(ČB 3/2020) Pokud se pohybujete mezi hudebníky a zajímá vás soudobá česká vážná hudba, znáte možná jméno Karel Janovický. Pokud jste z prostředí knihovnického, není vám možná neznámé jméno Sylva Šimsová.

Poslechněte si článek:

Pro mě a generaci skautů dospívajících v devadesátých letech 20. stol. jsou to ale Joviš a Švestka. Staří manželé, vlastně babička s dědečkem, emigranti, skauti, kteří po revoluci přijížděli do Česka ze svého domova v Londýně a pomáhali tu skauting obnovovat. Spolu se svými vrstevníky a přáteli z mládí, skauty dospívajícími po druhé světové válce, se s obrovskou energií pustili do výchovy a vzdělávání skautského dorostu. A jejich domov v Londýně pro změnu vždy poskytoval útočiště skautům, vyrážejícím po roce 90 do Anglie za studii či za prací.

Před lety jsem příběh Švestčina a Jovišova útěku před komunisty slyšela přímo od Švestky: Jak se Švestčin tatínek, sociálně demokratický politik, v létě roku 1949 dozvěděl, že mu hrozí zatčení, a začal se spěšně chystat i s rodinou – ženou a osmnáctiletou dcerou – k útěku za hranice. Jak Jovišovi, Švestčinu příteli, nabídl, ať se k nim připojí, a Jovišovým rodičům slíbil, že se o jejich syna postará, i kdyby se se Švestkou snad rozešli. Jak se pak dostali do uprchlického tábora ve zbídačeném poválečném Německu a jako by toho nebylo málo, Joviš skončil v jiném než Švestka s rodiči. Jak Jovišovi hrozilo, že ho jako svobodného muže pošlou do Austrálie, a proto ještě v uprchlickém táboře zorganizovali Jovišovi a Švestce svatbu… Jak po mnoha dalších peripetiích se přece jen všichni společně dostali do Anglie.

Knížka ležící přede mnou obsahuje stejný příběh. Začíná na jaře roku 1949 prvním setkáním Joviše a Švestky a končí v prosinci 1950 jejich odchodem z Německa do Anglie.

Díky Švestčiným deníkovým záznamům a dopisům, které si Švestka s Jovišem během tohoto období vyměňovali, jej máme možnost sledovat očima těch, kteří ten příběh právě prožívají.
A protože sama autorka knihy – Švestka – jejich skautské přezdívky v knize používá, používám je i já.

Pamatuji si, jak hluboce na mě kdysi zapůsobilo vyprávění babičky Švestky. Ale mít možnost dívat se teď na stejné události také pohledem Švestky coby dívky– to člověku změní perspektivu. Navíc kniha jde do větších podrobností, čerpá i ze vzpomínek Švestčiny maminky, a tak člověku intenzivněji dochází, co to znamená utíkat z vlasti.

„Když jsme po dvanáctihodinovém nočním přechodu překročili hranice, vybavila se mi píseň o exulantech z doby Komenského. Naše situace však písni neodpovídala: Nezasvitlo nám slunko zlaté, byla nám zima, stáli jsme v blátě a měli jsme strach, abychom se v polotmě omylem nevrátili.“

Poměry v uprchlických táborech v Německu byly nepřehledné, podmínky bídné, výhled na emigraci, zvláště do země, kam by člověk sám chtěl, mizivé. Západní Evropa čelila přívalu uprchlíků z východu už od roku 1945 a ochota přijímat další postupně klesala. S plynoucím časem vzrůstala i nedůvěra mezi samotnými emigranty. V uprchlických táborech i mezi exulanty se to hemžilo špiony pro východ i západ.

Švestka popisuje, jak nemožnost něco smysluplného dělat a bezvýchodnost situace často vedla u obyvatel táborů k postupnému otupování, křivení charakteru, morálnímu rozkladu.
„Té nedůvěry! Člověk se naučí lhát zcela podvědomě. Nemáte, paní, cibuli? Ne, nemám – dřív, než si to stačím uvědomit. A cibule leží na polici celý pytlík.“
„Té špíny – kradou se i dětské punčošky. Vyčerpaná sociální komise, nadávání nespokojených ženských: „Všichni jsou svině!“ Škola nedůvěry pokračuje: Komu věřit? Jeden očerňuje druhého.“

Maiwaldovi, Švestčini rodiče, měli ve světě řadu přátel, kteří se snažili jim pomoci dostat se z Německa. Situaci jim ale komplikovalo, že se k odchodu z vlasti rozhodli poměrně pozdě, v době, kdy západ na politiky utíkající z Československa pohlížel už značně podezíravě. A také to, že se dostali do uprchlického tábora, spadajícího pod německou správu, a z těchto táborů byla možnost dostat se do jiné země minimální. Naopak Jovišovi, který byl v uprchlickém táboře původně spravovaném mezinárodní organizací, hrozilo, že bude poslán do Austrálie. I proto se Švestka v květnu 1950 za Joviše provdala – jako manželé pak měli jistější, že budou moci zůstat spolu. Znamenalo to však riziko, že Švestka skončí s Jovišem na jiném kontinentu než její rodiče. K tomu nakonec naštěstí pro ně nedošlo, i když ani odchod do Anglie neproběhl bez dramatických zvratů.

Tolik ta dějová linka uprchlická. Ale pro osmnáctiletou Švestku je tohle celé pochmurnou kulisou pro ještě jiný, křehký příběh – příběh dospívání, při kterém objevuje druhého člověka a poznává jeho prostřednictvím i sebe sama. Hlavně o tom svědčí Švestčiny zápisky a její i Jovišovy dopisy. Nejspíš proto zvolila před dvěma lety Švestka pro svou knihu název Láska v exilu 1949 – 1950 láska, která se zrodila za pohnutého běhu dějin před sedmdesáti lety a trvá dodnes.

Alena Pudlovská

Sylva Šimsová: Láska v exilu 1949-1950: z deníků a dopisů Sylvy Šimsové a Karla Janovického Včelákov, RONADO 2019. 269 s.