Vánoce a deprese

hrnečky(ČB 3/2016) Pro mé drahé a nezbytné spolupacienty: Jolku, Andrejku, Anežku, Elišku, Janu, Karin, Budhu, Peťu, Martina.

Už je to tu zas, hluboká tíseň, pořád ta stejná – zmizí nebe, země. Nic. Nikde nikdo. Zase začínám před očima vidět krev, jako vždycky předtím, než zkolabuju. Nevím, jestli je to štěstí, když už člověk svou nemoc zná, ví, jak funguje. Mám periodickou středně těžkou depresi. Jako definice mi nejlépe vyhovuje ta MUDr. Radkina Honzáka, podle něhož dochází k závažnému rozvratu řídicích systémů.

V době ataky toho moc nedokážu, bojím se přejít ulici, na hlavě mám kapuci, neumím nastoupit do tramvaje. Někdy nemůžu vyjít bez plyšového medvěda. Vše musí být pokud možno stejné, nové věci nás děsí, děsí i špatné zprávy, i ty, které se nás netýkají. Jsme už daleko od některých společenských úzů a přetvářek, tak daleko. No a co?

Někdy myslím na to, že Belgie jako první povolila eutanazii psychicky nemocné dívce. Jsou dny, kdy bych se vlámsky nebo francouzsky nebo nějak jinak naučila natošup a požádala o to taky, tak strašlivá je to bolest.

Kdo jsme my?
Někteří z nás nemůžou vstát ráno z postele, společensky nejsme nic, nepodáváme výkony, nemáme peníze. Máme za sebou pokusy o sebevraždu, můžeme mít doma jen tupé nože, nemůžeme číst, jít ven, koukat na televizi, planě konverzovat, jít do supermarketu, kina a divadla, vařit, v klidu spát, bolest rozpouštíme v alkoholu. Neumíme odjet někam jinam, než bydlíme, mít vlastní rodinu, děti. Je málo přání, která se nám splní.

Při kontaktu s realitou koktáme, rozhodí se nám dech.  Nemáme mezi sebou žádná tajemství, pláčeme s plačícími. Cítíme bolest druhých jako svoji vlastní. Vzpomínám na svůj první pobyt na psychiatrii, jak jsem byla šťastná, že už se nemusím přetvařovat, jak jsme si s ostatními citlivě pomáhali a pochopili jsme to, že jsme spolu svázáni a že být na psychině znamená bezpečí, útočiště. Vánoce jsou rodinné svátky; tím hůř. Mnoho z nás funkční rodinu nemá. Vánoce, další připomenutí toho, že jsou události a věci v životě, které se nevrátí.

Návrat z nemocnice
A pak to přijde, lidé z venku neví, co se mnou, pořád nechápou, že můj bývalý život se nevrátí, je fuč, nenávratně pryč… Už jsem jiná, což je ohrožuje, ztrácí se staré časy. Kde že jsou? Guma je vygumovala. A tak začnou horečně pro mě vymýšlet aktivity: jezdit na kole, malovat, cvičit, blablabla. Ohrožuje je můj stav, nechápou, že to není lenost, ale nemoc.

Můj Bratr v nemoci má schizofrenii, ráno v pět vstane, udělá mámě svačinu a pak jen kafe, cigáro, kafe, cigáro a čekání na 17. hodinu a kulatý kamarády (prášky), po nichž usne. To je taky život.

Kdo byl se mnou?
Bůh Starého zákona, Silný, Mocný. Zářící v kralickém překladu, kořeny jichž je možné se chytit někdy, někdy jsem jen jako pírko, s kterým si hraje vítr.  Denně děkuji za podporu sester, bratří z různých denominací, děkuji přátelům, známým, kolegům. Denně myslím na své drahé nemocné přátele, cítím, kdy jim je špatně, kdy je to lepší. Jsme propojené nádoby. Díky Bohu zatím můžu pracovat a splácet dluhy, které vznikly za dobu mé nemoci, mám závazek, který mě drží. Tady a teď.

HAWR