(ČB 3/2020) Naposledy. Zamknout dveře svého bytu. Už se sem nevrátím. Paní Seldová, Miška, jak jí říkají přátelé, už nemůže žít sama a stěhuje se do domova pro seniory. Hlavní potíž není špatná pohyblivost ani jiný tělesný neduh, i když to ji také trápí. Ale ztrácejí se slova. Pro ženu, která dlouhá léta pracovala jako korektorka v prestižních novinách, je to obzvlášť těžké.
Mišce se stále vrací myšlenka: „Než zmizí řeč a spolu s řečí zmizím i já, potřebuji ještě něco stihnout: poděkovat.“

Poslechněte si článek:

Vybavují se jí záblesky z dětství. Říčka, kde se koupali, lesík za domem, porostlý ostružiním, necky, v nichž se namáčelo prádlo. Několik let strávila Miška u Nicole a Henriho, lidí, kteří si ji jako neznámé děvčátko vzali za války k sobě a zachránili jí život. Zná jen jejich křestní jména. Chtěla by poděkovat.

Podobně, jako se neznámí lidé postarali o malou Mišku, se pak ona jako dospělá postarala o opuštěnou holčičku Marii ze sousedního bytu. Spřátelily se na celý život. Řetěz vděčnosti a lásky pokračuje. Již dospělá Marie je jí nejbližším člověkem. Doprovází ji do domova, navštěvuje ji, telefonuje.

„Snažím se telefonovat co nejčastěji. Jenomže telefonem je to složitější. Špatně slyší a rychle se ztrácí. A tak se hovor, aniž chci, zkracuje, ritualizuje, vyprazdňuje… vždycky s ní nakonec mluvím jako s malým děckem, a to mi rve srdce, protože vím, jaká to byla žena, vím, že četla Doris Lessingovou, Sylviu Plathovou a Virginii Woolfovou, že si stále předplácí Le Monde, i když už pročítá jen palcové titulky. Ale ptám se: Spala jsi dobře? Jedla jsi dost? Dívala ses na televizi? Když zavěsím, dolehne na mě moje vlastní nemohoucnost a ztratím řeč,“ píše Marie.

Jérome je logoped a neuropsycholog, který v domově pro seniory pracuje. Když se s nimi setká, pokouší se představit si jejich podobu z dřívějška. „Dívám se na ně a říkám si: i ona i on milovali, křičeli, prožívali rozkoš, potápěli se, utíkali, co jim stačil dech, vybíhali schody po čtyřech, tančili celou noc. I ona i on jezdili vlakem, metrem, chodili do přírody, po horách, pili víno, ráno si přispávali, povídali o všem možném. Když na to pomyslím, cítím dojetí. Nemůžu si pomoct a vyvolávám tuhle představu, snažím se ji vzkřísit. Rád si prohlížím jejich fotky…“

Logoped Jérome pracuje se slovy, pomáhá uchovat paměť, vzpomínat, propojovat vzpomínky s dneškem. Přichází za klienty a během procvičování řeči se poznávají a stávají se přáteli. Aspoň s paní Seldovou. Ta ho hned na začátku požádá, aby jí říkal Miška. „Víte, je smutné žít mezi lidmi, kteří vám nikdy neřeknou křestním jménem.“

Ze začátku je Mišce rozumět ještě dobře, jen některá slova se jí pletou: „Všechno. Všechno, čeho člověk flikuje… lituje, potom, když lidi najednou odejdou, pfííí… jen tak, chápete? To se stává, však víte. Člověk nemůže zůstat sám s tím vším, co má v srdci. Potom má z toho ty noční fůry, noční máry, víte?“

Postupem času a postupem nemoci, zvané produkční afázie, je komunikace s Miškou složitější.

Slova a řeč jsou most od člověka k člověku, a když ten most padá, zůstává po slovech prázdno, ticho. Čím slova nahradit? Zkušený logoped a psycholog Jérome zná způsoby, jak ticho zaplnit. Otevřít počítač a dívat se na obrázky. Pustit hudbu. Estrádní písničky z doby mládí. Rezidenti to mají ve velké oblibě. Někdy to ale Jérome neudělá. „Nechám, aby se kolem nás rozhostilo ticho, je to prostor, který je třeba umět sdílet.“

Přátelství. Loučení, odcházení. Smutek. Lidskost. A hlavně vděčnost. Na to člověk myslí při četbě knížky.

Kniha začíná slovy:
„Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji? Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci.
Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret.
Taková ta automatická, mechanická poděkování ze zdvořilosti. Téměř bezobsažná.
Občas opomenutá…
Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy? Vyslovili skutečné díky? Vyjádřili svou vděčnost, svůj vděk, dluh?
Komu?
Učiteli, který vás přivedl k četbě? Mladíkovi, který zasáhl, když vás na ulici někdo přepadl? Lékaři, který vám zachránil život?
Životu samotnému?“

Co zbývá, než zmizí řeč? Využít ji k poděkování.

Lenka Ridzoňová
Delphine de Vigan: Vděk. Praha, Odeon 2019, 160 s.