Český bratr 3/2013.

Jarmila Borecká (1958) měla klikatou cestu ke vzdělání. Vytoužené překladatelství několikrát nevyšlo, o učitelské angličtině zpočátku ani neuvažovala, protože se domnívala, že by ji, dceru z evangelické rodiny, stejně učit nenechali. Jednou se náhodou přes kamarádku dozvěděla, že k dálkovému studiu ještě berou, tak se přihlásila. Vystudovala dálkově angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy při práci v knihovně. Dnes učí učně na odborném učilišti, studenty pedagogické fakulty a dospělé v jazykové škole. Je vdaná a má čtyři odrůstající děti.

 

Jaké to bylo studovat za socialismu angličtinu, když člověk věděl, že ho stejně do anglicky mluvící země nepustí?
Byl to můj zájem a říkala jsem si, že chci angličtinu studovat, i kdybych ji nikdy neměla používat v praxi. Pracovala jsem v knihovně a byla smířená s tím, že tam budu pracovat pořád a angličtinu budu mít jako koníčka. Po revoluci bylo najednou všechno jinak. O angličtinu začal být obrovský zájem, chtěl se ji učit každý. Nebýt revoluce, možná bych v té knihovně ještě byla.

Revoluce tě zastihla na mateřské dovolené?
Ano. Byla jsem s dětmi doma celkem dvanáct let, mezitím jsme se přestěhovali na vesnici, do Semonic. Bydlíme v bývalé evangelické škole vedle kostela a fary. A když jsem se po mateřské ohlížela po práci, potřebovali zrovna učitele angličtiny na středním odborném učilišti v sousední Jaroměři, a tak jsem tam nastoupila.

Jaké obory na učilišti v Jaroměři jsou?
Teď se jmenujeme střední škola řemeslná a máme obory: tesař, truhlář, kovář, podkovář a umělecký kovář, keramik. Skoro samí kluci. Já jsem třídní učitelka tesařů.

Kdysi jsem bývala také třídní tesařů. Pokud měli zájem o řemeslo, třeba když měli tátu tesaře, byli to bezvadní kluci a pracanti. Máš také takovou zkušenost?
Ano, mám. Ve třídě mám například žáka, který pomáhá v jedné firmě na stavbu roubenek. Je už starší, vyučil se tesařem a teď dělá další obor. A chce jít ještě na nástavbu a udělat si maturitu. Občas potřebuje na čtvrtek a pátek uvolnit, protože musí pracovat na stavbě roubenky. Tak co s ním? Omluvím mu to, protože vím, že se tam naučí víc než ve školní lavici. A takových kluků je ve třídě víc. Jsou fajn. Samozřejmě občas se vyskytne i nějaký ten problémový žák, ale to je ve všech školách.

Dostaneš se i k češtině?
Ano. Po revoluci jsem učila skoro výhradně angličtinu. Jak teď klesá počet žáků, mám to s češtinou tak půl na půl.

Jak s učni vycházíš?
Já myslím, že docela dobře. Mám podobně staré děti, tak se asi dokážu do žáků vcítit. Jednoho učně máme i doma, tak vím, která bije. Jak se takový kluk chová a jaký má přístup ke škole. Vyrostla jsem mezi lidmi pracujícími v zemědělství a myslím si, že rozumím lidem, kteří pracují rukama.

Dětí je čím dál méně, kdo má aspoň trojky jde na střední školu. Je o učební obory vůbec zájem?
Myslím, že zájem o řemeslo je. Pořád je ještě dost dětí, které na středních školách neobstojí. Druhým proudem zájemců jsou středoškoláci a i vysokoškoláci, kteří zůstanou bez práce, a než by šli na pracák, jdou se raději vyučit řemeslu. Nemusí už chodit na všeobecné předměty, ty už mají splněny, a chodí jen na odborné předměty a na praxi. To je trend, který se mi zdá docela dobrý. Ti kluci najdou pak mnohem lépe uplatnění.

Je to dobré řešení do budoucnosti?
Myslím, že ano. Mnozí absolventi všelijakých technických lyceí, ekonomických a podnikatelských oborů zjistili, že vyučit se řemeslu je lepší. Vyučený kuchař, tesař nebo zámečník má budoucnost. Starší generace řemeslníků odchází a dorostu je málo. Řemeslo bude mít brzo opravdu zlaté dno.

Snad na to přišli už i někteří rodiče, kteří mají u svého dítka za jediný cíl maturitu. Inteligentní a šikovný řemeslník je přitom pro své okolí  požehnáním.
Přesně tak. Doufám, že tímto směrem se bude vývoj učňovského školství ubírat. I mnoho problémových dětí najednou při řemesle vykvete. Přestanou být důležitá tvrdá a měkká i a někdo ocení, že je dítě šikovné a poradí si s prací.

Učíš také na univerzitě. Jaké je to tam?
Mám menší úvazek na katedře angličtiny Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové. Studenti angličtiny mají různé předměty – literaturu, fonetiku, dějiny a další, a také praktický jazyk. Je v tom anglická gramatika, cvičení a konverzace k tématům běžného života. To učím já.

To je asi dost jiné prostředí než na učilišti, ne?
To ano. Na učilišti je to jiná práce. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Kluci se sice většinou zajímají o řemeslo, ale všeobecné předměty včetně cizího jazyka  je moc nebaví a učit se je nechtějí. Člověk je nutí k učení a někdy je taky vychovává, k tomu kontroluje, jestli jsou přezutí, jestli se neperou, nehází věci po zemi. Pak přijdu na pedagogickou fakultu a tam jsou všichni hodní, kultivovaní, motivovaní, učit se chtějí. Ráno mám hodiny na učilišti, odpoledne a k večeru jezdím za vysokoškoláky do Hradce. Práce s nimi – to je podvečerní balzám na duši.

A co jazykovka?
To je zase úplně něco jiného. Většinou starší lidé z různých oborů, kteří potřebují vylepšit angličtinu. Jsou milí, mají motivaci, mají toho většinou hodně, stojí je to spoustu námahy. Všechny skupiny mám ráda, ale tento typ výuky mě baví asi nejvíc.

Je známo, že mezi evangelíky moc učňovské mládeže není. Čím to může být?
Taky o tom často přemýšlím. Asi je to moc intelektuálské prostředí. Dřív tvořily evangelické sbory na venkově hlavně zemědělské rodiny, ale dnes to už neplatí.

Angažuješ se pro děti a mládež i jinak. Co je Milíčův dům v Jaroměři a jakou činnost vyvíjí?
Milíčův dům je středisko Diakonie ČCE, které vytváří preventivní programy pro školáky. Spolupracuje se všemi jaroměřskými školami, mezi nimi i s naší střední školou řemeslnou. Loni na podzim jsme měli hezkou oslavu 20. výročí založení střediska.

Jsi členkou osadního výboru v Semonicích. Co to je?
Semonice patří pod Jaroměř, jsme osada (i když ne indiánská). Není zde starosta, ale pro blaho obce pracuje takové malé zastupitelstvo, které se jmenuje osadní výbor.

Jsi ve staršovstvu semonického sboru, jsi předsedkyní představenstva Milíčova domu v Jaroměři, členkou osadního výboru, máš velkou rodinu. Jak to jde všechno dohromady?
Já nevím. Musí to jít, no. Na učitelském povolání se mi líbí určitá volnost a právě to, že je možné dělat ještě něco dalšího. Velkou výhodou jsou třeba prázdniny. Ve školním roce sice neexistuje možnost někam jet nebo se uvolnit, ale prázdniny jsou fajn. Léta jsem jezdívala vařit dětem na tábor. A ještě jedna věc: kantor je pořád mezi mladými. A to se mi líbí.

Rozhodně to nevypadá, že bys patřila k otráveným učitelkám, kterým jde jen o zvýšení platu.
Já jsem prostě ráda mezi lidmi a díky jim vidím smysluplnost své práce.

Ptala se Daniela Ženatá