(ČB 3/2020) Ekumenické oddělení se zabývá vnějšími vztahy církve. To znamená vztahy se všemi církvemi v České republice, s partnerskými církvemi v zahraničí a také podporou vzniklých vztahů na sborové i celocírkevní úrovni stejně jako u krajanských skupin v cizině. Je to činnost organizačně náročná, pestrá a nákladná, ve výsledku však obohacující a přinášející reflexi našich snah či důrazů z druhé strany. Četnost zahraničních kontaktů a vážnost, již v očích zahraničních partnerů máme, je vysoká a zavazující. Na to, jak ekumenické oddělení funguje, jsme se zeptali Daniely Hamrové.

Poslechněte si článek:

Práci v ekumenickém oddělení dobře znáš. Jak dlouho už místo referentky zastáváš?

V ekumenickém oddělení jsem už dvacátý rok, za dobu svého působení jsem tu zažila čtyři synodní rady, tři synodní seniory, šest vedoucích tajemníků a dva šéfy ekumenického oddělení. Kolegy bych asi všechny nespočítala, skončila jsem u čísla 15.

Kolik lidí v ekumenickém oddělení pracuje a co mají na starosti?

Po odchodu Olivera Engelhardta jsme momentálně v ekumenickém oddělení čtyři – já se věnuji záležitostem kolem vztahů (delegáti do zahraničí, návštěvy ze zahraničí, organizace různých akcí, setkání apod.), Jana Špinarová má na starosti projekty, které souvisí se zahraničními dary, organizuje neoficiální návštěvy skupin z Německa a stará se také o některé putovní výstavy, jejichž přípravu naše oddělení organizuje. Kolega David Sinclair je vlastně zaměstnanec Skotské presbyterní církve a má na starosti partnerství našich sborů se sbory ve Skotsku a ve Spojených státech, pomáhá s překlady a korekturami našich textů, učí angličtinu a je vůbec naší podporou v anglickojazyčné oblasti. Na malinký úvazek je tu s námi také Gerhard Frey-Reininghaus (někdejší vedoucí, nyní již v důchodu), který umí všechno a vypomáhá, kde je třeba. Jsem ráda, že tvoříme tým, který umí spolupracovat, případně jeden druhého i zastoupit, když je potřeba.

Činnosti ekumenického oddělení jsou opravdu pestré a rozsáhlé. Jak vypadá spolupráce s ostatními církvemi v České republice?

Hlavní těžiště leží na spolupráci s Ekumenickou radou církví, což je usnadněno tím, že synodní senior je v současné době její předseda, takže řada úkolů je přímo na něm. Naše církev spolupracuje prostřednictvím svých zástupců v různých komisích ERC. Jedno z viditelných společných setkání je Modlitba za domov, která se koná každý rok 28. října. Jiná věc je Noc kostelů. Jsem moc ráda, se se jí účastní stále více našich sborů. Další velmi přínosná spolupráce je v rámci tzv. komitétu, který spojuje obě členské církve Světového luterského svazu v ČR – tedy ČCE a Slezskou církev evangelickou a. v. Velkou radostí je pro nás také Leuenberský synod, který se opakuje vždy po dvou letech a delegáty jsou zástupci všech členských církví Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE). Považujeme za velký úspěch a dobrou značku pro českou ekumenu, že v ČR takovou platformu pro promýšlení společných témat a dlouhodobější spolupráci máme, jinde to samozřejmost není.

S kolika partnerskými církvemi a organizacemi ČCE spolupracuje?

Mezi naše partnerské církve patří 24 církví v Evropě a čtyři mimo Evropu, dále devět evropských a světových organizací. Obnáší to opravdu velké množství nejrůznějších vztahů. Dokazuje to např. účast téměř stovky ekumenických hostů na oslavách 100. výročí ČCE.

Většina je z německy mluvících oblastí, které patří k těm exotičtějším?

Naším geograficky nejvzdálenějším partnerem je Presbyterní církev v Koreji.

Velmi viditelná událost je Setkání křesťanů (letos v létě v Grazu), které bývá každé tři roky, a každé dva roky se koná německý Kirchentag. Jak se to týká ekumenického oddělení?

Já jsem zástupkyně v obou mezinárodních přípravných výborech, organizuji českou účast na Setkání křesťanů, koordinuji výběr účinkujících, přípravu rozpočtu i vyúčtování případných grantů. V případě německého Kirchentagu leží hlavní organizační starost na ERC, která má k tomu ustavenu ekumenickou komisi, já v ní mám na starosti jednání s německou stranou.

Jak se ČCE stará o skupiny evangelických krajanů v zahraničí?

Naše církev po odchodu faráře Petra Brodského pověřila čtyři koordinátory – faráře, kteří mají své sbory v ČR, aby převzali starost o pět českých sborů v zahraničí. Tak se Miroslav Pfann stará o sbor v Bohemce a Veselynivce na Ukrajině, Pavel Šebesta pečuje o kontakty se sborem v Peregu Mare v Rumunsku a jezdí navštěvovat také krajany ve Velikom Središti v Srbsku, Jan Krupa udržuje kontakty a podporuje sbor v Bjeliševaci v Chorvatsku a Petr Grendel dojíždí několikrát ročně do sboru ve Pstroužném v Polsku. Některé sbory ČCE mají nad krajanskými komunitami patronát a platí jim např. Českého bratra a jiné publikace. A po půlročním pobytu Mikiho a Magdy Erdingerových na Ukrajině chceme pokračovat v tradici vysílání našich farářů do Bohemky a Veselynivky na delší pastorační pobyt – letos se chystá odjet na dva měsíce Tomáš Vítek a zájemce máme už i na další roky. To nás těší.

Co ještě do vaší agendy patří?

Kromě zajišťování cest delegátů, vysílaných synodní radou do zahraničí, a doprovodu zahraničních návštěv u nás spočívá velká část naší práce v koordinaci využití zahraničních darů. S našimi německy mluvícími zahraničními partnery se každý rok setkáváme u tzv. Kulatého stolu, kde se diskutuje o plánovaných projektech, které jsou oni ochotni finančně i jinak podporovat. Naším úkolem je pak prostředkovat komunikaci mezi zahraničním dárcem a subjektem, který dar využívá, a projekt provázet od začátku až do jeho vyúčtování.

Čím je naše církev inspirativní pro zahraniční partnery a co naopak my oceňujeme na příkladech odjinud?

Zahraniční partneři se zajímají zejména o českou reformaci, o postavy J. Husa, P. Chelčického, J. A. Komenského. Často obdivují, jak naše menšinové evangelické hloučky přežívaly různé doby temna, a přesto se nesemkly samy do sebe, ale zachovaly otevřenost a ochotu přijímat nové podněty a impulzy. Nevím, jestli to platí ještě dnes, ale tradičně oceňována byla také naše teologie. V současnosti dáváme našim partnerům dobrý signál např. také otevřeností k dění ve společnosti, některá prohlášení naší církve nebo synodní rady dokonce sami zveřejňují na svých webech a kladně na ně reagují. Někde mají větší zkušenosti s církevním školstvím, jinde rozvinutou práci diakonie nebo mají nápady, co s nevyužitými církevními budovami. Vzájemné předávání zkušeností pomáhá překonat pocit osamocení v problémech a usnadňuje leckdy řešení.

Co tě na práci v ekumenickém oddělení nejvíc baví? A co je těžké?

Na své práci si vážím toho, že mými partnery jsou milí lidé – ať už kolegové, faráři, členové sborů nebo ti ze zahraničí. Při jednáních s nimi nemusím být ve střehu před nějakým úskokem; často z pracovních vztahů vznikají i pevné vztahy přátelské. Těžké to máme teď bez vedoucího oddělení, práce je víc, než bychom si představovali. Ale to je jen dočasná starost. Někdy mě mrzí, když jsme pozváni na nějaké pěkné setkání, ale nenajde se nikdo, kdo by tam jel. Jenže jsme malá církev a pozvánek dostáváme hodně, a to je zase dobře, protože to znamená, že o spolupráci s naší církví je ve světě zájem.

připravila Daniela Ženatá