(ČB 3/2020) Naposledy. Zamknout dveře svého bytu. Už se sem nevrátím. Paní Seldová, Miška, jak jí říkají přátelé, už nemůže žít sama a stěhuje se do domova pro seniory. Hlavní potíž není špatná pohyblivost ani jiný tělesný neduh, i když to ji také trápí. Ale ztrácejí se slova. Pro ženu, která dlouhá léta pracovala jako korektorka v prestižních novinách, je to obzvlášť těžké.
Mišce se stále vrací myšlenka: „Než zmizí řeč a spolu s řečí zmizím i já, potřebuji ještě něco stihnout: poděkovat.“
Poslechněte si článek:
Vybavují se jí záblesky z dětství. Říčka, kde se koupali, lesík za domem, porostlý ostružiním, necky, v nichž se namáčelo prádlo. Několik let strávila Miška u Nicole a Henriho, lidí, kteří si ji jako neznámé děvčátko vzali za války k sobě a zachránili jí život. Zná jen jejich křestní jména. Chtěla by poděkovat. Pokračování textu