asi nepovede. Hledali jsme zrovna nějaké salesiány, tak proč na ně i na sebe upozorňovat, raději jsme mizeli. Z toho důvodu je dobré umět řeč národa, pak i hledání cesty je méně nápadné, i když i při tom je třeba obezřetnosti.

Doporučil byste čtenářům Českého bratra cestu na Kubu?
Podle mě je dobrým kompromisem jet na Kubu, zaplatit si dovolenou na krásné pláži u průzračného a teplého moře, ale na dva až tři dny vyjet z luxusního hotelu za normálními Kubánci. Půjčit si auto a vyjet do vesnic, navštívit kostel, sbor, dát se s někým do řeči, prostřednictvím faráře zanechat nějakou pomoc. To by bylo přínosné a vlastně správné. Aby se člověk zbavil pocitu, že si užíval jen jejich nádhery a dál nic. Existují i kontakty na konkrétní lidi na Kubě, kteří by pomoc rozdělili dále. Bylo by také výborné, kdyby někdo ze studentů teologie vládl španělštinou a mohl být v této oblasti nápomocen. Určitě by nebyl problém zorganizovat i nějakou stáž nebo něco podobného.
Kuba si zaslouží pozornost – a  větší, než že jsou tam dobré doutníky, rum a že to je krásná země. Je třeba mít na paměti, že na Kubě vládne nedemokratický režim, který své občany utiskuje a poškozuje. Proto je třeba se setkávat s jinými obyvateli než jen s těmi prověřenými. Ovšem to nezjistíte hned. Proto i turista musí být obezřetný.
Dovolená na Kubě nevyjde nijak levně (možná 30 až 40 tisíc Kč včetně letenky, to přesně nevím, protože naše cesta byla podpořena grantem ministerstva zahraničních věcí), ale přínosné je až to, když se člověk takříkajíc utrhne z oficiálního programu a pokusí se někomu konkrétnímu prospět.

Je možné cestovat i soukromě?
Nejhezčí by byla cesta na Kubu s vlastním programem. Není vůbec nutné se vázat na služby cestovních kanceláří. Lze cestovat vypůjčeným autem a bydlet v soukromí, které většinou poskytuje slušný standard. Tak se život na Kubě pozná mnohem lépe. Samozřejmě je třeba jisté obezřetnosti. Ale s ohledem na stále dobrý zvuk „Čekoslovakie“ se dá dobře putovat. Na internetu lze najít celou řadu dobrých rad a doporučení. Poslední zkušenosti totiž ukazují, že i v hotelových komplexech nejsou služby takové, jaké turista čeká a jaké si zaplatil. Úplatky, aby si personál hosta vůbec všiml, jsou dnes běžným doplňkem tamních státních služeb. I to je důsledek chudoby, ztráty iluzí a vyblednutí revolučních ideálů. Lidé už  sami usilují o vylepšení svého standardu, jak to jde, a stát se tím nezabývá. Jak se tam říká: My předstíráme, že pracujeme, a stát předstírá, že nás platí.

Co by měl takový zájemce o cestu udělat?
Kdyby někdo ze čtenářů Českého bratra chtěl strávit dovolenou na Kubě, nechť se spojí s komisí pro Kubu při synodní radě (třeba prostřednictvím Českého bratra). Dostane se mu odborné pomoci a rad, s nimiž jako s užitečnou výbavou může vycestovat, užít si nádhernou dovolenou s plážemi, mořem, potápěním a ještě být užitečný. Vyrazit do terénu, vzít s sebou nějaké finance, technické drobnosti, hygienické zboží, léky, a předat potřebným. To si bratři a sestry na Kubě určitě zaslouží. Naši solidaritu potřebují, zvlášť nyní, kdy se asi leccos bude měnit, když je jejich venezuelský zastánce těžce nemocen a nikdo netuší, zda ropa poteče i dále.

Ptala se Daniela Ženatá