Téma

Naslouchám velikým trápením, vzdoru i pokoře

(ČB 4/2020) Člověk je na světě proto, aby dělal dobro. Protože ho to baví. Říkávám vězňům, že se cítím ve vězení svobodnější než v církvi. A práce mě těší a baví! Už osmnáctý rok. Děkuji za podporu hlavnímu kaplanu Pavlu Kočnarovi, nuselskému sboru, Vězeňské duchovenské péči, synodní radě, Spolku evangelických kazatelů, kolegům a přátelům – a hlavně manželce. Tím bych rád začal.

Poslechněte si článek:

Všudypřítomná lež

Ale přesto musím začít něčím méně pozitivním, co jsem jako farář ve vězení musel přijmout, s čím pracovat. Dá se to shrnout jedním slovem – LEŽ. Kaplan je od toho, aby vyslechl, poslouchal, naslouchal – a vězeň musí vědět, vidět i cítit, že nás zajímá. Musí cítit, že nás bytostně zajímá jeho situace, osud, postavení, provinění… Bez toho vůbec do věznice chodit nelze. A přesto musíme počítat s tím, že ve vězení lidé lžou. Lží se to tam hemží. A vězni už jsou tak bráni – že apriori stále lžou. A my kaplani jim přesto musíme věřit. Každému jejich slovu. Bedlivě s hlubokým zájem naslouchat. A přitom víme, že třeba 20–90 % toho, co nám někdo říká, může být lež. To je jedna ze zásadních věcí – jiných než ve sborové službě – neříká se pravda, říkají se polopravdy, přetočené věci, výslovné lži. Pokračování textu →

Téma

Otázka na tělo: Stává se vám, že počínání někoho jiného musíte uznat jako spravedlivé, ale přitom s ním nesouhlasíte?

(ČB 4/2020) Především záleží na kritériích, podle nichž počínání druhého považuji za spravedlivé. Ale vidím-li takové jednání jako spravedlivé v očích lidských i před Boží tváří, nemohu s ním nesouhlasit. Proto třeba nikdy nemohu souhlasit s pomstou nebo s trestem smrti. Mohou být pochopitelné z hlediska příčin a souvislostí, ale souhlasit? To ne.
Pavel Klinecký

Spravedlnost nejde oddělit od situace. Když se dva o něco dělí, princip půl na půl nikdy nebude úplně spravedlivý, protože ti dva nikdy nebudou úplně stejní – věkem, pohlavím, kulturně atd. Jako vězeňský kaplan se setkávám s odsouzenými se stejným paragrafem, ale různou délkou trestu. Kontext a motiv trestného činu, hříchu, je u každého jiný a soudci s tím při rozhodování o vině a trestu musí počítat. Spravedlnost zkrátka není jen matematika, počet neznámých je vždycky větší, než kolik jich jsme schopni při jejím uplatňování zjistit.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

Moje církev

Je v církvi místo pro cíle a plány? Od snění k reálným výsledkům

(ČB 4/2020) V únoru jsme mluvili o tom, co je vize a proč je potřebná, v březnu jsme společně přemýšleli o tom, k čemu nám poslouží „leader“. Pokud se má v reálném životě něco stát, je ale také zapotřebí mít cíle a plán, jak jich dosáhnout. A to je dnešní téma.

Bez konkrétního plánu „jak na to“, zůstane většina dobrých nápadů „ve vzduchu“

Sám postupně zjišťuji, že většina myšlenek, které jsou ve strategickém plánu nebo o kterých píšu v těchto článcích, již zazněla dříve – před pěti, deseti i patnácti lety. Řadu z nich je možné ještě dnes najít na různých diskusích na evangnetu s letopočty jako 2008 a podobnými.

Ve většině případů ale zůstalo u slov. Jsem přesvědčen, že to není ničí zlá vůle. Prostě chybí koncovka, kterou tvoří rozumně formulované cíle, plán a přidělená odpovědnost. Chceme-li ale ČCE měnit, potřebujeme si nějaké cíle a plán stanovit.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

Moje církev

V čem Českobratrská církev inspiruje a proč zajímá své zahraniční partnery

(ČB 4/2020) Dvanáct let po konci války byla západoněmecká evangelická církev již opět bohatá a byla respektována. Mně tehdy bylo rozkvetlých 17 let.

A v červnu 1957 se mi zvláštní náhodou dostalo příležitosti poprvé se setkat s církví Českých bratří. Byla jsem zařazena do přátelské delegace Porýnské zemské církve, pozvané do Prahy Komenského evangelickou bohosloveckou fakultou. Pozvání se vlastně týkalo osmi zástupců naší církve, z nichž jeden byla moje maminka. A ta mě prostě vzala s sebou.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →