(ČB 4/2020) S paní Danou jsem se seznámil v listopadu 2019. Vlastně podivuhodnou náhodou. Jedna sestřička v Ústřední vojenské nemocnici mi při návštěvě oddělení dlouhodobé péče sdělila: „Mohl byste zajít za Paní Zátopkovou? Je jí 97 roků a tuhle mi říkala, abych se za ni pomodlila. Nabídla jsem jí, že pozvu našeho kaplana, ale ona nechtěla; že nebude nikoho otravovat. Jenomže já si myslím, že by přece jen byla ráda. Ale, pane kaplane, prosím, neprozraďte, že jsem vám to řekla…“
Poslechněte si článek:
Dana Zátopková byla ráda a mě překvapilo, jak je myšlenkově čiperná. Rozhovor s ní nebyl jednoduchý, protože se na každé slovo, které chtěla vyslovit, musela zvlášť nadechnout. Byla to pro mě tak trochu škola trpělivosti, protože každé slovo chtěla říct v perfektní podobě, a tak se na některé zvlášť dlouhé slovo musela nadechnout i třikrát. Neměla ráda, když jsem za ni některé věty dořekl. Vždycky chtěla říct celou větou to, co měla na srdci. Už moc nechodila, ale vždy když přišla fyzioterapeutka, že budou chodit, statečně se prala s obrovskou slabostí a snažila se alespoň pár kroků s chodítkem udělat. Pokračování textu