(ČB 3/2016) Jsem na návštěvě u paní v LDNce. Sedím vedle postele a přemýšlím, kde brát sílu a chuť k životu. Jak ji předat, jak povzbudit. Obdivuji. Úsměv na tváři, děkování sestře za podané jídlo, za čistou postel. Obdivuji. Úsměv na tváři sester, ošetřovatelů, uklízeček. Kde brát úsměv? (Bohužel často chybí.) Kamarádka s depresemi je nadopována prášky, tak se jí zrovna daří fungovat. Říká, že to nebude dlouho, že se zase propadne.
Jak žít s nemocí, která se nezlepší, jak vstát, když mě každý pohyb bolí? Jak myslet, když se mé já ztrácí vinou nemocné duše? Proč vstávat, když nemám práci, nemám kam jít? Jak jít dál, když jsme přišli o blízkého člověka? Jak žít dál, když jsme ublížili, neseme vinu, která se nedá odčinit? Jak držet pohromadě vztah, který skomírá? Jak a proč otevřít oči, udělat krok dopředu? Co mi dá sílu? Kde berou sílu k cestě ty tisíce uprchlíků? Jsou na útěku před něčím, žene je strach, válka, neštěstí. Jsou víc vyhnanci než závodníci, nejdou za nějakou metou vepředu, ale tam, kde byli, už to nebylo k vydržení. V cíli nedojde k jásotu. Po dlouhém boji, po dlouhé cestě přijde únava. Postadrenalinový syndrom. Tělo ohlásí, že zásoby jsou vyčerpány do dna.
Vůle k životu nestačí. Potřebuji smysl. Viktor Frankl mluví o vůli ke smyslu. Tu má jen člověk. Hledám slova povzbuzení, hledám ty konkrétní smysly, kvůli kterým žít. Hledám, jak ukázat k tomu Smyslu vepředu, Bohu s námi, před námi, nad námi. Žasnu, když vidím, za jakou málo viditelnou nadějí se někdo zvedá… Prosím, abych to taky dokázala.
Ne každý dojde smíření. Se svou situací, věkem, s blízkými, s Pánem Bohem. Ne každý dokáže mít ruce složené v klíně, přestat držet otěže, odevzdat se. Richard Rohr píše: „… učím se být trpělivější a soucitnější. Už nenutím jako dřív řeku, aby tekla, ani ji už nepotřebuji vlastnit a neříkám každému, že právě do této řeky musí vstoupit; a dokážu dokonce důvěřovat těm, kteří tuto řeku nazývají jiným jménem… Pokud jste odpustili sami sobě svoji nedokonalost a svá selhání, můžete je stejně tak dobře odpustit téměř komukoli dalšímu…“
Profesor Morrie je starý pán, nevyléčitelná nemoc ho postupně stravuje. Každé úterý se setkává se svým studentem a hovoří spolu: „Vy jste se nikdy nebál, že zestárnete? zeptal jsem se. „Mitchi, já stárnutí dychtivě přijímám.“ „Dychtivě přijímáte?“ podivil jsem se. „Je to prosté. Jak vyspíváš, dovídáš se víc a víc. Kdybys ustrnul ve dvaadvaceti, navždy bys zůstal nevědomý jako ve dvaadvaceti. Stárnutí není jenom rozklad. Je to růst. Kromě negativní zkušenosti, že zemřeš, přináší klad v podobě porozumění tomu, že zemřeš, a díky tomu jsi schopen vést hodnotnější život.“ „Jistě,“ přikývl jsem, „ale kdyby stárnutí bylo tak hodnotné, proč si lidé tak často postesknou: Kéž bych byl zase mladý? Nikdo neřekne: Škoda, že už mi není šedesát.“ Usmál se. „Víš, o čem to vypovídá? O neuspokojivém životě. O nenaplněném životě. O životě beze smyslu. Protože když nalezneš smysl života, nechceš se vracet. Chceš jít jenom dopředu… Když se budeš neustále bránit stárnutí, budeš věčně nespokojený, protože tak jako tak zastárneš.“
Paní Marta je v domově pro seniory už dlouho. Je jí 90 let. Její pohyb je omezen, má jen jednu nohu. Hbitost, s jakou se přesouvá z postele na vozík, je stejně neuvěřitelná jako její živý zájem o druhé, o dění venku, o sbor, ve kterém už fyzicky nebyla hodně dávno. Odcházím z pokoje s novou energií a chutí do života.
Karel Satoria nazývá štěstí „optimální existencí“. „Vnímat a učinit z toho, co právě řeším, svůj vrcholový životní výkon. To nej…, čeho jsem právě schopen. My, fundamentalističtí pravdoláskaři tomu říkáme ,laskavé uchopeníʻ přítomnosti… Optimální…, tedy nejlepší možné naložení s tím, co právě dělám. K tomu je důležitý vnitřní postoj, který vyžaduje trochu odvahy: přijmout přítomnost, nezatracovat ji, nebát se jí a neodepřít jí ‚laskavé uchopení‘. Dát se dané situaci, investovat do ní to nej…, čeho jsem aktuálně schopen a čeho je jí třeba.“
Občas se setkám s někým smířeným. Vděčně slaví narozeniny s vysokým číslem nebo neúnavně pečuje o postižené dítě. Není moc vidět. Různých akcí se neúčastní, protože nemůže. Ví, že není dokonalý a některé věci měl udělat jinak. Poznal slzy. Vzpomíná a děkuje. Občas má strach, ale toho, co bude, se neděsí. Umí odevzdat své věci, svůj čas, své plány, sebe. Našel ticho.
Lenka Ridzoňová, ilustrační foto: Marcel Rozhoň
(Přečtěte si: Viktor Emil Frankl: Vůle ke smyslu; Richard Rohr: Pád vzhůru; Mitch Albom: Úterky s Morriem; Karel Satoria: Povoláním člověk)