Moje církev

Ekumenické oddělení

(ČB 3/2020) Ekumenické oddělení se zabývá vnějšími vztahy církve. To znamená vztahy se všemi církvemi v České republice, s partnerskými církvemi v zahraničí a také podporou vzniklých vztahů na sborové i celocírkevní úrovni stejně jako u krajanských skupin v cizině. Je to činnost organizačně náročná, pestrá a nákladná, ve výsledku však obohacující a přinášející reflexi našich snah či důrazů z druhé strany. Četnost zahraničních kontaktů a vážnost, již v očích zahraničních partnerů máme, je vysoká a zavazující. Na to, jak ekumenické oddělení funguje, jsme se zeptali Daniely Hamrové.

Poslechněte si článek:

Práci v ekumenickém oddělení dobře znáš. Jak dlouho už místo referentky zastáváš?

V ekumenickém oddělení jsem už dvacátý rok, za dobu svého působení jsem tu zažila čtyři synodní rady, tři synodní seniory, šest vedoucích tajemníků a dva šéfy ekumenického oddělení. Kolegy bych asi všechny nespočítala, skončila jsem u čísla 15. Pokračování textu →

Diakonie

Start v Rubikonu. Ven ze sociálně vyloučené oblasti

(ČB 3/2020) „Chci se stát policistkou,“ říká 14letá Jenifer. „A víš, jak toho dosáhneš?“ Chvilka mlčení. „Nevím.“ Podobné odpovědi zazní v nízkoprahovém klubu pro mládež Rubikon na kraji Vsetína několikrát. Ambice by dívky i kluci měli. Jako Romové ale narážejí na celou řadu komplikovaných bariér. Pravděpodobnost, že by je zdolali svými vlastními silami, se statisticky blíží nule. Potřebují podporu a od toho je tu právě nízkoprahový klub Rubikon, provozovaný Diakonií Vsetín. Pomáhá nejen samotným mladým Romům, ale vlastně všem obyvatelům Vsetína.

Poslechněte si článek:

Podle pravidel

Vystěhovat nedisciplinované a chudé romské rodiny ze zdevastovaného domu v centru Vsetína se zpočátku mohlo zdát jako chytré řešení. Lokalita na Poschle, kde část rodin našla nové zázemí, se ale ukázala jako past. Nachází se v největší možné vzdálenosti od centra, od okolí je odříznuta řekou, rychlostní silnicí a čistírnou odpadních vod. Nedaleko sice staví autobus, má ale velmi řídký jízdní řád. Pokračování textu →

Diakonie

Pomoc míří do Libanonu. Zachráněné dětství – do školy, ne do práce

(ČB 3/2020) Sámerovi je deset let. Do Libanonu utekl se svou rodinou před syrskou válkou. Usídlili se jako mnoho jiných Syřanů v chudinské čtvrti na okraji Bejrůtu. Sámerův otec Ahman si z války odnesl trauma, které se rozvinulo do epilepsie. Snaží se pracovat, ale nemůže každý den. Pětičlenné rodině tak často chyběly peníze na nájem i na jídlo. Sámer proto začal pracovat v holičství. Za dopoledne si vydělal asi dva dolary. Malý příspěvek do rodinného rozpočtu byl příliš vysokou cenou za to, že desetiletý chlapec nemohl chodit do školy.

Poslechněte si článek:

Sámerova matka se obrátila na Tahaddi, komunitní centrum, o kterém se dozvěděla od žen ze sousedství. Tahaddi provozuje školu a pro Sámera se tam našlo místo. Chlapcova obnovená školní docházka znamenala však pro rodinu výpadek příjmu. Pokračování textu →

Slovo

Impulzy a úvahy ke kampani

(ČB 3/2020) Má-li ČCE v dosavadní podobě přežít, je zvýšení naší ochoty peněžně přispět naléhavě potřebné. Pět procent není moc, evangelikálové očekávají od svých členů biblický desátek. Apel na špatné svědomí je u nás evangelíků psychologicky dobrý tah. Zároveň jsem si ale jist, že přinese-li svých pět procent osmdesátiletá vdova, bydlící za tržní nájemné, která už tak šidí své tělo levnými potravinami, aby zaplatila léky a procedury, které naléhavě potřebuje, pak sestra pokladní takový peníz nepřijme a pozve starou dámu na dobrý oběd, při kterém s ní dané téma laskavě uzavře.

Poslechněte si článek:

Výzvě synodní rady já přeju plný úspěch. Vedle biblického obrazu odvážné cesty mořem vidím ale také obraz firmy, která se snaží zvýšit klesající odbyt svého zboží. Dost členů církve přispívá na její činnost prostě tolik, za kolik jim – jak oni to cítí – stojí to, co od ní dostávají pro sebe a pro své rodiny. Takže být vedením, dotázal bych se všech: „Co by se mělo v ČCE změnit, Pokračování textu →