(ČB 4/2020) Hrob Benjamina Košuta, evangelického kazatele a faráře v kostele u sv. Klimenta v Praze naleznete na bývalém německém evangelickém hřbitově ve Strašnicích (naproti strašnickému krematoriu), oddíl UHE 6, číslo 54.
Poslechněte si článek:
A co tomuto sdělení předcházelo?
Před několika lety bylo rozhodnuto o částečném zrušení a celkové rekonstrukci tohoto mnoho let nepoužívaného a velmi zanedbaného hřbitova a o jeho přejmenování na Nový hřbitov Strašnice. Správa pražských hřbitovů současně rozhodla, že zůstanou zachovány hroby, které jsou významné stavebně či mají zajímavou sochařskou výzdobu, je v nich pohřbena významná osobnost nebo ke kterým se někdo přihlásí.
V rodové kronice, jejíž autorkou je vnučka Čeňka Jurena, evangelického faráře v Hradišti u Nasavrk, která zaznamenala vzpomínky své matky, Pavlíny Rychetské, roz. Jurenové, neteře Benjamina Košuta a jeho staršího bratra Bedřicha Viléma, se píše: „Benjamin Košut zemřel jako matriarchální postava české církve dne 25. IV. 1898 a jest pochován na starém evangelickém německém hřbitově ve Strašnicích. Sbor klimentský postavil mu krásný pomník s bronzovým reliéfem Košutovým. Nápis na pomníku jest: Benjamin Košut, evangelický farář helvétského vyznání u Klimenta v Praze, nar. 24. VII. 1823 v Černilově, zemřel 25. IV. 1898. Citát Daniel 12. kap., 3. verš a na podstavci I. Korintským 15. kap., 1. verš „Připomínám pak vám, bratří, evangelium, kteréž jsem zvěstoval vám, kteréž jste i přijali, v němž i stojíte.“
před opravou
S pomocí této rodové kroniky, a zejména díky nápisu, vytesanému do kamene na podstavci pomníku: „Věnováno od vděčných posluchačů“, se po mém usilovném pátrání podařilo hrob Benjamina Košuta najít. Jde o dílo Jana Minaříka. Pomník, zarostlý břečťanem, byl povalen, bronzový reliéf a všechna písmena byla oloupána. V kameni zůstaly jen otisky písmen a písmena vytesaná na podstavci. Nápis na hrobové desce jsme spolu s dcerou nechaly obnovit v přesné kopii původního nápisu s výjimkou bronzového reliéfu a ratolesti, které se bez předloh obnovit nezdařilo.
Blízko domku zřízence hřbitova byla dle vzpomínek také pochována choť Benjamina Košuta, Magdalena Košutová. Na malé desce stálo, že to byla choť faráře a zemřela 20. VII. 1895 ve věku 67 let. Citát Jan 16. kap., verš 16. Tento hrob se bohužel najít nepodařilo.
Rod Košutů
Košutové žili na Valašsku po mnoho generací jako tajní nekatolíci, až po tolerančním patentu se mohli ke svému vyznání veřejně přihlásit.
Jan Košut
(1769–1836), otec Bedřicha Viléma a Benjamina, byl farářem v Jimramově, Novém Městě na Moravě, Krouně a od roku 1815 v Černilově. S Pavlínou, roz. Zelenou, dcerou měšťana v Novém Městě na Moravě, měl čtyři syny a dvě dcery. Všichni synové (Jan *1802, Antonín *1804, Bedřich Vilém *1819 a Benjamin *1822) byli evangeličtí duchovní.
opravený náhrobek Benjamina Košuta
Benjamin Košut
(1822–1898), studoval v Modré, Prešově a ve Vídni. Byl také výborný hudebník. Ordinován byl v roce 1844. Svoji duchovní působnost začínal v Borové u Poličky (1846–1851).
V rodinné kronice čteme: „Byl to také neohrožený bojovník za práva evangelíků, vášnivý řečník, za něhož byla vystavěna v Borové evangelická škola i fara r. 1857–8. Jeho osobnost působila na Jiřího Šmatlána, popsaného Terezou Novákovou. V letech 1861–1866 působil ve Velenicích u Městce Králové. V r. 1866 stal se farářem v Praze u sv. Klimenta, kde začal kázat po několikaleté odmlce, po nuceném odchodu svého bratra Bedřicha Viléma, který byl císařským dekretem suspendován, vězněn a v roce 1853 internován do Celovce v Korutanech. Benjamin Košut byl ve sboru klimentském velmi oblíben. Snažil se sboru zachovati čistě český ráz a v této snaze octl se v ostrých bojích se zastánci názoru, že je nutno učiti se a přejímati z ciziny. Jeho časopis Českobratrský hlasatel, později Český bratr stal se předním mluvčím směru racionalistického.“
S manželkou Magdalenou měli tři dcery (Milenu, Libuši a Pavlínu, provd. Jurenovou) a dva syny (Jaromíra, profesora orientálních jazyků na Karlově univerzitě, a Benjamina, úředníka a překladatele z maďarštiny).
V klimentském sboru působil Benjamin Košut 32 let, od roku 1866 do své smrti 25. dubna 1898. Za dobu svého působení v Praze přistoupilo ke klimentskému sboru 1346 věřících, pokřtil 3892 dětí, oddal 1166 manželských párů a pochoval 2672 lidí. Založil také filiální sbor v Kladně, kázal v Hřebči u Kladna. Naposledy kázal měsíc před svou smrtí a se svým třiapadesátiletým farářováním se loučil slovy „Naposledy pak, bratří, mějte se dobře“.
O posledních jeho letech je dost napsáno ve vzpomínkách Košutova přítele, evangelického faráře Jana Karafiáta, autora knihy //Broučci//, který od roku 1895 žil v Praze a rád Košuta navštěvoval, byť ne se všemi jeho názory souhlasil, a s jeho svolením také u sv. Klimenta kázával.
Pohřeb měl Benjamin Košut slavný. Město Praha právě tehdy zakoupilo honosný otevřený pohřební vůz, „ve kterém vybraní synové národa českého měli být dvěma páry nejkrásnějších koňů dopravováni na hřbitov“. A pražská městská rada ochotně souhlasila, aby v tomto voze byl na strašnický hřbitov vezen i Benjamin Košut. Českobratrské družstvo opatřilo hrob pomníkem s kovovým reliéfem s lipovou ratolestí a kalichem s nápisem „Bůh láska jest“ a jménem pochovaného.
K historii jeho bratra Bedřicha Viléma (1819–1893)
Po letech internace se Bedřich Vilém obrátil na konzistoř v Koblenz a ta ho dosadila na faru ve Wirschweileru. Odtud několikrát přijel do Čech, naposledy v roce 1887 na Husovu slavnost, kde na pražském Žofíně pronesl k velkému shromáždění slavnostní řeč. Poslední léta žil u svého syna Benjamina v Ellernu, pochován je na vlastní přání ve Wirschweileru. Jeho syn Benjamin navštívil své příbuzné v Černilově, což je v rodové kronice zachyceno takto: „Za mého dětství – bylo mi asi 10 let – navštívil rodiště svého otce B. V. Košuta jeho syn Benjamin, farář v Ellern. Navštívil též mé rodiče v černilovské škole. Česky rozuměl, ale sám již česky nemluvil. Šlo to jen německy. Byl to vysoký, silný pán příjemného pohledu a s tatínkem dlouho hovořil, i nás malých dětí si všiml. Vnuci B. V. Košuta jsou již zcela poněmčeni. Jeden z jeho synů, který si přál po smrti odpočívati v české půdě, byl z Německa převezen a pohřben na vinohradském hřbitově.“
Jiřina Kádnerová, knihovník