(ČB 10/2020) Petru Jaškovi se před časem zdál sen. Hrozivý sen. Bylo to v roce 2013, zdálo se mu, že byl zavřen v cele, seděl na zemi na ledových dlaždicích a díval se do světla, pronikajícího malým okénkem nahoře v zamčených dveřích. Nemohl se té vidiny zbavit, a o víc než dva roky později, na konci roku 2015, se ten sen stal skutečností. Petr Jašek byl zatčen v Súdánu a jako špión byl odsouzen k více než dvaceti letům vězení. Díky úsilí české vlády a díky velvyslankyni České republiky v Káhiře byl v roce 2017 propuštěn; oficiálně na základě milosti, udělené súdánským prezidentem Bašírem. O této události napsal knihu s názvem Snubní prsten za život, vyšla letos v nakladatelství Stefanos.

Petr Jašek je farářské dítě, jeho otec byl farář ČCE. Pochází z Karviné, s rodinou se ale hodně přemísťovali; delší dobu tatínek působil jako farář v Horních Dubenkách, farářskou dráhu zakončil v Soběslavi.

Pokračování textu →

(ČB 10/2020) Sociologové z Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) dělají už léta pravidelný výzkum důvěry obyvatel Česka v různé instituce. Mezi jiným se respondentů ptají také na důvěru v církev. A výsledky jsou vždy mezi nejhoršími. Církvi dnes důvěřuje jen asi čtvrtina českých občanů, což je mnohem méně, než kolik důvěřuje policii nebo armádě.

Pokračování textu →

(ČB 10/2020) Fakt musí? A co je vlastně to naše českobratrské evangelické vytí?
Jednou z definic českobratrského evangelíka je, že je to křesťan, který má na všechno svůj vlastní názor. Definice neřeší, že tento můj názor může být totožný s názorem jiného českobratrského evangelíka – podstatné je, že je to názor můj. A můj není proto, že je zároveň někoho jiného, byť si toho druhého sebevíce vážím. Potud si vyji po svém, jak se mně samotnému nejlépe pozdává. Na zbytek smečky hledím se zájmem, ale bez potřeby nastavit svoji vlčí tlamu stejně, jako to dělá kdokoliv další. Rád se nechám inspirovat, nutit ale rozhodně ne.

Pokračování textu →

(ČB 10/2020) Žijeme v době svobod. Můžeme říkat, co chceme, věřit čemu chceme, označit cokoliv za pravdu, nazvat kohokoliv jakkoliv. Zvenčí nejsme omezováni, zatím. To je většinou dobře. Brzda, která totální anarchii přetváří v prostor k rozhovoru, k životu, se jmenuje věrnost. Tolerance nestačí, ta vede místo rozhovoru k monologům. Věrnost nesmí být vnucena zvenku, musí přijít z každého z nás. Věrnost Bohu, rodině, selskému rozumu, odkazu předků, vlasti, vytvořeným hodnotám. Připadá vám to konzervativní? Správně.
Pavel Zoubek

Pokračování textu →