(ČB 3/2016) Fenomén lidské vůle k životu a toho, zač nám život vůbec stojí a co je jeho smyslem, je svým způsobem univerzální. V mnoha variantách si otázku o vůli a svobodě kladou lidé všech věků. Jedni chápou vlastní život jako cosi naprosto samozřejmého, co v biologické stopě nezadržitelně směřuje ke svému konci. Život pro ně má smysl jen tady a teď a v kvalitě, která je dle jejich vlastních měřítek a v konzumním pojetí spíše

Pokračování textu →

(ČB 3/2016) Jsem na návštěvě u paní v LDNce. Sedím vedle postele a přemýšlím, kde brát sílu a chuť k životu. Jak ji předat, jak povzbudit. Obdivuji. Úsměv na tváři, děkování sestře za podané jídlo, za čistou postel. Obdivuji. Úsměv na tváři sester, ošetřovatelů, uklízeček. Kde brát úsměv? (Bohužel často chybí.) Kamarádka s depresemi je nadopována prášky, tak se jí zrovna daří fungovat. Říká, že to nebude dlouho, že se zase propadne. Pokračování textu →

(ČB 3/2016) Pavel Pokorný (1960) je „mým farářem“ už 15 roků. A teď se budeme potkávat i na půdě Ústřední církevní kanceláře. Byl totiž na šest let zvolen do synodní rady ČCE – jako první náměstek synodního seniora. Jako farář má za sebou dvanáctiletou službu ve sboru v Trutnově, od roku 2000 je farářem v pražských Střešovicích. Předtím ale ještě strávil jeden rok v USA, ve státě Texas; vzdělával se tam v pastoraci, Pokračování textu →

(ČB 3/2016) Pro mé drahé a nezbytné spolupacienty: Jolku, Andrejku, Anežku, Elišku, Janu, Karin, Budhu, Peťu, Martina.

Už je to tu zas, hluboká tíseň, pořád ta stejná – zmizí nebe, země. Nic. Nikde nikdo. Zase začínám před očima vidět krev, jako vždycky předtím, než zkolabuju. Nevím, jestli je to štěstí, když už člověk svou nemoc zná, ví, jak funguje. Mám periodickou středně těžkou depresi. Jako definice mi nejlépe vyhovuje ta MUDr. Radkina Honzáka, podle něhož dochází k závažnému rozvratu řídicích systémů. Pokračování textu →