Český bratr 3/2013.

Povolání učitele je zmiňováno v různých biblických knihách. Asi nikoho příliš nepřekvapí, že vlastně prvními „učiteli“ v době Starého zákona byli rodiče a moudrost (respekt k Bohu) a učení (dovednost) byla předávána z generace na generaci. Rodiče se přitom vzájemně doplňovali – matka měla upozorňovat na základní mravně-náboženské požadavky, otec zase připomínal Boží skutky a vysvětloval například obsah výročních náboženských slavností.

Důraz byl kladen na zapamatování konkrétních zásad, ze kterých nejprve monolatristická (uctívání jednoho Boha v situaci, kdy existovalo mnohobožství), později monoteistická společnost vycházela. Podstatná úloha náležela ve starozákonní době kněžím, kteří původně učili druhé číst i psát. Postupně, zvláště se vznikem synagog, se tato základní znalost dále rozšiřovala a je zajímavé, že pojmenování škola označuje právě synagogu.

Protože u lidu Staré smlouvy šlo předně o znalost Zákona, jsou učitelé často nazýváni učiteli Zákona (např. Ezdráš). Kromě toho se Starý zákon zmiňuje také o lidech, nadaných zvláštní moudrostí, kterou se tito snažili předávat dalším. Své žáky nazývali syny a učení slovy moudrých (srov. starozákonní kniha Přísloví). Základem bylo přitom přesvědčení, že respekt k Hospodinu je počátkem opravdové moudrosti. Je dobré si uvědomit, že za prorockou zvěstí ve Starém zákonu smí člověk spatřovat jedinečnou učitelskou roli (učí člověka rozumět Zákonu a domýšlet to v praktickém životě).

Škola
Myšlenka zřídit povinné školy se zrodila v Judsku až v době helénistické, a to na základě střetu s řeckou kulturou. Je ovšem známo, že již v tzv. poexilní době (tedy od konce 6. století př. Kr.) se dokonce i v židovské diaspoře měl každý muž naučit číst, aby se mohl učit poznávat Zákon (tóru). K pevné organizaci školní docházky však došlo dle Babylónského talmudu v židovstvu až v 1. století. V každé větší obci se vyučování měly účastnit děti od šesti až sedmi let, obvykle měl učitel na starosti 20 až 25 chlapců (dívky zpravidla tímto způsobem vyučovány nebyly). Děti přitom sedávaly na zemi v půlkruhu před učitelem. Učilo se globální metodou – nejprve si žáci osvojili písmena, poté celá slova, která kreslili na střepiny hrnců (ostraka) a potom na destičky potažené voskem. Šlo přitom o metodu otázek a odpovědí, používaly se obrazy, podobenství, i vyprávění.

Řemesla
Důraz byl kladen i na vyučování řemeslům. Kolovalo prý přísloví, že „kdo neučí svého syna řemeslu, dělá z něho zloděje“. Je zajímavé, že tento židovský důraz (např. Ježíš se učil tesařem a apoštol Pavel výrobcem stanů) by mohl být znovu uchopen i dnes, kdy se na význam řemesel pozapomíná.

Vyšší vzdělání
Kromě učitele na „obecné“ škole působil na „vyšší“ škole zákoník, který připravoval k odbornému studiu budoucí znalce Zákona. Známá byla například studovna (hebr. bejt midraš), z níž se stávala jakási akademie své doby. I  evangelijní zprávy o Ježíši Nazaretském přibližují úlohu učitele – vykladače Zákona (srov. L 4, 15nn). Po přečtení příslušného oddílu Písma se učitel posadil, tento oddíl pak vykládal a rozvíjel, případně aktualizoval. V tomto smyslu postupovali i první křesťané z Židů, například apoštol Pavel, který čerpal poznání u učitele Zákona Gamaliela.  Nový zákon používá i obraty známé z (původně řeckých) gymnasií, která navštěvovali mladí muži zhruba od šestnácti let. V křesťanské výchově však nemá jít o prvořadou touhu vyniknout, jako tomu bylo při výuce ve sportu, vědění a umění na tehdejších gymnasiích.

Učitel – uznávaný nositel moudrosti
Z Nového zákona je zřejmé, že právě učitelská úloha je vnímána velmi silně, například učitelé jsou uváděni hned za apoštoly a proroky jako nositelé zvláštního úkolu ve sborovém obecenství (srov. 1 K 12,28n). Měli přitom svým způsobem navazovat na „moudré“ a proroky z období Starého zákona. Navíc oproti nim zdůrazňovali úlohu Ježíše Nazaretského jako toho, který na tomto světě v úloze Mesiáše jedinečným a neopakovatelným způsobem zjevil Boží vůli. Někdy se stávalo, že musel apoštol či kazatel působit současně také jako učitel (srov. 1 Tm 2,7).

Důležitým podnětem pro poslání učitele, tak jak ho vnímá biblické poselství, je solidní předávání vědomostí včetně potřebného základu, tj. hledání a nalézání Pravdy (jako křesťané ji hledáme především za životním příběhem Ježíše Krista), kterou sami nevlastníme, která je nad námi.

Petr Melmuk

autor je farář v Telči a učitel biblistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy