(ČB 3/2016) Pavel Pokorný (1960) je „mým farářem“ už 15 roků. A teď se budeme potkávat i na půdě Ústřední církevní kanceláře. Byl totiž na šest let zvolen do synodní rady ČCE – jako první náměstek synodního seniora. Jako farář má za sebou dvanáctiletou službu ve sboru v Trutnově, od roku 2000 je farářem v pražských Střešovicích. Předtím ale ještě strávil jeden rok v USA, ve státě Texas; vzdělával se tam v pastoraci, teoreticky i prakticky. Pavel Pokorný se také věnuje nemocničnímu kaplanství, nejprve v pražské nemocnici v Motole, nyní již pátým rokem spolupracuje s mobilním hospicem Cesta domů. S ženou Danielou má tři syny a nejmladší dceru.

Tvůj první sbor a zároveň jediný předchozí byl tedy ten trutnovský. Jak na něj vzpomínáš?
Samozřejmě to byl daleko menší okruh lidí než tady ve Střešovicích, alespoň těch bližších. To dost významné tam ale spočívalo v tom, že jde o Sudety, ve sboru to bylo pořád nějakým způsobem znát. Každý přišel odjinud. A krátce po válce přišli komunisti; určitá atmosféra strachu a nedůvěry se tam usídlila a měla vliv, a tak bylo zcela normální, že se lidé v kostele navzájem neznali. Vnímal jsem to i já koncem 80. let, kdy jsem tam přišel. Lidé nevěděli, jak se jmenují ti, co sedí v kostele v lavici vedle nich. Prostě to nebylo zvykem. Zatímco v těch tradičních sborech, tam se přece znají celé rodiny navzájem…

To je ale dnes už jiné, ne?
Jistě že se to už změnilo. Ale souvisela s tím ještě další věc – u řady z nich, u těch starších, jsem pociťoval určitý zvláštní smutek z toho, že život prožili v místě, ke kterému neměli vztah. Přicházeli tam po válce jako mladí, zakládali tam rodiny, jenomže tam šli třeba z donucení, do baráků po Němcích; a jako by si to po těch letech celé ještě nějak víc uvědomili. Časy se změnily, pro generaci, která se tam už narodila, to neplatí. Dnes je celé město velmi živé, kulturní… Od trutnovských ve sboru jsem ale přijal hodně. Už začátek byl pěkný, přestože jsem po 14 dnech od nástupu odešel na dva roky na vojnu. Lidi ze sboru mi psali a jezdili za mnou na návštěvy, pomáhalo mi to tu vojnu přečkat. Když nám se Zvonkem Šormem pak krajský církevní tajemník odebíral státní souhlas, jednoznačně se za nás postavili. Od kurátora jsem se naučil úctě k církevním řádům a skutečně demokratickému jednání.

A po 12 letech jsi odešel k nám do Střešovic, ovšem s přestupem přes Ameriku.
To byla podobná situace. Sotva jsem v Praze začal, odletěl jsem na rok do Texasu. Ten skutečný začátek byl vlastně až po návratu, v roce 2000. A řekl bych, že byl na církevní zvyky dost neobvyklý, s Jaroslavem Vetterem, kterého jsem měl vystřídat, jsme můj první měsíc pracovali ve skutečnosti oba, každý na půl úvazku. Celý červen toho roku jsme byli na faře spolu a on mi sbor předával.

Jaká ta spolupráce byla?
Úžasná. Trpělivě mi vysvětloval vše, pokud šlo o chod sboru, včetně technického zázemí a kontaktů na řemeslníky… Vyprávěl, jak on sbor vidí, rozhodně ale neřekl ani slovo o jednotlivých lidech, to nechával zcela na mém úsudku.

Pokud bývalý farář ve sboru zůstává, může být jeho postoj k tomu novému někdy „problematický“. Jak to bylo v tvém případě?
Myslím, že se to dá velmi výstižně vystihnout jedinou malou příhodou: V den mé instalace, v listopadu roku 2000, když jsem se před začátkem bohoslužeb chystal v kanceláři, se jemně pootevřely dveře, pan farář nakoukl dovnitř a řekl: kdybys něco potřeboval, jsem tady. A hned zase dveře zavřel. Je nablízku, kdyby bylo třeba, a právě nic víc. A tak je to dodnes. I členství ve staršovstvu, které mu někdo nabízel, moudře a jednoznačně odmítl.

Jak se tenkrát stalo, že jste celá rodina odjeli do té Ameriky?
V 90. letech se i v církvi děly různé nové věci, jednou z nich byl vikariát. Na tom jsem se podílel i já a měl jsem spolu s dalšími na starosti pastorační seminář. Moc jsem toho o té věci nevěděl, co jsem pochytil na naší fakultě, zdálo se mi trapně málo; bylo mi jasné, že se potřebuji nějak vzdělat, což za normálního provozu ve sboru moc nešlo. A tak jsem využil možnosti tříměsíčního studijního volna, k němu si vzal neplacenou dovolenou a jel se vzdělávat na rok do Texasu. Prvních pár měsíců jsem četl knihy, praxe se pak odehrávala v nemocnici.

Kdo to vlastně celé vyjednal?
Já bych byl jel rád do Anglie; že to byl nakonec zrovna Texas, stalo se na doporučení jedné kamarádky Tomáše Hančila, který dělal doktorát v Princetonu v New Jersey, a my jsme se tam s ní při návštěvě Hančilových setkali. Ta mne navedla na pana profesora Underwooda v Austinu. A Gerhard Frey-Reininghaus potom tady vyjednal stipendium. Zasloužila se o to taky paní Betty McGinnis. Navíc se ukázalo, že v Texasu je církev, která má české kořeny – Unity of the Brethren. Jejich farářka Linda Chandler byla nadšena tím, že tam přijede studovat český farář. Zorganizovala sbírku, což umožnilo, že jsme mohli jet celá rodina. Do téhle církve mě pak hodně zvali, víckrát jsem u nich v různých sborech kázal. Setkání s potomky českých imigrantů bylo nesmírně zajímavé. Byli nám něčím velmi blízcí a přitom měli takové zdravé sebevědomí, které myslím většina postkomunistických Čechů postrádá.

Kvůli nedělním bohoslužbám jsi ale v Texasu rok nežil.
Ani ne rok, deset měsíců. Můj studijní program spočíval v četbě literatury z oboru pastorace a účasti na odborných seminářích, zabýval jsem se v nich rituály, skupinovým poradenstvím a bioetikou. Líbil se mi intenzivní způsob studia – na každou hodinu bylo třeba přečíst literaturu, reflektovat četbu i dění na semináři a písemně tuto reflexi zachytit. Větší písemná práce se týkala bioetiky; šlo o teologický pohled na „kvalitu života“, které se dnes v medicíně věnuje hodně pozornosti. Významnou součástí studia byla pastorační, kaplanská praxe v nemocnici.

O jaké nemocnice šlo? Bylo jich víc?
Nemocnice to byly dvě. V té první bylo kaplanů-stážistů víc, já jsem chodil na ortopedii. Řekl bych, že ta ortopedie byl určitý záměr, že mě šetřili. O něco lehčí pacienti, žádná onkologie… Ovšem zas tak snadné to nebylo. V té druhé nemocnici jsem byl na stáži sám a podle potřeby jsem chodil na všechna oddělení. Kaplanská služba je k dispozici 24 hodin denně, takže jsme měli i noční služby, byť jen doma, na telefonu. Když zemře pacient, kaplan se volá zcela standardně. Úkoly jsou jasné: přijdeš za službu konající sestrou, posoudíš, zda je ona sama v pořádku, když jí zrovna umřel pacient, zatelefonuješ rodině, domlouváš pohřební službu.

Takovou kaplanskou práci si tady u nás vůbec neumím představit.
Já jsem si až tady, zpětně, uvědomil, v čem tam ta kaplanská „síla“ spočívá. Konkrétně při tom úmrtí – instrukce jsou velmi detailní, je přesně dáno, co mám dělat, jsem pořád přítomen, i když mě některá rodina třeba nepotřebuje. Pak přijede pohřební služba, naloží zesnulého na vozík a já jdu s ním, doprovázím ho až k bráně nemocnice. To se s tím, jak se s tělem mrtvého zachází v českých nemocnicích, nedá vůbec srovnat. Ještě bych chtěl zdůraznit, že jsem měl postupně dvě supervizorky, které byly velmi odlišné, ale obojí bylo pro mě velice přínosné. Možnost probrat svou práci a své dojmy se supervizorkou považuji za vůbec nejpodstatnější.

To je tedy postoj nemocnice. A co sami pacienti? Mají o kaplana zájem větší, než jak to známe odsud?
Jistě je to jiné. Jak jsou ti Američané takoví svobodnější, mají taky dost jasno v tom, co chtějí: Za hodinu jdu na operaci, chci, abyste se se mnou pomodlil. Žádný dlouhý hovor. Většinou mě k pacientům volali, ale někdy jsme je obcházel sám a svou službu nabízel; a to pak jsem se s odmítnutím, někdy i dost razantním, taky setkával.

A co bylo po návratu?
Začal jsem farářovat ve Střešovicích. A vrátil se k vikariátu. Ale zároveň to byla doba, kdy se i tady  o kaplanské službě začínalo mluvit. Rozneslo se, že jsem byl v té Americe, a tak mě pozvali do komise při Ekumenické radě církví pro duchovní službu ve zdravotnictví. Ale kromě toho jsem dostal nabídku, abych šel jako kaplan pracovat do motolské nemocnice. Na malý úvazek, vedle práce faráře. Spolu s doktorkou Kalvínskou jsem tam tu službu zakládal.

Nejdřív motolská nemocnice, pak hospic. Můžeš to srovnat?
V Motole jsem byl asi pět let. Nebýt neshody s šéfkou, asi bych neměl k odchodu důvod. Byly tam ale i jné svízele. Týkaly se spíš administrativy a byrokracie, vykazování počtu pracovních hodin, administrativa versus práce u lůžka. Koordinátorka s námi vedla velice zdlouhavé porady, a pak mi vytýkala, že mám málo času na práci s pacienty, jak jsem jej ale měl mít?

Co je tedy v Cestě domů jiné?
Zápisy tam dělám taky, ale jsou funkční. Čtu záznam od ostatních, od zdravotníka, sociálního pracovníka, psychoterapeuta, poskytuji jim záznam svůj. To je na tom to pěkné, je to opravdu práce v týmu, který bdí nad pacientem, a stejně tak nad jeho rodinou. I pro hospic platí, že pacienti zas tak často kaplana nepotřebují, rodina ale ano. Nejvíc těsně po úmrtí. Případně potřebují pomoc s pohřbem.

Jsi zvolen do nové synodní rady. Co tam máš na starosti?
Církevní publikace, vzdělávání kazatelů, pastorační pracovníky a kaplany a zahraniční ekumenické vztahy.

Myslíš, že budeš muset v něčem polevit? Ubrat, pokud jde o práci ve střešovickém sboru?
Já jsem už ubral. Ona to ale není jen otázka dostatku času, jde i o jakési břemeno. Člověk na ty funkce musí také nějak myslet, nosí si je s sebou. Skončil jsem tedy v církevní pastýřské radě a ve výboru Asociace nemocničních kaplanů. A to musí být znát. Co se týče sboru, ten to doufám nepocítí, to bych nerad. S Lenkou Ridzoňovou, naší druhou farářkou, jsme se už dohodli, některé věci zjednodušíme a ona převezme víc administrativy.

Být v synodní radě, to je navzdory množství práce určité poslání duchovní. Co bys k tomu na závěr řekl?
Připadá mi, že je v církvi znát určitý neklid a nejistota, jako kdyby do sborů šly dva trochu protichůdné signály – nastává těžká doba, budeme muset platit faráře, na druhou stranu je tady balík peněz, které se budou rozdávat… Něco to v církvi vyvolává a mně to není jedno, zajímá mě to. Zajímá mě, co to s námi bude dělat mentálně, a vlastně i duchovně! Jakkoli ta změna bude i bolestná, určitě znamená taky něco dobrého, novou naději. Právě na té mentální a duchovní rovině. To svízelné, třeba že některé sbory opravdu zaniknou, zároveň může znamenat, že se můžeme zbavit nějakého, možná zbytečného, břemene, administrativního balastu, kusu starostí, které se netýkají podstaty. A určitě nás to přiměje přemýšlet, k čemu že ta církev vůbec je, co může svému okolí a taky království Božímu přinést. Tak takhle bych se na to rád díval.

ptala se Jana Plíšková