Český bratr 3/2013.

Jarmila Borecká (1958) měla klikatou cestu ke vzdělání. Vytoužené překladatelství několikrát nevyšlo, o učitelské angličtině zpočátku ani neuvažovala, protože se domnívala, že by ji, dceru z evangelické rodiny, stejně učit nenechali. Jednou se náhodou přes kamarádku dozvěděla, že k dálkovému studiu ještě berou, tak se přihlásila. Vystudovala dálkově angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy při práci v knihovně. Dnes učí učně na odborném učilišti, studenty pedagogické fakulty a dospělé v jazykové škole. Je vdaná a má čtyři odrůstající děti.

 

Jaké to bylo studovat za socialismu angličtinu, když člověk věděl, že ho stejně do anglicky mluvící země nepustí?
Byl to můj zájem a říkala jsem si, že chci angličtinu studovat, i kdybych ji nikdy neměla používat v praxi. Pracovala jsem v knihovně a byla smířená s tím, že tam budu pracovat pořád a angličtinu budu mít jako koníčka. Po revoluci bylo najednou všechno jinak. O angličtinu začal být obrovský zájem, chtěl se ji učit každý. Nebýt revoluce, možná bych v té knihovně ještě byla.

Revoluce tě zastihla na mateřské dovolené?
Ano. Byla jsem s dětmi doma celkem dvanáct let, mezitím jsme se přestěhovali na vesnici, do Semonic. Bydlíme v bývalé evangelické škole vedle kostela a fary. A když jsem se po mateřské ohlížela po práci, potřebovali zrovna učitele angličtiny na středním odborném učilišti v sousední Jaroměři, a tak jsem tam nastoupila.

Jaké obory na učilišti v Jaroměři jsou?
Teď se jmenujeme střední škola řemeslná a máme obory: tesař, truhlář, kovář, podkovář a umělecký kovář, keramik. Skoro samí kluci. Já jsem třídní učitelka tesařů.

Kdysi jsem bývala také třídní tesařů. Pokud měli zájem o řemeslo, třeba když měli tátu tesaře, byli to bezvadní kluci a pracanti. Máš také takovou zkušenost?
Ano, mám. Ve třídě mám například žáka, který pomáhá v jedné firmě na stavbu roubenek. Je už starší, vyučil se tesařem a teď dělá další obor. A chce jít ještě na nástavbu a udělat si maturitu. Občas potřebuje na čtvrtek a pátek uvolnit, protože musí pracovat na stavbě roubenky. Tak co s ním? Omluvím mu to, protože vím, že se tam naučí víc než ve školní lavici. A takových kluků je ve třídě víc. Jsou fajn. Samozřejmě občas se vyskytne i nějaký ten problémový žák, ale to je ve všech školách.

Dostaneš se i k češtině?
Ano. Po revoluci jsem učila skoro výhradně angličtinu. Jak teď klesá počet žáků, mám to s češtinou tak půl na půl.

Jak s učni vycházíš?
Já myslím, že docela dobře. Mám podobně staré děti, tak se asi dokážu do žáků vcítit. Jednoho učně máme i doma, tak vím, která bije. Jak se takový kluk chová a jaký má přístup ke škole. Vyrostla jsem mezi lidmi pracujícími v zemědělství a myslím si, že rozumím lidem, kteří pracují rukama.

Dětí je čím dál méně, kdo má aspoň trojky jde na střední školu. Je o učební obory vůbec zájem?
Myslím, že zájem o řemeslo je. Pořád je ještě dost dětí, které na středních školách neobstojí. Druhým proudem zájemců jsou středoškoláci a i vysokoškoláci, kteří zůstanou bez práce, a než by šli na pracák, jdou se raději vyučit řemeslu. Nemusí už chodit na všeobecné předměty, ty už mají splněny, a chodí jen na odborné předměty a na praxi. To je trend, který se mi zdá docela dobrý. Ti kluci najdou pak mnohem lépe uplatnění.

Je to dobré řešení do budoucnosti?
Myslím, že ano. Mnozí absolventi všelijakých technických lyceí, ekonomických a podnikatelských oborů zjistili, že vyučit se řemeslu je lepší. Vyučený kuchař, tesař nebo zámečník má budoucnost. Starší generace řemeslníků odchází a dorostu je málo. Řemeslo bude mít brzo opravdu zlaté dno.

Snad na to přišli už i někteří rodiče, kteří mají u svého dítka za jediný cíl maturitu. Inteligentní a šikovný řemeslník je přitom pro své okolí  požehnáním.
Přesně tak. Doufám, že tímto směrem se bude vývoj učňovského školství ubírat. I mnoho problémových dětí najednou při řemesle vykvete. Přestanou být důležitá tvrdá a měkká i a někdo ocení, že je dítě šikovné a poradí si s prací.

Učíš také na univerzitě. Jaké je to tam?
Mám menší úvazek na katedře angličtiny Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové. Studenti angličtiny mají různé předměty – literaturu, fonetiku, dějiny a další, a také praktický jazyk. Je v tom anglická gramatika, cvičení a konverzace k tématům běžného života. To učím já.

To je asi dost jiné prostředí než na učilišti, ne?
To ano. Na učilišti je to jiná práce. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Kluci se sice většinou zajímají o řemeslo, ale všeobecné předměty včetně cizího jazyka  je moc nebaví a učit se je nechtějí. Člověk je nutí k učení a někdy je taky vychovává, k tomu kontroluje, jestli jsou přezutí, jestli se neperou, nehází věci po zemi. Pak přijdu na pedagogickou fakultu a tam jsou všichni hodní, kultivovaní, motivovaní, učit se chtějí. Ráno mám hodiny na učilišti, odpoledne a k večeru jezdím za vysokoškoláky do Hradce. Práce s nimi – to je podvečerní balzám na duši.

A co jazykovka?
To je zase úplně něco jiného. Většinou starší lidé z různých oborů, kteří potřebují vylepšit angličtinu. Jsou milí, mají motivaci, mají toho většinou hodně, stojí je to spoustu námahy. Všechny skupiny mám ráda, ale tento typ výuky mě baví asi nejvíc.

Je známo, že mezi evangelíky moc učňovské mládeže není. Čím to může být?
Taky o tom často přemýšlím. Asi je to moc intelektuálské prostředí. Dřív tvořily evangelické sbory na venkově hlavně zemědělské rodiny, ale dnes to už neplatí.

Angažuješ se pro děti a mládež i jinak. Co je Milíčův dům v Jaroměři a jakou činnost vyvíjí?
Milíčův dům je středisko Diakonie ČCE, které vytváří preventivní programy pro školáky. Spolupracuje se všemi jaroměřskými školami, mezi nimi i s naší střední školou řemeslnou. Loni na podzim jsme měli hezkou oslavu 20. výročí založení střediska.

Jsi členkou osadního výboru v Semonicích. Co to je?
Semonice patří pod Jaroměř, jsme osada (i když ne indiánská). Není zde starosta, ale pro blaho obce pracuje takové malé zastupitelstvo, které se jmenuje osadní výbor.

Jsi ve staršovstvu semonického sboru, jsi předsedkyní představenstva Milíčova domu v Jaroměři, členkou osadního výboru, máš velkou rodinu. Jak to jde všechno dohromady?
Já nevím. Musí to jít, no. Na učitelském povolání se mi líbí určitá volnost a právě to, že je možné dělat ještě něco dalšího. Velkou výhodou jsou třeba prázdniny. Ve školním roce sice neexistuje možnost někam jet nebo se uvolnit, ale prázdniny jsou fajn. Léta jsem jezdívala vařit dětem na tábor. A ještě jedna věc: kantor je pořád mezi mladými. A to se mi líbí.

Rozhodně to nevypadá, že bys patřila k otráveným učitelkám, kterým jde jen o zvýšení platu.
Já jsem prostě ráda mezi lidmi a díky jim vidím smysluplnost své práce.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 3/2013.

Povolání učitele je zmiňováno v různých biblických knihách. Asi nikoho příliš nepřekvapí, že vlastně prvními „učiteli“ v době Starého zákona byli rodiče a moudrost (respekt k Bohu) a učení (dovednost) byla předávána z generace na generaci. Rodiče se přitom vzájemně doplňovali – matka měla upozorňovat na základní mravně-náboženské požadavky, otec zase připomínal Boží skutky a vysvětloval například obsah výročních náboženských slavností.

Důraz byl kladen na zapamatování konkrétních zásad, ze kterých nejprve monolatristická (uctívání jednoho Boha v situaci, kdy existovalo mnohobožství), později monoteistická společnost vycházela. Podstatná úloha náležela ve starozákonní době kněžím, kteří původně učili druhé číst i psát. Postupně, zvláště se vznikem synagog, se tato základní znalost dále rozšiřovala a je zajímavé, že pojmenování škola označuje právě synagogu.

Protože u lidu Staré smlouvy šlo předně o znalost Zákona, jsou učitelé často nazýváni učiteli Zákona (např. Ezdráš). Kromě toho se Starý zákon zmiňuje také o lidech, nadaných zvláštní moudrostí, kterou se tito snažili předávat dalším. Své žáky nazývali syny a učení slovy moudrých (srov. starozákonní kniha Přísloví). Základem bylo přitom přesvědčení, že respekt k Hospodinu je počátkem opravdové moudrosti. Je dobré si uvědomit, že za prorockou zvěstí ve Starém zákonu smí člověk spatřovat jedinečnou učitelskou roli (učí člověka rozumět Zákonu a domýšlet to v praktickém životě).

Škola
Myšlenka zřídit povinné školy se zrodila v Judsku až v době helénistické, a to na základě střetu s řeckou kulturou. Je ovšem známo, že již v tzv. poexilní době (tedy od konce 6. století př. Kr.) se dokonce i v židovské diaspoře měl každý muž naučit číst, aby se mohl učit poznávat Zákon (tóru). K pevné organizaci školní docházky však došlo dle Babylónského talmudu v židovstvu až v 1. století. V každé větší obci se vyučování měly účastnit děti od šesti až sedmi let, obvykle měl učitel na starosti 20 až 25 chlapců (dívky zpravidla tímto způsobem vyučovány nebyly). Děti přitom sedávaly na zemi v půlkruhu před učitelem. Učilo se globální metodou – nejprve si žáci osvojili písmena, poté celá slova, která kreslili na střepiny hrnců (ostraka) a potom na destičky potažené voskem. Šlo přitom o metodu otázek a odpovědí, používaly se obrazy, podobenství, i vyprávění.

Řemesla
Důraz byl kladen i na vyučování řemeslům. Kolovalo prý přísloví, že „kdo neučí svého syna řemeslu, dělá z něho zloděje“. Je zajímavé, že tento židovský důraz (např. Ježíš se učil tesařem a apoštol Pavel výrobcem stanů) by mohl být znovu uchopen i dnes, kdy se na význam řemesel pozapomíná.

Vyšší vzdělání
Kromě učitele na „obecné“ škole působil na „vyšší“ škole zákoník, který připravoval k odbornému studiu budoucí znalce Zákona. Známá byla například studovna (hebr. bejt midraš), z níž se stávala jakási akademie své doby. I  evangelijní zprávy o Ježíši Nazaretském přibližují úlohu učitele – vykladače Zákona (srov. L 4, 15nn). Po přečtení příslušného oddílu Písma se učitel posadil, tento oddíl pak vykládal a rozvíjel, případně aktualizoval. V tomto smyslu postupovali i první křesťané z Židů, například apoštol Pavel, který čerpal poznání u učitele Zákona Gamaliela.  Nový zákon používá i obraty známé z (původně řeckých) gymnasií, která navštěvovali mladí muži zhruba od šestnácti let. V křesťanské výchově však nemá jít o prvořadou touhu vyniknout, jako tomu bylo při výuce ve sportu, vědění a umění na tehdejších gymnasiích.

Učitel – uznávaný nositel moudrosti
Z Nového zákona je zřejmé, že právě učitelská úloha je vnímána velmi silně, například učitelé jsou uváděni hned za apoštoly a proroky jako nositelé zvláštního úkolu ve sborovém obecenství (srov. 1 K 12,28n). Měli přitom svým způsobem navazovat na „moudré“ a proroky z období Starého zákona. Navíc oproti nim zdůrazňovali úlohu Ježíše Nazaretského jako toho, který na tomto světě v úloze Mesiáše jedinečným a neopakovatelným způsobem zjevil Boží vůli. Někdy se stávalo, že musel apoštol či kazatel působit současně také jako učitel (srov. 1 Tm 2,7).

Důležitým podnětem pro poslání učitele, tak jak ho vnímá biblické poselství, je solidní předávání vědomostí včetně potřebného základu, tj. hledání a nalézání Pravdy (jako křesťané ji hledáme především za životním příběhem Ježíše Krista), kterou sami nevlastníme, která je nad námi.

Petr Melmuk

autor je farář v Telči a učitel biblistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy

 

Český bratr 3/2013.

Nadpis zahrnuje záměrně dvojí skutečnost: praxi vzdělávání v předtolerančním obecenství skrytých evangelíků, přetrvávající až do přelomu v letech 1783–1784, a život nově vznikajících oficiálních škol tolerančních sborů.

Před tolerančním patentem
V prvním případě možná překvapivě zjišťujeme, že šlo v podstatě o zvláštní svébytný systém soustavného vzdělávání, řízený samozřejmě ne centrálně, ale v rámci větších či menších regionálních celků. Tento systém nejenom mohl doplňovat, případně nahrazovat povinné školní trivium (čtení, psaní, počítání), ale zejména rozvíjet a dle potřeby korigovat také výuku katechismu.
Základem vzdělávání byly samozřejmě knihy, a to především Bible a kancionály. Děti učili zpravidla jejich rodiče a prarodiče. Známa je například skutečnost, že si otec z evangelické diaspory vypůjčil kancionál pro výuku své dvanáctileté dcery. Tuto praxi připomínají mj. i výpovědi evangelíků při tzv. slavnostních přihláškách v roce 1782, například: „…vím to, co mě otec naučil a co jsem pochopil z knih a modliteb“ (Karel Odpovídal z Horních Vilémovic); „…rodiče mně zanechali knihy, v kterých jsem četl a se cvičil“ (Martin Nádvorník z Petroupimi).

Důkladnější vzdělávání dospívajících a dospělých bylo prací písmáckých vůdců, mužů i žen. Pokud byl rodič současně i písmáckým vůdcem, obojí činnost splývala, jak vyplývá ze slov rozsudku jednoho z „kacířských“ procesů: „…konala zakázaná shromáždění a vyučovala Pavla, Kateřinu a Justinu v tomto duchu a zavedení těchto dětí je nutno přičíst k tíži jí a otčímu“ (Voršila Koubová z Radlic).

Při vyhlášení tolerančního patentu zde tedy bylo něco, s čím se oficiálně vůbec nepočítalo: evangelické základní i vyšší vzdělávání v mateřském jazyce. Nebylo to trpné učení hotovým pravdám, ale předávání vlastního probojovaného poznání, které nebránilo rozvoji svobodného pohledu těch, kterým bylo poskytováno.

Po vydání tolerančního patentu
Zákonná ustanovení tolerančního patentu postavila nově ustavené sbory do zcela jiné situace. Možnost udržovat vlastní oficiální školu a platit učitele byla zpravidla nad síly sborů. Ty si totiž bez pomoci tzv. patronů musely samy hradit všechny své výdaje včetně platu pastora a stavby modlitebny. Toleranční evangelíci v podstatě nutnost zřízení takové školy naléhavě nepociťovali. Dosavadní praxe by jim byla nepochybně dostačovala; vždyť písmáci uměli číst, psát a počítat nejméně tak dobře jako mnozí vysloužilí vojáci a jim podobní učitelé, jak je znali ve svém okolí! To by ovšem muselo existovat něco takového jako dnešní soukromé školy, v tomto případě sborové. O tom však nemohlo být tenkrát ani řeči.

Proto se větší a soustředěnější sbory postupně odhodlávaly i k dalšímu tíživému závazku. Do konce 18. století začaly pracovat více než tři desítky reformovaných (helvetských) škol, deset luterských a jedna společná pro obě vyznání na Vsetíně. Učitelé na těchto školách (velmi bídně placení, ubytování zpravidla přímo ve skromném školním stavení) byli, především v první době a pokud šlo o luterské sbory, bohoslovci z Uher. V reformované církvi (a zakrátko pak i v luterské) se brzy začali objevovat také učitelé z vlastních řad. Někteří, jako Tomáš Juren ve Veselí, už měli dokonce praxi z předtoleranční doby, jiní museli teprve podle předpisu složit zkoušku na tzv. normální škole.

 

Nebylo to vždycky jednoduché, jak svědčí příběh z Moravče. Pastor Jan Szalatnay vzpomíná ve svých Pamětech, jak ho navštívil tehdy dvaatřicetiletý Josef Šimanovský ze vsi Svépravice, někdejší kočí červenořečického děkana. Mladý muž se přihlásil k tolerované církvi a přál si stát se v Moravči učitelem. Szalatnay mu doporučil, aby si opatřil osvědčení z tzv. normální školy v Praze. Když si Šimanovský zašel do Červené Řečice vyžádat od ředitele panství svolení a povolení na cestu, dostal nejprve deset ran a teprve potom příslušné potvrzení. Po skončení předepsaných zkoušek se do Moravče vrátil a dlouhá léta tam působil.

Jiného rázu je líčení situace školy v Krouně, jak to zaznamenal Karel Anderle ve své knížce Z roboty ducha ke svobodě: „Sbírka na stavbu školy vynesla již roku 1789 sedmdesát zlatých. Z Rychmburku přinesl mušketýr od panství 15 zlatých. Postavil ji tesařský mistr Jan Brdíčko. Byla to dřevěná chalupa, která stála na místě č. 175. Byla v ní malá učírna s malými okny a byt pro učitele o jedné místnosti s černou kuchyní pod komínem. Ve třídě byl sklep, přikrytý prkny, která líčívali žáci na ty mladší. Kolem stavení byla malá zahrádka a dvoreček s vysokým košatým kaštanem. Byl tam také chlév pro dobytek. Škola byla původně vystavěna pro 112 dětí, ale bývalo jich tam mnohem víc a nelze pochopit, jak se tam směstnaly. Učírna byla vysoká 7 ½ stopy, tmavá a těsná. Měla jen 360 čtverečních stop plochy, ale v roce 1875 tam bylo 136 dětí. Sedávaly v lavicích jednoduchých, které byly po celé šířce třídy. Kratší lavice byly též za kamny. Kdo se nevešel do lavice, seděl na peci nebo na zemi, a kde se dalo. Do školy chodily z Krouny, Oldřiše a některé také z Otradova, ovšem jen v zimě. Vyučování začalo teprve tehdy, až napadl sníh, a trvalo do vizitace, která bývala v červnu. Když se začalo pásti, učilo se v jedné frekvenci od 11 hodin do tří odpoledne. Školní povinnost trvala od šesti  do dvanácti let. V zimě v neděli odpoledne bývala opakovací hodina ze všech předmětů pro ,opakovanty‘ od dvanácti do patnácti let. Tito neplatili sobotálesu.“

Evangelická škola v Hodslavicích, rodný dům Františka Palackého

K čemu přispěly evangelické školy
Školy se i za těchto nesnadných podmínek staly pevnou součástí svých sborů. Tam, kde existovaly, kromě svého nejvlastnějšího poslání také  velmi platně pomáhaly sborům překonávat vynucenou izolovanost evangelíků ve veřejném životě.

Návaznost obou etap vzdělávání v období kolem vydání tolerančního patentu může vhodně ozřejmit například skutečný příběh z jihu Českomoravské vrchoviny („Vysočiny“). Pavel, syn již výše zmíněné Voršily Koubové (její rodové kořeny sahají hluboko do 17. století), se stal členem prvního oficiálního staršovstva ve Velké Lhotě u Dačic. Jeho syn Jiří, Voršilin vnuk, působil potom jako první učitel reformované školy tamtéž.

Eva Melmuková
autorka je teoložka a historička,zabývající se zejména českými dějinami 17. a 18. století a historií náboženských menšin