Český bratr 3/2013.

Nadpis zahrnuje záměrně dvojí skutečnost: praxi vzdělávání v předtolerančním obecenství skrytých evangelíků, přetrvávající až do přelomu v letech 1783–1784, a život nově vznikajících oficiálních škol tolerančních sborů.

Před tolerančním patentem
V prvním případě možná překvapivě zjišťujeme, že šlo v podstatě o zvláštní svébytný systém soustavného vzdělávání, řízený samozřejmě ne centrálně, ale v rámci větších či menších regionálních celků. Tento systém nejenom mohl doplňovat, případně nahrazovat povinné školní trivium (čtení, psaní, počítání), ale zejména rozvíjet a dle potřeby korigovat také výuku katechismu.
Základem vzdělávání byly samozřejmě knihy, a to především Bible a kancionály. Děti učili zpravidla jejich rodiče a prarodiče. Známa je například skutečnost, že si otec z evangelické diaspory vypůjčil kancionál pro výuku své dvanáctileté dcery. Tuto praxi připomínají mj. i výpovědi evangelíků při tzv. slavnostních přihláškách v roce 1782, například: „…vím to, co mě otec naučil a co jsem pochopil z knih a modliteb“ (Karel Odpovídal z Horních Vilémovic); „…rodiče mně zanechali knihy, v kterých jsem četl a se cvičil“ (Martin Nádvorník z Petroupimi).

Důkladnější vzdělávání dospívajících a dospělých bylo prací písmáckých vůdců, mužů i žen. Pokud byl rodič současně i písmáckým vůdcem, obojí činnost splývala, jak vyplývá ze slov rozsudku jednoho z „kacířských“ procesů: „…konala zakázaná shromáždění a vyučovala Pavla, Kateřinu a Justinu v tomto duchu a zavedení těchto dětí je nutno přičíst k tíži jí a otčímu“ (Voršila Koubová z Radlic).

Při vyhlášení tolerančního patentu zde tedy bylo něco, s čím se oficiálně vůbec nepočítalo: evangelické základní i vyšší vzdělávání v mateřském jazyce. Nebylo to trpné učení hotovým pravdám, ale předávání vlastního probojovaného poznání, které nebránilo rozvoji svobodného pohledu těch, kterým bylo poskytováno.

Po vydání tolerančního patentu
Zákonná ustanovení tolerančního patentu postavila nově ustavené sbory do zcela jiné situace. Možnost udržovat vlastní oficiální školu a platit učitele byla zpravidla nad síly sborů. Ty si totiž bez pomoci tzv. patronů musely samy hradit všechny své výdaje včetně platu pastora a stavby modlitebny. Toleranční evangelíci v podstatě nutnost zřízení takové školy naléhavě nepociťovali. Dosavadní praxe by jim byla nepochybně dostačovala; vždyť písmáci uměli číst, psát a počítat nejméně tak dobře jako mnozí vysloužilí vojáci a jim podobní učitelé, jak je znali ve svém okolí! To by ovšem muselo existovat něco takového jako dnešní soukromé školy, v tomto případě sborové. O tom však nemohlo být tenkrát ani řeči.

Proto se větší a soustředěnější sbory postupně odhodlávaly i k dalšímu tíživému závazku. Do konce 18. století začaly pracovat více než tři desítky reformovaných (helvetských) škol, deset luterských a jedna společná pro obě vyznání na Vsetíně. Učitelé na těchto školách (velmi bídně placení, ubytování zpravidla přímo ve skromném školním stavení) byli, především v první době a pokud šlo o luterské sbory, bohoslovci z Uher. V reformované církvi (a zakrátko pak i v luterské) se brzy začali objevovat také učitelé z vlastních řad. Někteří, jako Tomáš Juren ve Veselí, už měli dokonce praxi z předtoleranční doby, jiní museli teprve podle předpisu složit zkoušku na tzv. normální škole.

 

Nebylo to vždycky jednoduché, jak svědčí příběh z Moravče. Pastor Jan Szalatnay vzpomíná ve svých Pamětech, jak ho navštívil tehdy dvaatřicetiletý Josef Šimanovský ze vsi Svépravice, někdejší kočí červenořečického děkana. Mladý muž se přihlásil k tolerované církvi a přál si stát se v Moravči učitelem. Szalatnay mu doporučil, aby si opatřil osvědčení z tzv. normální školy v Praze. Když si Šimanovský zašel do Červené Řečice vyžádat od ředitele panství svolení a povolení na cestu, dostal nejprve deset ran a teprve potom příslušné potvrzení. Po skončení předepsaných zkoušek se do Moravče vrátil a dlouhá léta tam působil.

Jiného rázu je líčení situace školy v Krouně, jak to zaznamenal Karel Anderle ve své knížce Z roboty ducha ke svobodě: „Sbírka na stavbu školy vynesla již roku 1789 sedmdesát zlatých. Z Rychmburku přinesl mušketýr od panství 15 zlatých. Postavil ji tesařský mistr Jan Brdíčko. Byla to dřevěná chalupa, která stála na místě č. 175. Byla v ní malá učírna s malými okny a byt pro učitele o jedné místnosti s černou kuchyní pod komínem. Ve třídě byl sklep, přikrytý prkny, která líčívali žáci na ty mladší. Kolem stavení byla malá zahrádka a dvoreček s vysokým košatým kaštanem. Byl tam také chlév pro dobytek. Škola byla původně vystavěna pro 112 dětí, ale bývalo jich tam mnohem víc a nelze pochopit, jak se tam směstnaly. Učírna byla vysoká 7 ½ stopy, tmavá a těsná. Měla jen 360 čtverečních stop plochy, ale v roce 1875 tam bylo 136 dětí. Sedávaly v lavicích jednoduchých, které byly po celé šířce třídy. Kratší lavice byly též za kamny. Kdo se nevešel do lavice, seděl na peci nebo na zemi, a kde se dalo. Do školy chodily z Krouny, Oldřiše a některé také z Otradova, ovšem jen v zimě. Vyučování začalo teprve tehdy, až napadl sníh, a trvalo do vizitace, která bývala v červnu. Když se začalo pásti, učilo se v jedné frekvenci od 11 hodin do tří odpoledne. Školní povinnost trvala od šesti  do dvanácti let. V zimě v neděli odpoledne bývala opakovací hodina ze všech předmětů pro ,opakovanty‘ od dvanácti do patnácti let. Tito neplatili sobotálesu.“

Evangelická škola v Hodslavicích, rodný dům Františka Palackého

K čemu přispěly evangelické školy
Školy se i za těchto nesnadných podmínek staly pevnou součástí svých sborů. Tam, kde existovaly, kromě svého nejvlastnějšího poslání také  velmi platně pomáhaly sborům překonávat vynucenou izolovanost evangelíků ve veřejném životě.

Návaznost obou etap vzdělávání v období kolem vydání tolerančního patentu může vhodně ozřejmit například skutečný příběh z jihu Českomoravské vrchoviny („Vysočiny“). Pavel, syn již výše zmíněné Voršily Koubové (její rodové kořeny sahají hluboko do 17. století), se stal členem prvního oficiálního staršovstva ve Velké Lhotě u Dačic. Jeho syn Jiří, Voršilin vnuk, působil potom jako první učitel reformované školy tamtéž.

Eva Melmuková
autorka je teoložka a historička,zabývající se zejména českými dějinami 17. a 18. století a historií náboženských menšin